Recenze

Radostný kladenský Poprask
autor recenze: Miroslav Král
Středočeské divadlo Kladno uvádí již tradičně svou poslední premiéru divadelní sezóny v zahradě kladenského zámku. Po Goldoniho Sluhovi dvou pánů a Shakespearově Snu noci svatojánské padla dramaturgická volba na Goldoniho „charakterovou“ komedii Poprask na laguně (Le baruffe chiozzotte) z roku 1762. Tato hra je vpravdě vrcholným dílem kontextu Goldoniho divadelní reformy – posun od komedie typů (commedia dell´arte) k charakterové komedii – a je do jisté míry i autorovou autobiografií. Poprask na laguně je komicko-lyrickým příběhem jednoho dne, a to bez závažného dramatického konfliktu; je příběhem, který se odehrává den co den a vykresluje letoru místních obyvatel i génia loci, příběhem, který zachycuje věčnost okamžiku.

Tak přistupovali k textu i tvůrci inscenace, když děj přesunuli do dnešních dnů. Úpravce textu Petr Svojtka spolu s dramaturgem Jiřím Janků text citlivě proškrtali, aktualizovali přezdívky dramatických postav i narážky na dobové reálie. Místní ženy se tedy neživí krajkářstvím, ale jedna rodina vyrábí kýčovité krucifixy, druhá pak figurky z nafukovacích balónků, lodičkář Toffolo se stal pouličním animátorem. Patron Vicenzo není obchodníkem s rybami, ale místním bossem obchodování s turistickými suvenýry, pro nějž rybáři pašují zboží. Veškerá činnost domorodců je podřízena turistickému průmyslu. Poněkud neústrojně působí jen narážky na „kapříky“ (korupce ve sportu), ale stále se jedná o vkusnou satiru.

Režisér Petr Palouš, který se do kladenského divadla vrací po čtyřech letech (v roce 2002 v SDK režíroval Witkiewiczovo Tropické šílenství), využil nabídnuté možnosti aktualizace beze zbytku a velmi vynalézavě, čímž podtrhl i nadčasovost tématu. Hru inscenoval v dekoraci Milana Čecha, která je inspirována barokní scénickou mašinérií posuvných malovaných bočních kulis, jež téměř naturalisticky znázorňují chioggské historické domy a umožňují jednoduché a dynamické přestavby. Barevné a expresivně tvarované kostýmy Jitky Moravcové vycházejí naopak ze současné módy a částečně i z italského folklóru. Některé doplňky (klobouky, paruky) jsou stylizované a výborně potrhují charaktery svých nositelů. Nutno ještě dodat, že Moravcová výraznou barevnou stylizací obou klanů podstatně pomohla divákovi v orientaci, kdo je kdo, kdo patří ke které rodině. Kontrast mezi scénou a kostýmy plně vyjadřuje kolorit dnešní Itálie: změnil se „obal“ místních obyvatel, ale jejich nátura, stejně jako historické stavby, jsou neměnné. Italskou náladu skvěle doplňují i citace z Verdiho oper.

Charaktery postav jsou vykresleny jasnými a ostrými tahy, ale s rafinovanou jemností. Na jevišti vládne silně erotické „ovzduší“, které velmi snadno produkuje blesky vášní, doprovázené hromem emocí. Každá letní bouřka však rychle přejde a nastává jasno a vlídno. Ale na jak dlouho… Erotickému puzení odolávají jen mafiánský Patron Vicenzo v démonické interpretaci Lukáše Jurka a Komisař v neodolatelném podání Vasila Fridricha, který z této epizodky dokázal vykřesat maximum, a to díky svému daru přesného pointování situací, herecké kázni, jež mu nedovoluje překročit míru vkusu, a režisérem důsledně vedeným mizanscénám (scény s jízdním kolem, otáčení ženských při hledání adres apod.).

Isidora, tedy „zakukleného“ Goldoniho, hraje Jan Krafka jako věčně namazaného blahosklonného úplatného mocipána, který nejraději řeší sváry smírem (za každou cenu), a má-li dojít ke konfliktu, ihned alibisticky prohlašuje, že on není mocí výkonnou, že je pouze mocí zastupující. Jeho výsostné společenské postavení mu ale nebrání v roztomilých erotických výpadech vůči vyslýchaným ženám, které jsou spíše směšné než nebezpečné.

Obě neustále svářlivé a usmiřující se rodiny jsou traktovány jako silně matriarchální, jejich vzájemné rozmíšky jdou spíše do šířky než do hloubky a působí jako lehkonohé tirády, které jsou ústrojnou součástí jejich denního života, stejně jako pevně zakořeněná katolická víra a její rituály. Chioggiané na víru však ochotně zapomínají, kdykoliv se jim to hodí, především když se jedná o „nevinné“ pomluvy, zavdávající příčiny k hádkám, které si místní ženské užívají, a o žárlivé výstupy, v nichž si hoví především muži.

Paloušův režijní výklad vrchovatě naplňují všichni herci v čele s oběma „patronkami“, dominantnější a zkušenější Paní Libera Zuzany Mixové i expresivnější, prostší a živočišnější Paní Pasqua Lenky Zbrankové. Skvěle jim sekundují frackovitá pubescenta Checca (Veronika Pavlasová), zakomplexovaná a již dlouho panenského pelu zbavená Orsetta (Monika A. Fingerová) i vzdorovitá a rafinovaná Lucietta (Eva Nádaždyová).

Pánská část rodin je poněkud upozaděna, nikoliv ale ku škodě inscenace. Poněkud zvláštní je řešení řečové vady Patrona Fortunáta, která je vždy jedním ze zásadních komických prvků inscenace Poprasku. Kladenský Fortunato Zdeňka Velena mluví se silným polským akcentem. Je to sice vtipné, ale nemá to žádné hlubší odůvodnění, což v tomto druhu inscenace není až tak zásadním záporem.

Nelze se také nezmínit o výrazných výkonech Jaroslava Slánského jako mladého, zamilovaného a nešikovně machovského rybáře Tittu-Nana a roztomile uskřípnutého, sociálně slabého Toffola pohybově zdatného Lukáše Homoly (skvostná scéna s Izidorem).

Kladenský Poprask na laguně má vše, co si text žádá: ohromnou energii, entuziasmus, dynamiku, zábavnost a především gejzír radosti. To vše skvěle navozuje onen všední den v italské Chioggii i s jeho zvláštní směsicí vůní – ryb, vody, slunce, pizzy… prostě vůni slunné a vášnivé Itálie. A to pomíjím kouzlo letní noci v zahradě kladenského zámku.

Poprask na laguně nelze pokládat za dramaturgický objev, jedná se spíše o sázku na jistotu, na téměř 250 lety prověřenou klasiku. Není to v žádném případě chybou, zvlášť dokáží-li inscenátoři připravit inscenaci, která skvěle pobaví a mile překvapí i člověka, který zná dotyčný text téměř zpaměti a viděl spoustu jeho inscenací. To se v Kladně povedlo beze zbytku. Vznikla další smysluplná inscenaci, která potvrzuje kvalitu a opodstatněnost místního divadla.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.