Recenze

Strakonický dudák zpět v Národním divadle
psáno z představení: 6.4.2014, autor recenze: Hana Rubišarová, foto z inscenace: Viktor Kronbauer
foto: Viktor Kronbauerfoto: Viktor Kronbauerfoto: Viktor Kronbauer
Národní divadlo v Praze obohatilo svůj repertoár o další z klasických děl. Po třiceti letech se rozhodlo znovu uvést Tylovu dramatickou báchorku Strakonický dudák aneb Hody divých žen pod režijní taktovkou Jana Antonína Pitínského. A právě samotný titul ve spojení s touto režisérskou osobností, jež si s dramatickými díly ráda pohrává, může být pro některé velkým lákadlem.

Příběh o chudém sirotkovi Švandovi, který ovládá hru na dudy a ve snaze získat peníze, aby mohl být sezdán se svou milovanou Dorotkou, se vydá do světa za bohatstvím, zná snad většina z nás. Tyl v něm chtěl ve své době (první premiéra proběhla v roce 1847) apelovat, aby si lidé uvědomili důležitost národa a vytvořili jeho pevnou vazbu. Otázka, co vše může hra přinést dnešnímu divákovi a zdali ještě vůbec tento prvořadý apel autorův trvá, je nasnadě. V současné národnostně rozmanité společnosti lze už jen těžko budovat čtvrtou fázi národního obrození a vyzdvihování ryzího češství v mnoha sociálních aspektech upadá, pokud již úplně nezaniklo. Přesto je Strakonický dudák dílem stále atraktivním. Zvláště pro ty, kteří si rádi připomenou tvorbu století devatenáctého, a pro ty, kteří dají šanci postmodernímu pojetí, kterým se inscenace Národního divadla dá nazvat.

Přestože Pitínský mnoho nezasahuje do textu, režijní koncepce se vskutku nemusí zdát jednotná, ale spíše roztříštěná co do stylovosti výtvarné, herecké i hudební. Ovšem kdo chce nalézt účel a význam komponentů, nalezne jej. Scéna Jána Závarského nabízí nejrůznější obrazy, které charakterizují jednotlivá prostředí děje. Ocitáme-li se na strakonickém venkově, v pozadí se rozsvítí obraz malebné krajiny, přesuneme-li se do „světa“, krajina se promění v abstraktní nepojmenovatelné malby. Lze tak vyjádřit chaos a cizotu, ve kterých se Švanda (Igor Orozovič) ocitá a kontrastuje právě s krásou a jasností venkovské krajiny. Ke změně náznaku domoviny dochází v druhé polovině hry po návratu Švandy z ciziny. Z exteriérů se najednou ocitáme v interiérech. Nejprve v hospodě vybavené socialistickým nábytkem a posléze v domě Kalafuny (Ondřej Pavelka), kde se nám naskýtá pohled na idylickou rodinu – dítka dělají úkoly nebo hrají na housle a manželka stojí u žehlicího prkna. Takový přesun v prostoru a čase jako by vyjadřoval, že Tylovo dílo nalezne zastání v každé době a prostoru. Poněkud groteskně působí obří zlatá koule, na níž se Švanda zjeví při odchodu do ciziny a po návratu z ní. Sice možná trefně symbolizovaný zlatý svět, jenž chtěl dudák vyhledat, na druhou stranu tento režisérův nápad působí v množství ostatních trochu jako „plácání pátého přes deváté.“

Švanda Igora Orozoviče i Dorotka Magdalény Borové prochází v průběhu dění markantními změnami. Sice zamilovaný a oddaný Dudák se však k odchodu za penězi rozhodne bez váhání a hlubšího duševního zásahu. U Dorotčiných nešťastných výlevů se nezdráhá ani ironických komentářů. Jeho vystoupení ve vtipně zvolené sokolovně nabývá dojmu rockového koncertu, když s mikrofonem v ruce baví bujaré publikum, stále se však drží klidnější výpovědi bez velkých gest a pohybů. Jakmile se Dudák dostane do ciziny, expresivita u Orozoviče stoupá. Klidného Švandu promění co do pohybu, hlasu, gest a celkového vzezření v sebevědomého seladona s bílou košilí, kravatou a dozadu sčesanými vlasy. Do té doby je Švanda svým kostýmem (Kateřina Štefková), stejně jako ostatní postavy, přizpůsoben lidovému a vesnickému prostředí. Dorotka je vedena v karikaturní rovině a se značnou mírou nadsázky. Působí místy trochu klaunovitě, zvláště ve chvílích, kdy nezkrotně běhá po jevišti dokolečka a spílá nad Švandovým odchodem. V první půli možná až přehnaně dynamický hereččin projev naopak kontrastuje s druhou půlkou, kdy se herečka zklidní. Místo expresivních citových výlevů zvolí statičtější postoj. Při shledání se Švandou po jeho návratu z ciziny vyjadřuje Dorotka opět trochu nadneseně svůj nezájem a dotčení hrou na ukulele, žehlením nebo se schovává pod utěrky. Jako by zestárla a pozbyla přehnanou naivitu.

Nejvěrohodnější výstup zbavený karikatury spatříme až v závěru, kdy se snaží vysvobodit svého milého ze spáru divých žen. Zde konečně rezonuje cit mezi postavami Švandy a Dorotky.

„Karikaturnost“ však spatřujeme i u dalších postav inscenace. Princezna Zulika (Antonie Talacková) výrazným střídáním pisklavých a hlubších rovin hlasového projevu působí trochu schizofrenně a rozhodně v sobě nezapře jižanský temperament. Pokrytecký Vocilka Filipa Kaňkovského toužící po kouzelném nástroji se jeví jako mladý pubertální chlapec hrající si na nezávislého elegána. Sice působí vtipně, avšak těžko věřit, že by Švanda vsadil svou důvěru takovému floutkovi.

Režisér Pitínský si při inscenování Strakonického dudáka rozhodně vyhrál se všemi složkami. Všechny motivy dílem nabízené, tedy příběh zamilované dvojice Švandy a Dorotky, sílu mateřské lásky, pokrytectví lidí, střídmost českého prostředí versus okázalost ciziny, nadpřirozeno a mnoho jiného, mají v inscenaci své vlastní vyjádření. Někomu se tak dílo může jevit přeplácané a naprosto stylově rozbité, ale nejednotnost už dnes není výjimkou a i přes mísení vznikla kompaktní inscenace. Pouze v některých případech by režisér mohl méně tlačit na pilu (viz zlatá koule), nicméně od začátku až do konce sledujeme poutavou podívanou nabízející pohádkovost, lidovost, expresivitu a vtip dosazené vždy na svém místě.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.