Recenze

Mírně nadprůměrná obžaloba umělecké průměrnosti
psáno z představení: 1.10.2011, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: archiv Divadla na Vinohradech
foto: archiv Divadla na Vinohradechfoto: archiv Divadla na Vinohradechfoto: archiv Divadla na Vinohradechfoto: archiv Divadla na Vinohradech
Na světě je spousta průměrných hudebníků, kteří si o sobě myslí, že pouze nepřízeň okolí, vrtkavost osudu nebo prostě jen nedostatek štěstí jim upírají nárok na zasloužený obdiv a bezmezné uctívání. A stejně tak je na světě i množství bezvýznamných orchestrů, které se mátožně potácejí v šedivé zóně průměru a které se časem proměňují v bitevní pole plné vzájemné řevnivosti a nikdy nekončících hádek a konfliktů. Existuje však jen jeden hudební ansámbl, který může všem těmto orchestrům a všem jejich hudebníkům sloužit jako modelový příklad průměrnosti. Takovým jednoznačným vzorem beznaděje je nesourodé uskupení hudebníků z televizního filmu Federica Felliniho Zkouška orchestru. Pokusit se převést do divadelní řeči televizní film, to je úkol těžký a jistě i záslužný. Uměleckému šéfovi Divadla na Vinohradech Martinu Stropnickému se to v divadelní adaptaci Felliniho Zkoušky orchestru do značné míry podařilo. Přesto si však k jeho zpracování nelze odpustit určité výhrady.

Hlavní deviza Stropnického inscenace je přitom jednoznačná: vidět na jevišti hned třicet členů hereckého ansámblu při současné akci, to divákovi umožní opravdu jen málokterá divadelní hra. Zkouška orchestru nabízí odpovídající role téměř celému hereckému souboru Divadla na Vinohradech – mladými členy souboru počínaje a zasloužilými hereckými bardy konče. Už tím je inscenace Martina Stropnického naprosto výjimečná a už jenom kvůli tomu ji stojí za to vidět. Velký počet postav však logicky vede k tomu, že téměř všechny úlohy jsou vlastně jenom epizodní a jednotliví herci tak mají jen omezenou možnost v nich vyniknout způsobem, který odpovídá jejich možnostem. Přesto se to však mnoha hereckým představitelům poměrně úspěšně daří. Komickým úlohám jakož i rolím balancujícím na pomezí komiky a tragiky vládnou zejména věkově starší členové souboru – Otakar Brousek (1. houslista), Ladislav Frej (2. houslista), Petr Kostka (Violoncellista) a Jaroslav Satoranský (Kontrabasista). Zdařile, i když možná poněkud jednostranně, jsou vystavěny také postavy spíše drobnějších komických figurek, jak je ztvárňují Oldřich Vlach (Senior), Jiří Čapka (1. Klarinetista) a Svatopluk Skopal (Trumpetista). Ženské postavy působí zčásti matně a nevýrazně (Lucie Polišenská jako Harfenistka), ve zbytku pak zajímavě, avšak ploše (Lucie Štěpánková jako Flétnistka, Zlata Adamovská jako Houslistka a zejména pak Simona Postlerová jako Klavíristka). Se svojí rolí se příliš neshoduje ani estrádně působící a značně přehrávající Veronika Žilková (Moderátorka). Absolutorium si naopak zaslouží Viktor Preiss, který se v roli Dirigenta objevuje na jevišti sice až těsně před přestávkou, přesto však dokáže i na poměrně malé ploše rozehrát pečlivou studii zklamaného, vnitřně zahořklého a současně nebetyčně sebevědomého umělce.

Solidní herecké výkony patří k lepší části toho, co Zkouška orchestru svému divákovi nabízí. Mnohem horší je to s koncepcí celé hry. Inscenace trpí především vnitřní nesoudržností a stylovou nevyhraněností. Výtečné momenty se střídají s momenty vysloveně špatnými, hluboké myšlenky jsou pronášeny téměř jedním dechem s naivními banalitami, špičkové herecké výkony vynikají vedle výkonů sotva průměrných. To samo o sobě by možná tolik nevadilo – daleko horší je, že neutěšený zmatek stylů ovlivňuje i celkové vyznění hry. Samotný úvod inscenace, totiž promluva postavy divadelního Kustoda, nijak nenaznačuje směr budoucího vývoje. Vše je klasické a uměřené, přesně jak se sluší u hry pojednávající o tak nezáživném tématu jako je průběh zkoušky symfonického orchestru. Pak se ale jeviště zaplní jednotlivými hudebníky a inscenace se rázem proměňuje v lehkonohou komedii, místy hraničící až s fraškou. Celý děj se nese vtipně a nenuceně, a to skoro až k samému závěru, kdy se najednou a zcela neočekávaně vše láme do jakéhosi podivného inferna. Finále se potom odehrává ve velkolepém a vypjatém stylu, za který by se nemusela stydět snad ani antická tragédie. Ačkoliv každá takto vymezená část funguje sama o sobě poměrně bezchybně, jejich vzájemné propojení navozuje v divákovi pocit lehkého zmatku. Je to opravdu jen komedie, nebo se autor pokouší sdělit nám i něco navíc? A pokud ano, proč to neudělá nějakým stylově čistým způsobem a namísto toho se uchyluje k receptům dobrým leda tak k tomu, aby podle nich pejsek s kočičkou upatlali svůj obzvlášť vypečený dort? Kdyby inscenace dokázala udržet vytčenou linii nahořklé směšnosti a komiky až do konce, zřejmě by se jí nedalo nic vytknout; takhle však v závěru zažívá divák podivné rozčarování, které nemá nic společného s katarzí ani jiným druhem diváckého rozhřešení.

Pokud genialita kráčí ruku v ruce s osamělostí, pak průměrnost doprovází přesně opačný problém: průměrných lidí je totiž na světě tolik, že jim nezbývá než všelijak se mezi sebou strkat a hašteřit, aby se alespoň po zádech někoho druhého vyšplhali blíž k zářivému slunci. Možná i to je jedním z důvodů, proč se hráči Felliniho orchestru chovají k druhým lidem (a vlastně i sami k sobě) s tak primitivní bezohledností. Při pohledu na jeviště je ale dobré si uvědomit, že skutečně výjimečných lidí zřejmě nebude na světě víc než mizivé procento. Pokud je to pravda, pak dění na jevišti vypovídá o způsobech chování daleko rozsáhlejšího vzorku společnosti, než jsme ochotni si vůbec připustit. Vlastně téměř o každém z nás. Tedy samozřejmě s výjimkou těch několika skutečných géniů, kteří se snad někde na světě ještě pohybují. Jenomže ti mají koneckonců zas docela jiné starosti.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.