Recenze

Morávkovo balábile útočí na všechny divákovy smysly
psáno z představení: 22.4.2014, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Petr Omelka, Viktor Kronbauer
foto: Petr Omelka, Viktor Kronbauer foto: Petr Omelka, Viktor Kronbauer foto: Petr Omelka, Viktor Kronbauer
V brněnském Divadle Husa na provázku pokračují v programovém uvádění děl Karla Čapka. Tentokrát si umělecký šéf souboru Vladimír Morávek vzal na paškál divadelní hru, kterou Čapek napsal společně se svým starším bratrem Josefem.

Ze života hmyzu je alegorie zobrazující vtipnou formou některé nepěkné lidské vlastnosti, jejichž nositeli se v Tulákově vidění stávají různé druhy hmyzu – rozmařilí Motýli, majetničtí Chrobáci, vražedný Lumek či neustále hynoucí Jepice. Pohled to není právě optimistický, ale v mnohém pravdivý.

Vladimír Morávek dal hře bratří Čapků podtitul Oh! Jaká podívaná! Tento přídomek jeho inscenaci velmi věrně vystihuje. Jak je u režiséra zvykem, zahltí diváka směsí pozoruhodných obrazů, které není možné zachytit na jedno zhlédnutí. Toto balábile působí na všechny divákovy smysly. Stejně jako u inscenace Leoš aneb Tvá nejvěrnější se Morávek rozhodl vyzkoušet možnosti hlavního sálu Husy na provázku a rozbil tradiční strukturu jeviště – hlediště. Hraje se tak prakticky po celém sále – na drobném vyvýšeném jevišti, mezi diváky, za zády diváků, na ochozu… Diváci na některých exponovaných místech se tak s herci dostávají skutečně do fyzického kontaktu. Na aktéry představení klade režisér velké fyzické nároky, v některých scénách jsou nuceni podávat takřka akrobatické výkony.

V Morávkově interpretaci slavné předlohy je důležité souznění všech složek inscenace. Kostýmy jasně odlišují jednotlivé hmyzí druhy, ale nejsou zbytečně naddimenzované. Hudba Jiřího Hájka duní sálem v přívalech decibelů a dobře dokresluje hemžení na jevišti i v hledišti. Režijní rukopis Vladimíra Morávka je tradičně velmi snadno rozpoznatelný, takže odpůrci jeho velkoformátových počinů by se měli tomuto dílu vyhnout. Je tu opět spousta exprese, křiku, opakujících se hudebních motivů i replik, nechybí ani Morávkova oblíbená rekvizita – rakev.

Herci tentokrát nemají příliš prostoru pro nějakou hlubší charakterizaci svých postav, v rolích se střídají, dokonce ani Tulák není jen jeden, ale postupně ho hraje hned devět herců. Z těchto představitelů asi nejvíce zaujmou Jan Zadražil a Martin Donutil, který také citlivě podává nešťatsného motýla Felixe.

Během uvádění se nejspíš provázkovská inscenace dočkala radikální úpravy. V mnou zhlédnuté repríze se totiž již hrálo bez přestávky a celé to trvalo velmi přijatelných 90 minut. Rozhodnutí hrát bez přestávky je rozumné, protože pauza by nejspíš zničila tu zvláštní atmosféru, kterou se Morávkovi daří v hledišti navodit. Ponořit se do ní ale chvíli trvá, proto lze počátek inscenace považovat za její nejslabší část – než divák přijme pravidla hry, nabízí mu inscenace jen vnějškově efektní podívanou. Po úpravách ovšem zcela vypadla pasáž s bojechtivými Mravenci, což mě trochu zklamalo. Ale pokud se tuto část nepovedlo uspokojivě ztvárnit, tak je asi lepší, že byla ze hry odstraněna i přes to, že divák znalý předlohy může být zklamán absencí této části.

Vlastně je i trochu překvapivé, že v inscenaci Ze života hmyzu se Morávek neuchýlil ke svým oblíbeným dalším vrstvám. Své kusy rád koření tím, že dává hru do kontextu s životem jejího autora (příkladem mohou být třeba hradečtí Světáci). Zpracovat ponurý osud bratří Čapků se přímo vybízí, z programu vyplývá, že původně hra na životní peripetie slavných bratří narážela, během zkoušení ale byly tyto pasáže vyškrtnuty.

Ačkoliv někdo může Vladimíra Morávka obvinit z manýrismu, Ze života hmyzu je inscenace, kterou rozhodně nelze považovat za obsahově vyprázdněnou. Všechno to pinožení hmyzu velmi upomíná na lidský život a skutečně ji lze číst jako alegorii moderní evropské civilizace.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.