Recenze

Solness se grotesknímu pojetí vzepřel
psáno z představení: 22.10.2015, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: archiv HaDivadla
foto: archiv HaDivadlafoto: archiv HaDivadlafoto: archiv HaDivadlafoto: archiv HaDivadlafoto: archiv HaDivadla
Stavitel Solness patří k těm interpretačně obtížnějším Ibsenovým dramatům. Pochází z pozdního tvůrčího období norského spisovatele a je silně ovlivněn symbolismem. Režisér Jan Frič nazírá hru výrazně groteskní optikou, což se mu vyplatilo při inscenování Přízraků v Městském divadle Kladno. Zmiňovaný sukces se však tentokrát zopakovat nepodařilo, Solness se jeho režisérskému rukopisu vzepřel.

Brněnské inscenaci nechybí snaha o modernizaci a originální výklad klasiky. Ibsenovy hry jsou nepochybně kvalitní, ale právě jejich modernizace z nich může udělat skutečný divadelní zážitek, který navíc reflektuje současný svět a jeho problémy. Přepjatá grotesknost ovšem symbolistickou rovinu hry poněkud potlačuje. Co zůstává? Rodinné drama, jehož aktéry jsou alfa samec hipsterského vzhledu Halvard Solness (Jan Lepšík), kterého ostatní s výjimkou manželky obdivují (ať už upřímně nebo kvůli prospěchu). Sám stavitel ovšem prožívá těžkou krizi středního věku. Jeho manželka Alina (Renáta Klemensová) působí otráveně a povrchně, v nitru ale skrývá velkou bolest ze ztráty synů. Tenhle pár doplňují ještě naivní a nadržená účetní Kaja (Táňa Malíková), okázale umírající architekt Knut (Cyril Drozda) a jeho sebevědomý syn Ragnar (Jiří Svoboda). Do toho vpadne dětsky vzpurná Hilda (Sára Venclovská), která dosavadní pořádky obrátí vzhůru nohama.

Nelítostná Fričova groteska je plná sexuálních podtextů, místy má však až hororovou atmosféru. Nad pochmurným textem si ale inscenační tým neustále drží nadhled a prokládá ho četnými vulgarismy i drobnými vtípky (ztvárnění Ragnara jako Supermana apod.), kterým se však často žádný smích vyvolat nedaří. Naneštěstí hodně nápadů působí násilně, do celku nezapadají a výklad inscenace spíše znejasňují (třeba narážka na 11. září, koncert vikingské kapely a další).

Právě zřetelnější výklad by inscenaci prospěl, divák se moc nemá čeho zachytit. Zlehka naťuknuto je třeba téma revolty mládí, které se Solness tolik bojí. Děsivá rodinná tragédie Solnessových zase ukazuje, jak obtížně si k sobě ústřední pár hledá cestu a jak se dva lidé mohou zraňovat.

K největším kladům inscenace patří výkon Sáry Venclovské v úloze Hildy Wangelové. Venclovské je plné jeviště, dokáže být dětsky roztomilá, pubertálně navztekaná i chladně manipulativní. Jan Lepšík hraje zpočátku Solnesse jako navenek jistého člověka, který je ale k životu spíše apatický a probudí ho až nečekaný cit k mladé Hildě, s níž hodlá stavět už jen vzdušné zámky.

Solidně se podařil i výběr doprovodné hudby (od Wagnerovy Jízdy valkýr po Kolej Yesterday od Michala Prokopa). Scéna Nikoly Tempíra má v první části podobu dětského pokoje, v druhé půli je vyprázdněná, mobiliář tvoří jen lavička a urny stavitelových synů. Vzadu celou dobu na vše shlíží Solness v nadživotní velikosti, který je zachycen na billboardu své stavební firmy. Solnessova tvář slouží ostatním postavám k vyjadřování upřímné i předstírané loajality, když ho hladí po vousech. Kostýmy Jany Hauskrechtové jsou hodně barevné, stylově různorodé, přiznávám ale, že netuším, zda měly něco napovědět také k charakterům jednotlivých postav. Nepodařilo se mi třeba rozklíčovat, proč je doktor Herdal oblečen v hasičské uniformě.

Stavitel Solness v HaDivadle sice ambice nenaplnil, přesto se jedná o zajímavou ukázku možného přístupu ke klasické látce.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.