Recenze

Povedené divadelní pojednání o poslední vině
psáno z představení: 30.4.2010, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: Pavel Křivánek
foto: Pavel Křivánekfoto: Pavel Křivánek
Představy o tom, co se děje s člověkem po smrti, mohou být případ od případu různé. Optimisté věří v reinkarnaci, realisté doufají v konečnost temného a bezútěšného hrobu, lidé duchovně založení si pohrávají s představou nebe a pekla a životní skeptici si podobné myšlenky raději vůbec nepřipouštějí, protože se jim žádná z nabízených variant příliš nezamlouvá. Konečnou odpověď však nikdo nikdy nezjistí, protože některé cesty vedou pouze jedním směrem a kdo se na ně jednou vydá, ten už o své pouti nikomu žádné svědectví podat nemůže. A tak zbývají jen dohady. Také novinář Garcin měl jistě o svém posmrtném životě docela jinou představu. Určitě si ani v těch nejfantastičtějších snech nepředstavoval, že poté, co v důsledku dvanácti čistých průstřelů z jeho těla vyprchá život, jej jakýsi tajemný uvaděč doprovodí do zšeřelého hotelového pokoje a nechá ho zde napospas vlastním myšlenkám. Nejsou tu žádná okna, dveře jsou opatřené pevným zámkem a zvonek na nich funguje jen občas. Propadat panice by ale bylo předčasné, protože i zcela zoufalá situace se může časem ještě zhoršit – stačí jen opatřit Garcinovi náležitou společnost. Snad právě proto se na scéně znovu objevuje uvaděč a postupně do Garcinova pokoje přivádí další dvě osoby, nejprve zahořklou a zarputilou Inés a po chvíli ještě krásnou a do sebe zahleděnou Estelle. Kdo jsou ty dvě ženy a proč byly ubytovány právě spolu Garcinem? Jaký má být důvod toho, proč zde mají všichni tři společně trávit svůj nyní již nekonečný čas? Je to jen očistec, ve kterém každý pátrá po kořenech svých vin, anebo rovnou peklo, z něhož už neexistuje možnost úniku? Na stovky podobných otázek připadá jen minimum smysluplných odpovědí. A tak se pomalu a bolestně rozjíždí pátrání, jehož jediným konečným výsledkem je trpké zjištění, že k iluzi pekla člověk nepotřebuje pach síry ani žár ohně – to všechno nám dokáže nahradit vhodně vybraná společnost. A proto vítejte ve světě, kde pro člověka jsou největším peklem ti druzí.

Drama S vyloučením veřejnosti francouzského filozofa, dramatika a prozaika Jeana-Paula Sartre patří k literárním textům, jejichž náročnost a hloubka vyžaduje maximální soustředění nejen celého inscenačního týmu, ale také diváků. Vedení plzeňského divadla si proto zaslouží pochvalu už jen za to, že nelitovalo času, peněz ani energie tvůrců a pro své komorní prostředí divadelního Klubu odvážně zvolilo titul, u něhož se nedá předem předpokládat vyprodané hlediště. A je přitom nanejvýš potěšitelné, že výsledek tohoto snažení vyznívá ve srovnání s běžnou regionální produkcí zajímavě a neotřele. Hlavní podíl na tom, že tato inscenace snese i poněkud přísnější měřítko, má režisér Martin Vokoun. Převážná většina inscenací, které tento mladý režisér dosud s plzeňskou činohrou nastudoval, působí svěže a v mezích možností regionálního repertoárového divadle také moderně. Nijak netlumená herecká exprese a maximální využití specifických možností malého komorního jeviště – to jsou hlavní znaky většiny Vokounových plzeňských inscenací. Tato charakteristika samozřejmě platí i pro Vokounovo pojetí Sartrova dramatu S vyloučením veřejnosti.

Každý ze tří hlavních hereckých představitelů na sebe tímto dramatem upozorňuje jiným a pro sebe dosud nepříliš obvyklým způsobem. Pro Tomáše Stolaříka je úloha Garcina první skutečně velkou hereckou příležitostí, které se mu na jevišti plzeňského divadla dostalo. Po úlohách možná drobnějších, vždy však důležitých, dostává nyní dobrou příležitost ukázat skutečnou hloubku svých hereckých možností. Komorní prostředí divadelního Klubu, v němž se herci a diváci ocitají v bezprostředním kontaktu, neodpouští hercům žádné zaváhání. V téměř intimním kontaktu s divákem prokazuje Tomáš Stolařík schopnost maximálního soustředění – jeho Garcin je místy až zoufale slabošský, vždy si však v sobě uchovává snahu nahlédnout pod povrch své nicotné existence.

Pro Kateřinu Vinickou znamená role Inés naopak příležitost k velkému návratu. Mnozí plzeňští diváci si tuto herečku ještě dobře pamatují z období konce osmdesátých a počátku devadesátých let, kdy patřila k velkým nadějím mladé herecké generace. Její následný návrat na zdejší jeviště byl však dosud spíše rozpačitý. Role vypjaté a nenávistné Inés však dokazuje, že to zřejmě bylo jen nedostatkem vhodných hereckých úkolů. Přestože se dá jejímu hereckému projevu jistě i leccos vytknout, úlohu Inés zvládá více než obstojně. V jejím pojetí představuje Inés čiré a ničím neředěné zlo – navíc zlo zatrpklé a dobyvačné. Tam, kde ostatní postavy dolují svá provinění jakoby až odněkud z hloubi své duše, tam Inés v podání Kateřiny Vinické vykřikuje svoji vinu naprosto nepokrytě.

Dosud spíše nenápadná Klára Kovaříková se v roli poživačné a samolibé Estelle zviditelňuje způsobem, na jaký jsme u ní zatím nebyli příliš zvyklí. Její dosavadní herecké úkoly (snad jen s výjimkou typově malinko podobné Bianky v Deákově inscenaci Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy) působily zpravidla matně a nevýrazně. Příležitosti, kterou jí poskytla role mladičké vražedkyně Estelle, však Klára Kovaříková dokázala velice dobře využít. Představuje Estelle jako chladnou manipulátorku, jíž nedělá nejmenší problém zahrávat si s muži, dohánět je k zoufalství a poté je znuděně odhazovat. Když se však tato chladná a do sebe zahleděná Estelle dostává mimo dosud známé prostředí, její ženské zbraně už najednou příliš nefungují. Klára Kovaříková dokáže ve své roli naprosto přesně ztvárnit zoufalství ženy, která více než vlastní smrti lituje toho, že ji tato smrt připravila o její moc nad ostatními.

Asi nikdy nezjistíme, do jakého hotelového pokoje nás jednou zavede náš noblesní posmrtný uvaděč. Do té doby se ještě můžeme ptát spolu s Vladimírem Holanem, kdo pere prádlo bohům, anebo pátrat spolu s Janem Skácelem po studánce plné krve – pravdy se však nakonec stejně nedopátráme. Co zůstává, to jsou naše činy – ty dobré i ty špatné. A kdo si přitom myslí, že jeho peklem jsou ti druzí, ten se nakonec stává sám sobě peklem – za života a možná i po smrti. Škoda jen, že ani to se nakonec nikdy s jistotou nedozvíme. Za života a jak ukazuje Sartrova hra, možná ani po smrti. Ale třeba na tom nakonec není vůbec nic děsivého: protože kde chybí jistota, tam vždycky zbývá naděje.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.