Recenze

Dmitrij Sergejevič Merežkovskij bezmála před sto lety spodobnil ve svém dramatu významnou historickou postavu, ruského cara Pavla I. Taky jeho osobnost pro něj zřejmě byla vysoce inspirativní. V historické literatuře je car popisován jako hysterický, napolo bláznivý panovník, dokonce i jako nejzáhadnější člen rodu Romanovců. Až na uvedení Merežkovského dramatu v pražském Národním divadle v roce 1920 zůstávalo toto dílo v Česku téměř nepovšimnuto. Drama Smrt Pavla I. v překladu Danuše Kšicové se rozhodla „vzkřísit“ až režisérka Hana Burešová spolu se svým stálým dramaturgem Štěpánem Otčenáškem na scéně Městského divadla Brno.

V úvodní scéně se ocitáme v jednom mrazivém dni na vojenské přehlídce, v zadním prospektu organizovaně pochodují vojáci, vládne potemnělá atmosféra, jako ostatně během celé hry, doprovázená tajemnou hudbou Vladimíra Franze.

Již název dramatu napovídá, že hra stojí a padá s postavou cara, dalo by se říci, že svou životní roli zde dostal Erik Pardus. Hned na počátku lze odhalit carovu složitou, rozporuplnou povahu. Je náladový a neúprosný, „buzeruje“ své vojáky, je schopen se rozčílit a nechat je potrestat kvůli rozepnutému knoflíku nebo nesprávné délce copu. Bojí se ho i vlastní synové, starší Alexandr (Petr Štěpán), jeho nástupce, a mladší Konstantin (Oldřich Smysl). Zatímco se car rozplývá nad dopisem své milenky Anny (Evelína Jirková), z dálky se ozývá hekání vojáka, který byl odsouzen k čtyřem stům ran holí. A najednou jako bychom cara nepoznávali, z krutého tyrana se náhle stává romantický snílek, básnící o své lásce k Anně. Střídání tváří, zjednodušeně řečeno té dobré a zlé, je pro něj typické během celé hry. Pardus tuto dvojakost carovy povahy zvládá opravdu bravurně s odpovídající mimikou i gesty.

Scéna Tomáše Rusína se během hry nijak výrazně nemění, je charakterizována velkými obdélníkovými vitrážemi červené, bílé a šedé barvy a pojízdnými praktikábly se schůdky. Následující obraz nás zavede do Alexandrova pokoje, jsme svědky dialogu Alexandra a jeho ženy Alžběty (Pavla Ptáčková), do místnosti neplánovaně vstoupí car, jenž poslouchal za dveřmi. Alexandr sice sní o právech člověka, o ústavě, republice, nenávidí despotismus, ale je příliš nerozhodný, nedokáže se vzepřít otci, raději by ani nikdy nevládl. Větší razancí oplývá jeho „emancipovaná“ družka.

Hlavní organizátor spiknutí proti carovi, hrabě Pahlen v podání Igora Ondříčka, je v protikladu k carovi klidný, ironický, v paměti vám nejspíše utkví jeho oblíbená věta: „Výlet na Sibiř je tu, dáme si sklenku lafitu!“ Nezalekne se ničeho, dokáže manipulovat s carem, který mu bezděky uvěří, že stojí v čele spiknutí jen proto, aby ho uchránil. Řídí také život Alexandrovi, který by se sám k činům neodhodlal, a doslova ho „vyvede za ručičku“ až na trůn. Petr Štěpán důkladně vystihl Alexandrovu bojácnost i hysterické výbuchy nejistoty a bezmocného odporu. Dokopán k vládě je schopen říct jedinou větu: „Za mé vlády bude všechno jako za babičky.“

Zvláště velkolepě působivá je scéna na plese. Zde dokonale korespondují barvy kostýmů (Zuzana Štefunková), zvoleny i významově, s celkovým pojetím scénografie. Car se tu beze studu před zrakem carevny (Irena Konvalinová) samolibě producíruje se svou milenkou, i když ostatním je spíše pro smích.

Druhá polovina představení začíná scénou oslavy spiklenců, kteří si posilněni alkoholem dodávají potřebnou kuráž k svržení cara. Následující obraz líčí intimní život Pavla a Anny těsně před napadením. Tady se již zřetelně projevuje atmosféra strachu. Car se bezmocně choulí do náruče své milenky, ukazuje nám svou „zlidštěnou“ podobu zranitelného člověka trpícího nespavostí. Hned vzápětí se skupina spiklenců vkrade do Pavlova pokoje a po zmateném úvodu, v němž se někteří zaleknou carova majestátu, použijí neúměrné násilí a cara brutálně zavraždí. Velmi sugestivně poté vyznívá studie Konvalinové, jejíž postava konečně dostává prostor. Carevna jen poblázněně bloudí chodbami a obviňuje Alexandra z touhy po moci a z otcovy smrti.

Jednotlivé složky se během celého představení vzájemně doplňují, působí na vás stejnou měrou jak dynamická hudba, kostýmy, scéna, tak i herecké výkony, což činí z inscenace syntetický útvar. Smrt Pavla I. je bezpochyby významným počinem, patří k tomu nejlepšímu, co v současnosti můžeme na českých jevištích zhlédnout. Je v ní možno spatřovat paralely se způsobem vlády totalitních režimů, chování diktátorů a despotů, což zvyšuje její aktuálnost v každé době.

Hodnocení: 100 %