Recenze

Klarinety v Plzni. Pouťové pozlátko bez semaforské poezie a vtipu.
psáno z představení: 24.9.2016, Gabriela Špalková
foto: foto: archiv Divadla J.K.Tyla
foto: foto: foto: foto: foto:
Jen jako pokus o kabaretní show lze hodnotit novou muzikálovou inscenaci Divadla J. K. Tyla v Plzni Kdyby 1000 klarinetů, kterou soubor uvedl v premiéře 24. září v Novém divadle. Legendární filmový muzikál, původně hudební hru Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra vtipně rozvíjející moment, kdy se všechny zbraně v kasárnách a jejich okolí změní na hudební nástroje, upravil a režíroval Ondřej Lážnovský.

Vznikla inscenace, která nemá s poetikou Semaforu, její elegancí, chytrým humorem a krásným jazykem takřka nic společného. Tvůrci chtěli patrně vyrobit představení na způsob kabaretu se semaforskými písničkami a originální zápletkou. Ale zůstalo jen u pokusu. A to hodně sporného.

V oficiálních materiálech Divadla J. K. Tyla je jako libretista uveden Jiří Suchý, režisér Ondřej Lážnovský měl dílo "jen" upravit. Pravdou je, že je zcela zásadním způsobem změnil. Většina známých písniček sice z jeviště zní, ale to je tak všechno. Z originálního textu zbyly jen zlomky. Z pointy a zápletky jen části. Z poezie, vtipu a humoru originální předlohy nic. Lážnovský přidal a ubral postavy, změnil jejich charaktery a vztahy, dopsal prózu. Vyrobil zcela nové, zdlouhavé, často obhroublé repliky, které jsou jen dokladem naprostého nepochopení předlohy a její podstaty. Výsledek je tristní. Tato inscenace velmi deformuje představu o Semaforu, jeho specifikách a kvalitách.

Jak mohl režisér umístit do Klarinetů například promluvu plukovníka "hudba je kráva"? A jak je možné, že ji publikum slyší několikrát za večer, navíc i z úst samotného dirigenta představení Pavla Kantoříka? Jak je možné, že jeden z parašutistů vystrčí na publikum své pozadí? Jak je možné, že se v textu objevují oplzlé dvojsmysly?

Mnoho filmů ožilo na divadelních scénách v mimořádně kvalitních produkcích. Zrovna Plzeňané si dobře pamatují výtečné inscenace Limonádového Joea či Fantoma z Morrisvillu, které díky vysoce profesionálnímu provedení přinesly na jeviště originalitu a výborné herecké a pěvecké výkony. Najít něco podobného v Klarinetech je prakticky nemožné.

Není to snad hudba, možná sám Johann Sebastian Bach (jehož sochu ve filmu v Lázních Alkalis odhaluji), kdo za zázračnou proměnou a záchranou lidského života stojí? V Plzni se žádná socha neodhaluje, hybatelem děje je jakýsi těžko definovatelný cirkusák na chůdách s cylindrem, nabíleným obličejem a líčením připomínajícím australského divocha.

Osa Klarinetů je v Plzni zhruba takováto - prchající voják Kornet potkává u kasáren novinářku Terezu, která zabloudila. Najdou v sobě zalíbení, pronásledující hlídka chce Korneta zastřelit. Oba si svorně přejí, aby se zbraně proměnily v hudební nástroje, což se stane. Ředitel televize, nevkusně stylizovaný do rádoby satirizující podoby Elvise Preslyeho, chce odvysílat z kasáren hudební revue. Chaos na jevišti vypuká plnou silou. Bez ladu a skladu jsou na sebe vršena jednotlivá hudební čísla, písničky, často upravené, scénky. Diváci se nestačí divit, odkud se pořád ti "baviči" a zpěváci berou. Občas na jevišti projde muž na chůdách a pronese něco o "velké přeměně", zavlní se ředitel televize a vojenští pohlaváři dělají legraci. Na závěr vstupují opět chůdy a slyšíte zpod cylindru cosi o tom, že někdo sní sen, ze kterého se neprobudí. A opona padá.

Film sám je samozřejmě velkým hudebním defilé, které se odvíjí a rozvíjí na základě oné zápletky o proměně zbraní v hudební nástroje. Ale na základě logicky řetězených událostí, přináší písničky, vtip, také napětí i dojetí. Vyústění. A jasně profilované postavy. V Plzni na jakýkoliv náznak něčeho takového zapomeňte.

Novinářka Tereza v podání Soni Borkové je režií koncipována jako nepříjemně afektovaná, nespolehlivá naivka utápějící nešťastnou lásku v alkoholu. Umělkyně je tak odsouzena k nemístnému pitvoření se, neustálému přehrávání, pištění, grimasám, pózám. Po herectví ani stopy. Celkové nasazení nemohlo Soně Borkové v tomto pojetí ani v nejmenším pomoci, spíše ji svádělo k dalšímu a dalšímu přehrávání. Kornet se stává vedle Terezy hlavní postavou - on jí pomáhá s přípravou revue. Aleš Kohout dělal, co mohl, dobře zpíval, ale plnohodnotnou postavu nemohl na jevišti v tomto režijním konceptu vytvořit ani on. Vše ostatní a všichni ostatní, byť i podali solidní pěvecké výkony, zapadali v chaotickém celku, který na jevišti režisér spolu s choreografem Janem Kalejou vytvořili. Všechno se děje překotně, všichni jsou v neustálém pohybu, ne vždy dostatečně uspořádaném. Jakákoliv písnička je provázena až hektickým pohybem zpěváka a company. Nelze se tedy divit, že prakticky žádná pořádně nevyzní, že zpěváci mívají problém s dechem a následně s intonací. Jedinou výjimkou byla píseň Tereza, když ji Aleš Kohout zpíval podruhé, bez tanečků, v klidu na potemnělém jevišti. Překotné je dění na scéně a velmi často i mluva jednotlivých aktérů, artikulaci by bylo vhodné věnovat větší pozornost.

Scéna Karla Čapka je víceúrovňová, v její horní části hraje orchestr, jsou zde dva vstupy pro herce i jakýsi bunkr (stočené deky mají připomínat zřejmě mozek), odkud vysílá ministr války (Roman Krebs) své šifry. Na vlastním jevišti je umístěn kruh s elevací umožňující úkryt, při použití točny je z něj stylizovaná gramofonová deska. Vstupy pro herce jsou koncipované jako vchody zatažené rudými závěsy. Vtírající se představě domu s červenými lucernami nelze uniknout. Barevně i celkovým nasvícením působí scéna roztříštěně, tento dojem jen podporují přeplácané dámské kostýmy Dany Haklové, barevně i stylově nesourodé. Páni jsou samozřejmě v uniformách.

Hudební nastudování Pavla Kantoříka je příliš hřmotné a jednotvárné bez plastičtějšího dynamického odstínění. Patřičnému vyznění skladeb nepomohlo ani nazvučení, které bylo během premiérového večera značně nevyrovnané.

Klarinety jsou inscenací, od níž se hodně očekávalo. Vždyť Jiří Suchý oslavuje osmdesáté páté narozeniny. Mohly být rodinným představením. Mohli je ocenit diváci všech generací. Ale zanechaly hořkou pachuť. Inscenace, která mohla být pohlazením po duši, připomíná jen lacinou pouťovou atrakci. Kýčovitou tretku bez ducha. Premiéroví diváci sice ocenili představení potleskem, ale bylo i dost těch, kteří odešli, ještě než skončilo.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.