Reflexe

Dramaturgie Divadla Polárka se zpracováním husitské látky vytáhla. Na první poslech je námět nezáživně provařený. Kališníci se nezdají být přitažliví ani dávno zprofanovaným patosem ani kritickou hysterií, která se kolem nich rojí. Podat je záživně a s přesahem, to je docela odvážný cíl.

Zásadní krok, který v Polárce udělali správným směrem, byl přesun důrazu od popisnosti a historičnosti k vyfabulovanému příběhu. Dějiny tak zde zůstávají sice výrazným a důrazným, nicméně pozadím. Sázka na lidský rozměr zamýšlení se nad minulostí naší civilizace a principy, které se v ní odráží, je rozhodně přitažlivá. Což potvrzuje hlavní role vypravěče Janka, prostého sedláka, který nás událostmi provádí z hlediska svého života. Postavička trochu jednoduchého, nevysokého, zato energického a rázného povídala je v podání Miroslava Černého výborným průvodcem. Povídá o sto šest, chrlí vtípky a pobíhá po jevišti jako splašený. I jeho rejstřík intonací a pohybů ze středověké krčmy je obdivuhodný. Zároveň ale poodhalí i vážnější zákoutí Jankovy duše a ve chvílích nejvážnějších neváhá projev ztlumit a soustředit. Dobré a hezké.

Boj o diváky zahajuje Černý vůbec dost zostra. Bitva u Lipan se totiž k nemalému překvapení diváků celá odehraje už v prvních několika minutách. A zvládne ji až na malé zádrhely (závěrečná smrt) zcela sám zahrát právě on. Stojí na miniaturní vozové hradbě v komickém bojovém postoji a popisem, pohledy i zvoláními do imaginárního prostoru rozehrává bitvu v celém sále. Je mimochodem kouzelné pozorovat děti, jak se s lačnými pohledy neustále otáčejí do míst, kam Černý hravě situuje domnělé bitky a mrzačená těla svých soudruhů. Ryzí forma divadelního kouzelnictví. Aby bylo jasno, že Černý umí.

To, že se začíná takřka na konci má ještě jeden efekt. Janek je poslán s celou husitskou armádou na pravdu boží, kde v jakési „čekárně“ začíná vyprávět a odehrávat svůj příběh. Tahle prostá a funkční retrospektiva chytře dodává syžetu jednak drive, jednak kritický úhel pohledu. Od začátku totiž pozorujeme příběh s otázkou, co se na celé té velké myšlence vlastně podělalo.

S ponořením se do vzpomínek ale jevištní nápaditost nemizí, naopak. Polárka zahrnuje diváky kreativitou. Herci až na ústřední dvojici Janka a jeho ženy samozřejmě přechází z role do role a zvládají tu plejádu ve vší zkratkovitosti střihat s fortelnou groteskností (přízvukem nakřáplí němečtí páni, brutálně familiérní hromotluk Žižka apod.). Hercům ovšem sekundují též loutky. Jednak v roli konkrétních postav, jakou je Jankův malý syn, nebo v jednotlivých skečích, např. při poťouchle komickém a přesto sugestivním upálení mistra Jana Husa).

Užijeme též spoustu výrazných barev na scéně i v kostýmech. Užijeme množství prostředí dokreslujících rekvizit, bohatě užijeme také hru světel a stínů. No v zásadě je to jeden velký divadelní hodokvas. Při vší té smršti se ale režisérovi daří vše držet dobře pohromadě, srozumitelné a souvislé. Návod je podle mě jednoduchý. Kromě stmelujícího hlavního hrdiny především nedělají samoúčelně vtipy. Humor vychází z potřeb příběhu a jemu slouží. Je prostě způsobem vyprávění a ne jen oživujícím doplňkem.

Do kabaretního hávu celý ten spektákl halí ještě živá hudba složená z klavíru, perkusí a baskytary. Živá nejen ve smyslu, že muzikanti na jevišti hudou, ale vypomáhají tam také coby herci (různorodých kvalit, ale budiž). Hudební složka vůbec je pro inscenaci poměrně důležitá; písničky prokládají děj celkem pravidelně a opět účinně. Obzvláště elegantně aktualizované husitské chorály včetně slavných Božích bojovníků doprovozených řízně synkopujícím klavírem diváka strhnou. Místy až tak, že ho ve chvíli, kdy si nadšeně podupává s mašírujícími husity, začne napadat, jestli osazenstvo Polárky není trochu přehnaně militantní. Naštěstí se i přes chvíle upřímného patosu pohybují stále na hraně velké nadsázky, takže jsou to obavy liché.

Přes všechen humor se divadelníci snaží rozehrát husitství v celé jeho nejednoznačnosti. Strhující nadšení pro šlechetný boj za ideály, které vede i hrdinu Janka do řad Žižkových vojsk, postupně střídá vystřízlivění a především vyprázdnění hodnot. Ze vznešené války se stává slepé vraždění a drancování a morálku rozkládají vnitřní náboženské i mocenské spory. Autorům by se dalo mírně vytknout, že ten přechod by mohl být ještě o něco výraznější, poněvadž v této formě může obzvláště mladším divákům uniknout, v čem je jádro pudla. Inscenace totiž trochu svádí k interpretaci, že Janek a jeho žena Mařenka se rozžehnávají s Táborem kvůli smrti syna, což není pravda úplná a hlavně to na ní není to nejzávažnější. Zároveň se v téhle části trochu tlumí jinak nabušený temporytmus a hrozí jistá rozvleklost. Obojí ale patří spíše k malým vadám na kráse než k zásadním problémům.

Vyznění inscenace je poměrně nejednoznačné. Ne ovšem ve smyslu nějaké slaboduché relativizace. Hodnoty jsou v inscenaci hierarchizovány jasně, jen se nikdo nesnaží tvářit, že skutečnost byla a je černobílá. Téma je zpracováno, zhodnoceno a připraveno ne jako produkt ke konečné konzumaci, ale jako problém k dalšímu řešení. Takový výsledek divadelní analýzy zdá se mi více než uspokojivý. A je možná trochu srandovní (i když rozhodně ne nepatřičné!), že ho zažíváme zrovna v divadle pro děti.

I když... Nakonec myslet si, že Polárka je jen dětským divadlem, byla by s prominutím hloupost. Soubor zvládá tvořit a hrát pro publikum v celé jeho šíři. Pointa je v tom, že v Polárce nejsou lacině infantilní. Jsou chytří a hraví a to je univerzální jazyk pro malé i velké. Což zdaleka neplatí jen o Bitvě u Lipan.

Hodnocení: 80 %