Recenze

Mnozí bratři se zapsali do dějin českých zemí, bratři Thámové, bratři Veverkové, bratři Mrštíkové, Čapkové a dali by se vyjmenovat další. Jedna z bratrských dvojic stala se však legendární v hudební sféře, kde svého času „ovládala“ folk a dávala lidem radost a entusiasmus i v dobách nepřiznívých. Tou dvojicí jsou bratři Nedvědové, o nichž nově vypráví hra Simony Petrů Medvědi v režii hostující Anny Petrželkové. Klicperovo divadlo ji uvedlo ve Studiu Beseda.

Nutno říci, že se jedná o další z důmyslných titulů, o jejichž výběr se ve velké míře stará kmenová dramaturgyně Klicperova divadla Jana Slouková. Porevoluční generace se sice s Janem a Františkem Nedvědovými seznamuje spíše zřídka, nicméně najde se nás pár, kteří se patrně díky rodičům v dětství s touto hudební legendou seznámili a doteď si notujeme jejich písně. Vzbuzují v nás (a v jejich pamětnících obecně) vzpomínky na táboření, campy, festivaly, pivo-limo, buřty, oheň, a proto je velice příjemné přiblížit si prostřednictvím divadelní inscenace více život obou bratrů, který nebyl pouze svobodný nebo snad foglarovský.

Zprvu se zdá, že půjde o čistě komické ztvárnění jejich osudů. Zvláště v první chvíli, kdy máma Nedvědová (Zora Valchařová-Poulová) tlačí na scénu obří truhlu, ze které posléze vyskočí malý Jan a František (Mikuláš Vohlídka a Vendelín Vávra). Matka se následně snaží své děti „udat“ jejich otci - živočišný Jakub Tvrdík, jenž přebývá v trampské osadě Toronto a tvrdě odmítá městský materialistický a industrializovaný způsob života. Z malých, zprvu vyděšených synů (svou roli malí herci zvládají s přirozeností a vtipem) vychovává k obrazu svému hudební trampy. Postupně se chlapci osamostatňují a se svými kytarami dobývají českou folkovou scénu. Zde se už příběh začíná komplikovat, jelikož vývoj Brontosaurů ovlivňuje totalitní režim. Všechny zásadní zlomy, které se v životě Nedvědů odehrály a které nebyly vždy jednoduché, jsou v inscenaci zobrazeny s příjemnou nadsázkou a vtipem za doprovodu jejich známých písní.

Scéna Lucie Labajové je rafinovaně tvořená jako velké vlakové kupé s autentickými sedačkami, obrovským oknem vedoucím do malé místnosti symbolizující rozdílná místa podle aktuálního děje. Stěny zdobí tapety s hnědými fleky připomínajícími medvědí kůži a nechybí ani dřevěný totem s rytinou srdce, protože láska je pro trampy tak důležitá. (Jak se často ozývá z úst zarputilého otce Nedvěda Jakuba Tvrdíka: Všichni lidé jsou bratři!) Nejenže vlakové kupé vtipně charakterizuje celé dění, ale scéně lze přičíst i její rozmanité využití. Zmíněná malá komůrka za oknem kupé je chvíli chatou v osadě Toronto, chvíli kanceláří, chvíli pódiem na Portě nebo Strahově, ale celou dobu svými bílými stěnami a nasvícením evokuje pocit stísněné cely vězení, v němž se bratři Nedvědové (ale samozřejmě nejen oni) pohybovali, když svou tvorbu nesměli překročit rámec kulturní politiky určovanou totalitní mocí.

Hlavní postavy bratrské dvojice ztvárňují Jan Sklenář (Jan) a Jan Vápeník (František). Zvláště ocenitelné jsou hudební pasáže, kdy prostřednictvím hry na kytaru a zpěvných hlasů obou herců harmonicky zaznívají známé „nedvědovky“. Diváci se k hudebnímu doprovodu přidávají...

Herecké obsazení doplňují Marta Zaoralová, Lenka Roubalová, Lubor Novotný, Zora Valchařová-Novotná a Vojtěch Dvořák. Kostýmní výtvarnice Lenka Odvárková všechny oděla do autentických tuláckých obleků – kraťasů a košil přírodních barev – s vtipnými pážecími účesy. Herci po celou dobu zastupují převážně trampské společenství (Vojtěch Dvořák navíc zapáleného manažera hudební dvojice), zlehka jej karikují a jsou to právě oni, na kterých leží odlehčení vážnějších témat.

Jan a František na sobě mají stejné pruhované svetry pastelových přírodních barev. Ty je pojí i v nepřízních nebo také v obdobích, kdy oba bratři si jdou svou cestou. Jejich představitelé postupně přecházejí z komična do civilnějšího projevu. Tím jsou příhodně zachovány vážnější roviny příběhu a hra nesklouzává do fraškovitosti nebo parodie.

Inscenování skutečných příběhů na divadle je vždy obohacením repertoáru a stejně tomu je i u díla Medvědi, při němž se člověk pobaví, zanotuje si známé trampské písně, zasměje se, zavzpomíná na léto a domů chce jet vlakem.