Recenze

Kopnout si do Krista
psáno z představení: 27.4.2011, autor recenze: Šárka Schmarczová
Tři dny po Velikonocích uvedli ve Švandově divadle v rámci celosezonního projektu Hydepark hru s pašijovým námětem. Nevím, nakolik bylo záměrem uvedení hry právě v tomto období. Běžně se pašije hrají v kostelech, ale i na volných prostranstvích na Velký pátek a mají lidem připomenout, kterak Ježíš za nás za všechny trpěl. Uvedení po oslavě zmrtvýchvstání mi přijde na první pohled trochu nefér, ale pravděpodobně i v tom bude jistý autorský záměr.

Kdo by čekal převyprávění Kristova utrpení, tak jak ho popisují evangelisté, se nedočká. Jde o jakýsi výkřik do současnosti. Hra Anděl / Projekt Pašije začíná v „hodině mezi vlkem a psem“ a anděl z názvu hry je onen Anděl vzdálený od divadla dvě stanice tramvají. Za pletivem sedí na židli kytarista v bílé košili a hraje, přichází muž v obleku, který si chce nechat zahrát píseň na přání. Kravaťáka, pravděpodobně jakéhosi úředníka, hraje Marek Pospíchal. Vybere si píseň a vrací se ve vzpomínkách ke snům. Ano, ta zvláštní doba, kdy ještě nenastal den a noc už končí, kdy se u Anděla potkávají opilci s lidmi, co pracují od brzkého rána. Tramvaj s opilci, do které se nechce nasednout člověku, který právě vstal...

Přicházejí dva muži, už dle jistých podobností lze odhadovat, že jsou to bratři. Dohadují se o majetku, který si mají rozdělit po matce. Rozhazovačný herec chce prodat dům. Jeho bratr, vědec, by dům neprodával, protože je k němu oba pojí rodinné kořeny. Zhýralého herce hraje David Punčochář a trochu roztržitého vědce Filip Čapka. Jejich dialogy jsou vtipné a Filip Čapka dokonale zvládá polohu nemotory.

Posledním, kdo přichází je mladík, tak trochu obhroublý výtržník, kterého hraje Patrik Děrgel. Napadne muže v obleku, chce po něm cigarety a provokuje. Na pódiu se ještě objeví Mario Čermák, jako glosátor, představujícího jakéhosi pokušitele. Nebo tázajícího Boha?

Krista představuje Ondrej Koval. Nádherně nás na začátku láká svými kytarovými sóly, což spolu s jeho vzezřením působí přitažlivě, zvlášť pro ženské publikum. Tak trochu se mi vybavil Kamil Střihavka z Jesus Christ Superstar. Hraje slovensky a myslím, že autorský záměr, který odhaduji, tedy jakési odlišení od ostatních osob, se takto povedl.

Hra je uvedena v cyklu Hydepark, v jehož rámci se uvádí jakési inscenační črty, z nichž by se měly do budoucna vygenerovat regulérní divadelní hry. Každý měsíc nová hra, uvedená jen ve dvou reprízách. Různá témata, různí autoři. Dodo Gombár zde uvádí už svou druhou jednoaktovku. První byla Ve vánočním stromečku sekérečka, tedy opět jakási sváteční inspirace.

Ráda bych se pozastavila nad načasováním uvedení této hry v době těsně po Velikonocích. Na věřícího člověka vyústění hry musí v tomto čase působit brutálně. A ač sama se můžu utěšit svým vlastním pokračováním, obávám se, že většina lidí už takhle daleko nepůjde a nebude se otáčet zpět. Pokud by se hrálo v době postní, možná by zamyšlení nad autorovým poselstvím mohlo být hlubší a kdo ví, třeba by to někoho mohlo oslovit natolik, že by se šel na ty křesťany do kostela alespoň podívat.

Pašije zasazené do současnosti a ještě do české sekularizované společnosti, to je hodně odvážné. Na neplánovaném setkání čtyř lidí dojde k propojení a vyústění celého příběhu. Dojde na vzkříšení mrtvého, proměnění vína nebo omývání nohou, ale nic nepůsobí násilně. Nejsou zde žádné náboženské symboly, ale přesto je tam můžete zahlédnout, necháte li se trochu unést z reality.

Nejsou zde žádné doslovné citace z Bible - tedy Kristus se občas pokusí promluvit. Nikdo ho neslyší, nebo spíš nechce poslouchat. Důležitým motivem pašijí je hlavně ono nepochopení vedoucí k tragické smrti. „Tady a teď“, na křižovatce Anděl, jako tehdy na Golgotě. Místo bičování se dnes do Krista kope a i ten, který si nechce kopnout ho alespoň podrží, aby si mohl kopnout někdo jiný.

Ze hry jsem odcházela naprosto zdrcená a mohu tedy s jistotou říci, že záměr postavit diváka před Kristovo utrpení a nechat ho prožít spolu s ním zde funguje. Dokonce chybí divadelní děkovačka, což je nezvyklé, ale logické. Ano, vlastně by divák asi ani neměl tleskat...není čemu. Radovat se můžeme až z událostí, které přicházejí po pašijích. Ale na druhou stranu, inscenace je v této podobě srozumitelná všem, jde koneckonců o velký univerzální příběh naší civilizace. Musím také herce pochválit za jejich výkon, asi by to chtělo vymyslet nějakou zvláštní formu tichého poděkování, třeba nehlasné standing ovation.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.