Recenze

Václav Havel napsal Žebráckou operu počátkem 70. let, inspiroval se hrou Johna Gaye z roku 1723. Ale v Havlově podání nejde pouze o moderní adaptaci, v jeho textu můžeme nalézt narážky na soudobou politickou situaci (i když děj je situován do londýnského podsvětí 2. poloviny 18. století), stylizovanost dialogů i monologů (děvky a zločinci mnohdy mluví vědecky a vzletně), často také pracuje s opakováním frází a situací. To vše odhaluje absurditu lidského jednání.

Režisér Michal Lang se zaměřil na širší publikum a pojal Žebráckou operu jako frašku, a to jak hudbou (typickou odrhovačkou z nějaké mašinky, která mi připomínala hudbu z filmu Limonádový Joe), tak přehnaným zdůrazněním vlastností postav (naivity dcer Polly a Lucy, hlouposti členů zločinecké organizace Jima a Jacka atd.). Tuto laškovnost také dotvářely kostýmy Zuzany Krejzkové (paní Peachumová a Lockitová jako matróny v teplácích a zástěrách, pánové Peachum a Lockit jako „podpantofláci“ v kostkovaných bačkorách…). Nemůžu říct, že by některé složky inscenace šly proti smyslu textu, ale často ho zbytečně zastiňovaly.

Uznávám, že děj hry by mohl tuto fraškovitost evokovat – je zde důmyslně propojen svět zločinu se světem policie a v závěru vlastně nevíme, kdo stojí na straně dobra. Vůdce podzemní organizace londýnského podsvětí William Peachum se utkává v konkurenčním boji se svým sokem Macheathem, proslulým děvkařem. Oba využívají všechny možné prostředky k zlikvidování konkurence, někdy „pouze“ lžou, spolupracují s policií, ale když se rozčílí, dokážou nastrčit i vlastní dceru do postele konkurenta. Také množství obrazů (14) a rychlost střídajících se scén může umocňovat celkový dojem fraškovitosti (není to totéž jako absurdnost!).

Havlův text ovšem nestojí jen na ději, ale spíše na pohrávání si s jazykem, na ironii, paradoxnosti. Setkáváme se s řečí „politiků“, kteří tohoto povědí mnoho, ale nic se nedozvíme, s řečí policejních protokolů, které se stále v našem světě mechanicky opakují. Kultivovaný projev majitelky nevěstince Diany dokáže publikum pobavit (nebo spíše přivést k zamyšlení, kde už se s tím setkali?) bez zbytečného zdůrazňování – ať už hereckého nebo jiného. Např.: „Můj salon není velký – v Londýně jsou zajisté větší podniky – ale já to záměrně nechci příliš rozšiřovat: zastávám totiž názor, že služby tohoto druhu nelze poskytovat na běžícím pásu, a příčí se mi ty velké anonymní kolosy, které celou věc mechanizují a odlidšťují, snižujíce ji na úroveň jakési konzumní záležitosti…“ Bohužel ve smíchovské inscenaci některé promluvy nevyznívaly absurdně, nýbrž parodicky (např. jakákoli Macheathova promluva, kterou musel „vykonávat“ na vězeňském záchodě).

Asi ne všem divákům by „političnost“ Havlova textu dnes připadala aktuální. I když obraz společnosti, ovládané policií a zločineckou organizací zároveň, může být dokonce aktuálnější než v době vzniku. Michal Lang pojal Žebráckou operu jako komedii s prvky černého humoru. Nedovolí divákům, aby se při dlouhých monolozích (především Macheatha) nudili a zpříjemňuje scénky, jak se jen dá: stáhne tepláky Michalu Dlouhému (Macheathovi), usadí ho na již zmíněný klozet a nechá ho hledat papír na utření, nechává Ivana Řezáče (Peachum), aby si pohrával se svými smrkanci. Tyto gagy mě neurážely, jsem docela otrlá, ale stále si myslím, že v této inscenaci pro ně nebylo místo, nebo alespoň ne v takové míře. Na druhou stranu jsem oceňovala umocnění stereotypnosti textu i jinými prostředky – ať už stále stejným cupitáním Polly k otci, nebo otvíráním a zavíráním zásuvky s důležitou účetní knihou (shodnou měl Peachum i Lockit), nebo podobností kuchyní a manželek obou zmíněných...

Scénograf Jaroslav Bönish vycházel z autorových popisů scén, a tak můžeme vidět kuchyň, která dokáže typickou linkou evokovat domácnost středních vrstev, policejní stanici zaplněnou různými šanony, slušně zaplivanou hospodu plnou opilců (spíše jednoho opilce - disidenta, který bojuje za „svobodu tisku“), vězeňskou celu s kavalcem (a přece!, je tady navíc klozet) a konečně také Dianin salon připomínající hotelovou recepci – dle autorových požadavků.

Kostýmy jsou jedním slovem přehnané. Ale kdybych tak tvrdohlavě netrvala na úctě, kterou máme prokazovat Havlově textu a jeho poznámkám, musela bych uznat, že byly většinou povedené. Vládci a pánové tvorstva v soukromí oblečeni do pohodlných župánků a obuti do sešlapaných bačkor. Jejich tlusté (molitanem vycpané) manželky se nejraději oblékají do slušivých tepláků nejlépe modré barvy. Macheathe si rád hraje na neodolatelného kovboje v přiléhavých jeansech. Nechutnou naivitu Polly a Lucy podtrhují sladké šatičky. Osudová Jenny si obléká ráda černou. Škoda jen, že disident byl oblečen do „šaškovského“.

Peachumová (Johanna Tesařová) dokázala diváky přesvědčit, že je nejenom mnohem vyšší a těžší než její manžel, ale hlavně, že je to právě ona, kdo má doma hlavní slovo (a poslední taky). Mladé „husičky“ Polly a Lucy (Eva Leimbergerová a Lenka Ouhrabková) působí přehnaně snaživě, přeslazeně a hlavně tak hloupě, že vám je za ně trapně – to ovšem v rámci této inscenace nepůsobí nijak rušivě. Jenny by mohla být „celkem normální“ ženskou postavou, je tajemná, chladná, prolhaná, osudová - to vše se podařilo Kláře Pollertové–Trojanové v této postavě opravdu nenuceně vyjádřit. Pan Peachum (Ivan Řezáč) byl správným protikladem své manželky a paní, malý, hubený mužíček, který doma nezlobí, ale venku je vnímán jako protřelý zločinec. Z Lockita (Robert Jašków) nemám vůbec žádný pocit, nejemotivněji na této postavě působily jeho ulíznuté vlasy. A konečně hlavní svůdník Macheath. Přiznávám, že jsem o Michalu Dlouhém nikdy neměla valné mínění (myslím jeho herectví), teď jsem si trochu poopravila názor. Ne všechny předlouhé monology mu vyšly, někdy působil mírně nepřirozeně, ale jinak dokázal Macheatha obdařit správnou mírou sebejistoty, důmyslnosti i svůdnosti.