Recenze

Po 25 letech. Není třeba lámat nad českým národem hůl
psáno z představení: 27.11.2014, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Jakub Fulín
foto: Jakub Fulínfoto: Jakub Fulínfoto: Jakub Fulínfoto: Jakub Fulínfoto: Jakub Fulín
Pětadvacáté výročí pádu komunistického režimu neuniklo dramaturgům Národního divadla, a tak byla 17. listopadu na Nové scéně uvedena koláž nazvaná Po sametu.

Rekapitulace 25 svobodných let České republiky se ujal režisér Jiří Adámek, kterému jako podklad posloužila oblíbená rubrika Minulý týden, která vychází již od roku 1992 na poslední straně týdeníku Respekt a jejímž autorem je editor a bývalý šéfredaktor Respektu Ivan Lamper. Jeden z nejlepších českých novinářů má cit pro vyhmátnutí zajímavých událostí a citátů, přičemž v rubrice mísí věci světového významu s naprostými banalitami. Na základě těchto krátkých útržků se tvůrci inscenace Po sametu pokusili ukázat radosti i strasti poslední etapy našeho národa. Dělají to vtipně, bez nějakého ideologického zabarvení a bez zbytečného karikování.

Jiří Adámek měl před sebou složitý úkol – musel novinové útržky poskládat do jevištního tvaru, který bude působit koherentně, ale zároveň nebude stereotypní a unavující. Z velké části se to podařilo, výjimkou je začátek inscenace, tam se divadelně zajímavé obrazy vybudovat nepodařilo. První půlhodina představení se tak poněkud vleče, jelikož se Lamperovy glosy nepodařilo zdivadelnit, hercům se nedaří rozbít statičnost tvaru. Změna přichází až s rokem 1998, kde je první spásonosný nápad – tzv. opoziční smlouva je zobrazena jako souboj mezi Klausem a Zemanem, který končí v láskyplném objetí. Poté už přichází velké množství podobných vtipně naaranžovaných obrazů. Těžko říct, proč režisérovi chyběla invence ve vykreslení událostí z let 1992 až 1998. Adámek se narodil v roce 1977, je tedy možné, že u událostí z prvních let po Sametové revoluci nemá odpozorované drobné detaily, kterými by oživil jednotlivé obrazy. Přece jen v teenagerovských letech má člověk obvykle jiné zájmy, než je politika.

Vedle již zmíněné opoziční smlouvy tu najdeme i několik dalších podobně trefných scén. Výborná je například asi nejdelší souvislá scénka, která představuje známý televizní pořad Volejte řediteli. Saša Rašilov má přesně odkoukaná gesta i dikci bývalého generálního ředitele TV Nova Vladimíra Železného. Divák se tak vrací v čase do dob, kdy mu k víkendovému obědu mediální magnát přál „dobrou chuť, pokud právě obědváte“.

Velmi vtipně je ztvárněn i vstup České republiky do Evropské unie. Rok 2004 začíná tím, že herci na přeskáčku zpívají německou, francouzskou a britskou hymnu. Mezitím po jevišti pobíhá Petr Vančura coby tehdejší prezident Václav Klaus, který se marně snaží přesvědčit blanické rytíře, aby zasáhli a vyjeli Česku na pomoc.

Šestice herců ztělesňuje desítky různých postav, jindy působí jako chór. Do rolí těch nejvýznamnějších postav se herci během představení vrací. Možná nejzajímavější je právě ztvárnění Václava Klause, jelikož Petru Vančurovi se povedlo přesně vystihnout chování bývalé hlavy státu bez toho, aby parodoval známou klausovskou intonaci. Obecně lze říct, že postavy jsou většinou zparodovány jen velmi drobně, režisér se nesnažil dosáhnout diváckého vděku prvoplánovým karikováním a to ani u lidí, kde se to vyloženě vybízí. Snad jen závěrečné šílenství Mirka Topolánka je už trochu přehnané, zvlášť ve srovnání s tím, že odchod dalšího premiéra Jiřího Paroubka je o poznání civilizovanější.

Potěší také ztvárnění již tolikrát mediálně propíraného vztahu mezi Petrem Nečasem a Janou Nagyovou. Představitelé této dvojice Pavol Smolárik a Pavla Beretová si vystačí s drobnými gesty a jemnými náznaky, že je Nečas „pod pantoflem“. Vyzní to o dost působivěji, než když byla třeba v kabaretu Miloš Ubu Nagyová ztvárněna jako domina.

Adámek nepodlehl svodům zavděčit se publiku, ani si s nikým nevyřizuje účty, takže se ani nesklouzl na současné antizemanovské vlně a nevyužil poslední obraz hry (tedy události roku 2014) k demonstraci vztahu velké části národa k současnému prezidentovi.

Pro inscenaci je důležitá i povedená herecká souhra, na které je znát, že herci pozorně studovali reálné postavy, jež ve hře ztvárňují. Škoda jen častých přeřeků, ale to se snad s přibývajícími reprízami podaří vyladit. Zaujme i barevná scéna Jakuba Kopeckého, které vévodí kruhové pískoviště, snad znázorňující, že se inscenace zabývá událostmi na tom našem malém českém písečku. Zadní stěnu tvoří plátno, na které jsou promítány mírně ulítlé obrazy, jako třeba zvířata komentující či rozvíjející jevištní dění.

Uvést hru k výročí Sametové revoluce byl dobrý nápad a právě Národní divadlo je pro tento typ angažovaného divadla jako stvořené. Výsledná inscenace sice obsahuje nějaká hluchá místa, na druhou stranu je třeba připočíst tvůrcům k dobru fakt, že museli celý koncept hry postavit na krátkých textech bez většího divadelního potenciálu. Zvolili tvar, který asi nejvíce připomíná Mikuláškovu Europeanu, jež vznikla podle esejistické knihy Patrika Ouředníka. Adámkovy obrazy nejsou tak groteskní a je v nich méně znechucení než v Mikuláškově díle. Po sametu sice nevyznívá vyloženě optimisticky, ale zase nad českým národem ani neláme hůl.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.