Recenze

Svižný Goldoni v Kladně
psáno z představení: 0.0.0000, Miroslav Král
Středočeské divadlo Kladno zahájilo 7. 9. 2006 v Zámecké zahradě reprízou inscenace Goldoniho komedie Sluha dvou pánů divadelní sezónu 2006/07. Otevření to bylo takřka symbolické, neboť touto úspěšnou inscenaci, která měla premiéru před dvěma lety, režíroval Štěpán Chaloupka, od nadcházející divadelní sezóny nový umělecký šéf SDK. Možná se bude někomu zdát zbytečné psát o tak „staré“ inscenaci, ale některé inscenace, což je případ i této, zrají časem jako víno a navíc kladenský Sluha bude uváděn i nadále.

Carlo Goldoni napsal Sluhu dvou pánů v roce 1745 ve formě scénáře komedie dell´arte pro slavného herce-improvizátora Antonia Sacchiho. Hra sama, jejíž text se zachoval až z roku 1753, dokladuje Goldoniho divadelní reformu, přechod od komedie typů-masek ke komedii charakterů. Na jedné straně zde vystupují postavy komedie dell´arte – sluhové (zanni) Truffaldino, Smeraldina, Brighella, staří (i vecchi) Pantalone a Dottore, i milenci (innamoroti) Clarice a Silvio (měšťanský pár), Beatrice a Florindo (šlechtický pár), na straně druhé je ale děj hry daleko sevřenější, dramatičtější.

Režisér Štěpán Chaloupka si tato fakta plně uvědomil a vytvořil téměř kvapíkově rytmickou a gradovanou (za podpory hudby Františka Táborského), hravou, poutavou a radostně šťastnou inscenaci notoricky známé hry, prostou jakékoliv stopy laciné podbízivosti, kýče nebo krkolomných režisérských eskapád. Její páteří je věčně hladový a práskaný sluha Truffaldino a jeho bláznivý příběh jednoho dne. Kolotoč komických situací, drobných lží a podvůdků, které Truffaldino způsobí kvůli věčně prázdnému žaludku a až nezřízené radosti z dobrodružství (a touhy po něm). Často si uvědomuje, že jeho konání vyústí v pořádný výprask, ale ani to jej neodradí. Ta radost mu stojí i za výprask a nikdy není jisté, zda se lest náhodou nepovede. Kladenský Truffaldino, ač sám sluhou dokonce dvou pánů, je svrchovaným pánem celého příběhu i inscenace, kterýžto fakt je zdůrazňován během celé inscenace a především pak v Truffaldinově závěrečném monologu: nikdo by na jeho podvod nepřišel, kdy jej on sám – z lásky k ženě – neprozradil. Inscenace vykazuje ale i silný sociální podtext: jediný, kdo myslí na druhé, na jejich dobro je Truffaldino a částečně i jeho milá Smeraldina, kdežto ostatní mají před očima především svůj vlastní prospěch. Elegantně režisér vyřešil i naivní části hry – především milenecká vyznání a sebevraždy. Na tato místa se podíval se správnou dávkou laskavé nadsázky, což ještě umocnilo výše zmiňovanou sobeckost a neupřímnost „vládnoucí třídy“, prázdnotu proklamovaných citů.

Štěpán Chaloupka akcentoval v inscenaci prvky komedie dell´arte, v charakteristikách jednotlivých postav i v řešení situací a v neposlední řadě také ve výpravě. Naopak zcela potlačil dobové a místní (Benátky) ukotvení. Velký důraz kladl na gagy (lazzi), o jejichž náročnou pohybovou stánku se skvěle postarali Jiří Bilbo Reidinger a Václav Luks (šerm). Brilantní ukázkou je např. slavná servírovací scéna ve finále prvního dějství, v níž podávají Lukáš Homola (Truffaldino) a Jaroslav Slánský (Brighella) skvělé téměř artistické výkony, nebo Truffaldinova dopisová scéna či jeho scéna s pojídáním myši.

Výtvarnice Kristina Matre Křížová navrhla pro inscenaci univerzální, jednoduchou, téměř minimalistickou bílou scénu se spoustou dveří (tzv. lítaček), které dávají skvělé možnosti k rozehrávání gejzíru komických mizanscén (mj. scéna s kufry a zakopáváním o ně). Při tvorbě soudobých kostýmů se přiznaně inspirovala, především při řešení detailů, barevného i tvarového ladění, formální charakteristikou typů komedie dell´arte, postavy sluhů mají i nalíčené obličejové masky (polomasky).

Lukáš Homola svého Truffaldina obdařil téměř dětskou naivitou, s níž se vrhá z jedné situace do druhé, z jednoho průšvihu do druhého, ale i značnou dávkou chytrosti a šibalství, pro něž je (možná) ona naivita pouhou maskou. Homolův vyzáblý Trufaldino je až úhořovitě mrštný, dokáže být najednou „na více místech“ jeviště a divák má občas pocit, že nemá v těle kosti (když se např. „složí“ do velmi malého kufru). Kladenský Truffaldino v Homolově interpretaci je potomkem věčných moudrých bláznů (jako otrok Pseudolus), kteří žijí ze dne na den a putují z místa na místo a jejich cílem je radost, laskavá, jízlivá i krutá.

V další sluhovské roli, v Brighellovi, se blýskl Jaroslav Slánský, který na malé ploše vytvořil výraznou kreaci laskavě prohnaného a úplatného hostinského, jenž ovšem svému řemeslu napojit a nakrmit bližního rozumí jako málokdo. Jeho výkon je důkazem, že dobrý herec může zazářit i v malé roli.

Třetí sluhovskou roli, vdavekchtivou a prostořekou komornou Smeraldinu, roztomile energicky hrála Veronika Pavlasová. Její postava skrývá tajemství: v jejím přidrzlém a důvěrném chování k jejímu pánovi, kupci Pantalonovi (skvělý Hynek Čermák), je jemně naznačeno, že mezi nimi bylo i něco víc než jen vztah zaměstnanecký. Možná také proto Pantalone tak rychle svoluje k její svatbě s Trufalldinem.

Čermákův Pantalone je přitroublým, ale účetnictví znalým podnikatelem – zbohatlíkem, který se ve svém plandajícím „podnikatelsky rudém“ saku plouží po jevišti a snaží se tu úspěšně, tu méně úspěšně zakrýt své rustikální chování a především své peněžní machinace. Protihráčem mu je učený advokát Dottore Miroslava Večerky, který jej přivádí přímo k šílenství svou mnohomluvností a virtuózně podanými pseudovědeckými tirádami zhusta proloženými latinskými termíny. Dottore má naopak z Pantalonových rozpaků škodolibou radost, kterou dává nepokrytě najevo.

Z obou mileneckých dvojic jsou výraznější ženské představitelky. Clarice Evy Nádaždyové je naivní jen na první pohled, pod slupkou pubertální holčičky (viz pomyslné zamykání úst) se skrývá vychytralá samička, která umí zatnout drápky. Beatrice Rasponi je pak Lenkou Zbrankovou hrána jako nádherná femme fatale, plná vášně, s elegancí a zároveň smrtelným nebezpečím černé mamby, prostě pravý potomek mafie. Na tomto místě nemohu nevzpomenout na rozkošnou scénu obou dam, kdy se Betrice Clarici přiznává ke svému pravému pohlaví, vrcholící poměřováním jejich ňader, přičemž Clarice ke své nelibosti prohrává. Pánové milenci – šlechtic Florindo Lukáše Jurka i měšťanský synek Silvio Lukáše Jůzy, ten zvlášť – jsou traktováni jako pasivnější a přitroublejší samci, ovšem nikoli ke škodě inscenace.

Na kladenského Sluhu dvou pánů stojí za to jít. Jedná se o vkusnou, nápaditou a svěží inscenaci, z níž do hlediště přímo sálá radost ze hry, je to inscenace, v níž jsou jako na lékárnických vahách přesně naváženy všechny ingredience dobré komedie. Na Kladně se tedy opět zadařilo, hercům, kteří hráli rádi a „spolu“ i režisérovi, který uvěřil dramatikovi a hercům a měl na mysli diváka.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.