Recenze

Oblomov řeší jak žít
psáno z představení: 23.3.2016, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
Režisérka Hana Burešová si s ruskými autory rozumí. Dokázala to třeba v Dostojevského Běsech, Merežkovského Smrti Pavla I. nebo v dramatizaci Gogolových Mrtvých duší. Posledním pokusem prozkoumat širokou ruskou duši se v pražském Divadle v Dlouhé stala dramatizace románu Ivana Alexandroviče Gončarova Oblomov.

Gončarov v Oblomovovi vytvořil univerzální typ „zbytečného člověka“. Velkostatkář Oblomov je lenoch, nevytváří žádné hodnoty, ale přežívá díky tomu, že o něj lidé, vzhledem k jeho mírumilovné povaze, pečují. V době vzniku románu byl Gončarovův opus interpretován jako obžaloba škodlivých feudálních pořádků. Ovšem tématům, které akcentuje dramatizace Hany Burešové a Štěpána Otčenáška, rozumíme dobře i dnes. Navíc ve své dramatizaci nechávají Oblomova hledat odpověď na otázku „jak žít“ poměrně energicky.

V dnešní době bychom o člověku, jakým je Ilja Iljič Oblomov (Michal Isteník), asi řekli, že z psychologického hlediska trpí bipolární poruchou. Do jeho chování se ovšem významně projektuje také stav společnosti, ve které žije, a chování jedinců v jeho okolí. Jeho sluha Zachar (Tomáš Turek) je neochotný a líný, přítel Taranťjev (Jan Vondráček) je zase chamtivým příživníkem a úslužná Agafja (Eva Hacurová) reprezentuje děsivou samozřejmost životních stereotypů. Výjimku v Oblomovově okolí tvoří jen zcestovalý, poruštělý Němec Štolc (Jan Meduna) a životem kypící Olga (Veronika Lazorčáková), která jediná dokáže velkostatkáře vytrhnout z jeho nečinnosti a probudit v něm touhu po skutečném, naplněném žití.

Divák vlastně sleduje takovou životní sinusoidu Ilji Oblomova. Na začátku není schopen ani vstát z postele, dokud není svým přítelem Štolcem donucen účastnit se povrchních večírků petrohradské smetánky. Láska k Olze ho krátkodobě obdaří energií, ale nezbaví ho pochyb o sobě samém. A právě v tom je inscenace nejsoučasnější – jedinec, který nemá dostatečně vysoké sebevědomí a schází mu dravost, obtížně přežívá v překotně se měnícím světě, kde je vše podřízeno výsledkům. Nelze se pak Oblomovovi divit, že před bolestí světa radši utíká k bdělému snění a toužení po dobách, kdy byl ještě dítětem. Konečné smíření Oblomova je vlastně jen návratem k výchozímu stavu, ukazuje člověka nehybného, pro společnost nepotřebného. V režijním výkladu Hany Burešové není zřejmé, který Oblomov je „ten pravý“, divák si na tuhle otázku musí odpovědět sám.

Režisérka děj inscenace umístila na jednoduchou a funkční scénu Martina Černého, kostýmy Kateřiny Štefkové udržují zdání dobové konvence a hudba Jana Vondráčka propojuje děj se světem opery a zároveň ho velmi sugestivně podbarvuje.

V Mrtvých duších pracovala Burešová často s groteskní nadsázkou, u Oblomova se groteskní rysy objevují spíše u vedlejších postav, hlavní dějová linka je postavena na dramatickém povahovém sváru titulní postavy a je vedena v intencích klasické tragikomedie. Většina dialogů tak nepostrádá drobný slovní humor a nad většinou situací je znát nadhled a odstup. Ten ovšem mizí v některých takřka hororově laděných scénách – k nejsilnějším patří Oblomovův výlet po večírcích a především výčet pracovních povinností jeho bytné. Když Agafja věcně oznamuje, co všechno ještě musí udělat, člověka ani nenapadne, že výčet domácích prací a povinností spojených s příchodem dětí ze školy může po několikerém opakování získat tak děsivý nádech. Agafja vede aktivní život, přece se ale ve stereotypu, do něhož upadá, tak hodně blíží životu titulního antihrdiny.

Michal Isteník musí Oblomova na jevišti skutečně „odžít“. Ani na vteřinu nesleze ze scény, navíc musí věrohodně zachytit prudké změny Oblomovových nálad. Od absolutní netečnosti přes ztřeštěnou zamilovanost až po chorobnou úzkost – ve všech polohách je herec Městského divadla Brno přesný a uvěřitelný. Už jako Čičikov dokázal Isteník, že si s Hanou Burešovou rozumí, ovšem tragikomická poloha Oblomova mu sedla ještě víc než groteskní nadsázka v Mrtvých duších. V Dlouhé je tak k vidění jeden z nejpozoruhodnějších výkonů Isteníkovy kariéry.

Jan Meduna má těžkou pozici, jeho Štolc je prototypem aktivního člověka a kladného hrdiny, temnější rysy osobnosti u něj herec příliš nenachází. Veronika Lazorčáková není klasickým typem femme fatale, ale jako Olga je půvabná, vtipná i aktivně pečující o vztah s Oblomovem. Zaujme Eva Hacurová, která dokázala na malé ploše vytvořit sympaticky starostlivou paní domu, která ale je jedním ze spouštěčů Oblomovova návratu k absolutní letargii. Snad jen Jan Vondráček tentokrát trochu moc tlačí na pilu, takže jeho Taranťjev má zbytečně karikaturní podobu.

V Divadle v Dlouhé vznikla poctivá inscenace, která sází na výborný výkon Michala Isteníka v hlavní roli. Tvůrčí tandem Burešová – Otčenášek opět dokázal v klasické látce nalézt východiska pro zcela současnou výpověď o lidském strachu z životních zklamání a osamění, kvůli kterému často volí jednodušší cestu bezkonfliktního přežívání.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.