Recenze

Pronásledování židů je téma, které má dlouhou divadelní historii, vždyť o předsudcích vůči židovskému národu vypráví už Shakespearova komedie Kupec benátský. Většinou pak bývají osudy Izraelitů nahlíženy skrze jejich utrpení v období druhé světové války. Román Bernarda Malamuda Správkař, který pro divadlo zdramatizoval Arnošt Goldflam, se ovšem odehrává v carském Rusku, konkrétně v Kyjevě. Mohlo by se zdát, že více než sto let starý příběh o jednom vykonstruovaném procesu bude pro dnešního diváka odtažitý, opak je ovšem pravdou. Malamud se ve svém díle dotýká obecných otázek lidských předsudků a neschopnosti přijmout a akceptovat jinakost.

Jakov Bok je židovský správkař neboli opravář všemožné veteše, který se protlouká životem kdesi na ukrajinské vesnici. Po odchodu své nevěrné ženy se ovšem vydává do Kyjeva, aby konečně našel lépe placenou práci. A štěstí mu zpočátku skutečně přeje – zalíbí se státnímu úředníkovi Grubešovovi a jeho dceři a stane se z něj správce cihelny. Idylka však netrvá věčně, židovský původ nelze tak lehce zakrýt a když je v okolí cihelny zavražděn malý chlapec, stává se Jakov hlavním podezřelým z rituální vraždy. Důkazy ovšem nejsou důležité a ten, kdo se je opováží hledat bude „po zásluze“ potrestán. Nejedná se totiž o proces s vrahem, ale s nenáviděným národem...

Síla zvoleného tématu je na první pohled patrná a jevištní zpracování Martina Františáka je tentokrát uměřené. Režisér se dokázal zbavit zbytečných ornamentů, které občas jeho inscenace doprovází a svou pozornost upírá takřka zcela na hlavní postavu. Pro Dušana Urbana je Správkař fyzicky i psychicky vysilující inscenací, z jeviště za celou dobu nesleze, musí přetrpět mnohé realisticky vyhlížející scény týrání. Jakov Bok je nejednoznačná postava – zpočátku snad trochu přezíravý člověk bez soucitu ke svým blízkým. Z vězení se dočká mnohého ponížení, ale krutost vyšetřovatelských metod ho nezlomí, naopak ho spíše posílí. Platí zde onen známý výrok doktora Stockmanna z Ibsenovy hry Nepřítel lidu, že „nejsilnější člověk je ten, co stojí nejvíc sám“.

Ostatní herci stojí spíše v pozadí, přes menší prostor ovšem dokáží ztvárnit plnokrevné figury. Platí to především o Tomáši Dastlíkovi, který předvádí dalšího ze série záporáků. Tentokrát využívá ovšem výrazně tlumenější herecké prostředky než třeba v případě jeho Heathcliffa z inscenace Na Větrné hůrce. Grubešov je opilec, jehož zášť vůči židům není čistě osobního charakteru. Spíše jakoby jen dělal a cítil to, co od něj společnost očekává. Na minimálním prostoru dokázala věrně vystihnout zmrzačenou Grubešovovu dceru Sylvie Krupanská a snad v jediné čistě kladné roli vyšetřujícího soudce Bibikova se blýskl Ondřej Brett. Právě jeho mikropříběh má na diváka poměrně silný dopad. Nelze si totiž nepoložit otázku, jestli má smysl pouštět se do předem prohrané bitvy s mocenskými mechanismy, které Bibikova nakonec semelou a Bokovi tak jeho snaha o spravedlivý proces v konečném důsledku spíše uškodí.

První polovina inscenace, ve které je postupně budováno napětí, je sevřenější a má větší spád. Navíc v ní nechybí celkem neotřelý humor (povedená je v tomto ohledu především scéna, kde Grubešovova dcera Zinajda krmí Jakova marmeládou).

Druhá půlka má zase velký emocionální náboj a podtrhuje bezvýchodnost situace, která pomalu spěje ke krveprolití – ať už soud s Jakovem Bokem dopadne jakkoliv, kyjevské židy pravděpodobně čeká velký pogrom. Možná zbytečně dovysvětlující je filmová dotáčka s Ondřejem Malým v roli cara, divák již z dříve viděného jistě pochopí, že „ryba smrdí od hlavy“. Naopak velmi povedený je hlavní hudební motiv, který člověk jen tak z hlavy nevymaže, zvlášť ve spojení s místy přízračnou choreografií. Scénu tvoří jen obvodové zdi s měnícím se mobiliářem, strohost a odosobněnost dobře dopňuje téma hry, ačkoliv se nemohu zbavit dojmu, že se scénograf Marek Cpin už přece jen začíná trochu opakovat.