Recenze

Pod titulem El Príncipe Constante (scénické postřehy o posledních věcech) uvedla divadelní společnost Masopust ve zkrácené dramaturgické úpravě mučednickou barokní hru Pedra Calderóna de la Barcy Vytrvalý princ. Calderón se inspiroval událostí z portugalských dějin 15. století a příběhem prince Fernanda, který při tažení do Tangeru padl do zajetí Maurům. Měl posloužit jako rukojmí výměnou za město Ceuta, dobyté Portugalci a osídlené křesťany. Princ výměnu odmítl, dobrovolně se stal otrokem a v zajetí zemřel jako mučedník.

Tvůrci aktuální jevištní podoby tohoto dramatu použili moderní překlad Vladimíra Mikeše a postupovali v souladu se svým programem „progresivní tradice“: s důrazem na smysl slova zprostředkovat divákovi zdánlivě konzervativní dramatický text moderními divadelními prostředky. V případě Vytrvalého prince jde o promítnutí postavy středověkého hrdiny v mezní situaci, křesťana oddaného víře, do postavy současného, nedobrovolného hrdiny. Obdobný a ve svém střetu s dnešní dobou více či méně alarmující posun vykazují všechny postavy hry. Premiéra, která se uskutečnila v Divadle v Celetné, výše zmíněný tvůrčí záměr jasně deklarovala, přestože se inscenace potřebuje ještě celkově usadit.

Minimalistické scéně vévodí pískově zbarvená zadní stěna, vlevo v popředí ji doplňuje vana. Svým způsobem tu proti sobě stojí poušť a moře či dvě víry, v průběhu představení zdůrazněné používáním vody a písku jako rekvizit. Pokud rádi hledáte skryté souvislosti, přijdete si sledováním této symboliky na své.

Maury charakterizují černé košile a kalhoty, sako plní úlohu královského pláště. Na první pohled připomínají podnikatelskou mafii a tento dojem nesmaže ani lyrika, ukrytá v textu. Ostatně, občasné oslovení „Barbare“ je více než výmluvné.

Portugalští křesťané jednotné oblečení nemají, zato jejich úvodní projev na palubě „korábu“ (vany) představuje divákům partu sebejistých zpovykanců, jejichž víra v Boha se na první pohled neliší od fanatické víry v politickou stranu. Společná modlitba připomíná zajetý rituál za účelem pojištění vítězství, vzájemné „křižování se“ proudem vody z PET lahví zase opakovanou nevyřčenou připomínku i rozkaz: mysli, sakra, na Krista, jsi voják boží, zvítězíme!

Princ Fernando (Miloslav König) zpočátku hecuje a provokuje sebevědomou nabubřelostí. Se zajatým Maurem Muleyem (Patrik Děrgel) si pohrává jako kočka s myší a když ho nakonec propouští, rozhodně to nepůsobí jako akt mimořádné lidskosti. Fernanda velikost zajatcova milostného zápalu neohromuje, na rozdíl od Calderónovy původní verze, kde právě toto setkání zažehne v princově duši pochodeň skutečné víry až za hrob. Tady v něm spíše vítězí chuť, nedopřát Muleyovu soku Tarudantovi, aby Fénixu tak snadno získal. Proč si trochu nepohrát s lidskými osudy, když se šťastnou náhodou ocitnete v roli všemohoucího Boha?

Své zásadní rozhodnutí, stát se otrokem navzdory všem a zachránit Ceutu a její obyvatele, proklamuje Fernando se sebeironickou obnažeností, ale zároveň i s vítěznou nadřazeností. První náznak jakési pokory přichází ve chvíli, kdy si na konci téměř agitačně plamenného, byť zároveň upřímného projevu k portugalským zajatcům uvědomí, že jeho krásná slova pro ně nejsou východiskem z otroctví a propouští je s rozpačitým: „A teď běžte do zahrady...pracovat...“. Princovo vytrvání v roli oběti až do hořkého konce zůstává v první řadě demonstrativním projevem vzdoru na základě povinnosti a pokračováním hry na Boha. Své nezáviděníhodné postavení pouze konstatuje, horoucnost světce postrádá: „Byl jsem infant, a co jsem? Otrok. Tak mě osud zkouší a může to být i horší, nevíme, do čeho jdem“.

Divák v podstatě nemá šanci najít kladného hrdinu, hodného skutečného obdivu. Muleyova vášnivá láska k Fénixe postrádá - vzhledem ke stylu přednesu veršů - pravdivost a jeho plánované osvobození Fernanda má výrazný nádech splnění povinnosti ve jménu tradice.

Fénixa (Pavla Beretová) působí v některých situacích hystericky až zuřivě, jindy v duchu úlohy arabských žen trpce odevzdaně. Na samém začátku se chce umýt a natahuje ruku po kapce deště, možná slze soucitu, v závěru se – násilně vykoupána a jakoby pokřtěna mořem slz - stává obětovanou loutkou. Nicméně, ani její osudová úloha „být cenou za mrtvého“ v divákovi nějaké zásadní sympatie neprobouzí.

Maurský král (Radovan Klučka) je bezcitný kalkulátor se současnými mafiánskými praktikami, rozhodnutý jít za získáním Ceuty (mimochodem, dodnes významného strategického bodu) doslova přes mrtvoly. Tarudant (Lukáš Příkazký) vystupuje jako oddaný vykonavatel jeho vůle.

Fernandův sluha Cutiño (Jiří Panzner) je zábavný prosťáček a přízemní zbabělec v jednom a snad jen Enrique (na premiéře Richard Fiala) působí alespoň neutrálně. Celkově se ocitáme tváří v tvář odcizeným vztahům, falešné morálce a neutěšeným poměrům dnešní společnosti, ilustrovaným na základě lyrického textu, což vyvolává pocity velmi radikální konfrontace.

Celé inscenaci kraluje vynikající výkon Miloslava Königa v roli prince Fernanda. Calderónovy verše používá s naprostou přirozeností, přičemž ctí jejich melodiku a citlivě akcentuje obsahový význam vyřčeného. Princovy monology jsou díky jeho zralému projevu doslova hereckým koncertem. Přirozený a do detailu propracovaný výkon odvádí i Jiří Panzner jako vypočítavý sluha Cutiño a v souladu s původním autorským záměrem odlehčuje děj komickými výstupy. Radovan Klučka a Patrik Děrgel s Calderónovým veršovaným jazykem na premiéře ještě bojovali, doufejme ale, že se s ním v průběhu repríz sžijí.

Z režijních nápadů Štěpána Pácla bych ještě vyzdvihla jednoduše ztvárněné, fyzicky zřejmě náročné bitevní scény, doprovázené údery do stěny. Údery pak fungují i ve smyslu duševního boje, stejně jako některé doprovodné zvuky naznačují obrat v myšlení hrdinů. Setkání Fénixy a Muleye za svitu pracovní lampy na vyklizené scéně dává svou tajemnou intimitou dokonale vyniknout poetice textu. Změnu prostředí i situace, kdy se princ přidává k otrokům, pracujícím v zahradě, demonstruje velká igelitová plachta. V závěru se do ní Fernando zahalí a takto vytvořený kokon se stává jeho křehkou a vyhladovělou tělesnou schránkou, zatímco princ samotný znázorňuje jádro duše uvnitř a ve chvíli smrti kokon opouští.

Dramaturgyně Tereza Marečková oprostila hru od křesťanského nádechu svatosti, text zkrátila směrem k věcnosti a dramatičnosti a vypustila některé postavy. Kromě příběhu prince Fernanda zachovává i ve výsledku zatím poněkud upozaděnou linii nešťastné lásky Muleye a Fénixy.

El Príncipe Constante dodržuje pravidlo divadla bez kompromisů, divadla nanejvýš současného, a zároveň nám opět připomíná, že se sice mění životní podmínky lidstva a vnější prostředí kolem nás, ale lidstvo samo se ve své podstatě nemění. Kéž by bylo na našich divadelních scénách víc takových počinů.