Recenze

Zahradní slavnost je pro všechny. Anebo ne?
psáno z představení: 5.11.2013, Lukáš Dubský
foto: Pavel Nesvadba
foto: foto: foto:
Zahradní slavnost je dodnes patrně nejslavnější hra zesnulého exprezidenta a dramatika Václava Havla. Režisér Dušan D. Pařízek však naštěstí k Havlovu textu nepřistupuje nijak pietně a nebojí se dělat výraznější škrty, kterými se snaží hru aktualizovat a přiblížit dnešnímu divákovi. Ale nebojí se ani přidávat zajímavá inscenační řešení, jakými jsou například zpívané části, které v závěru přerůstají v parodii české národní povahy.

Absurdní drama Zahradní slavnost pojednává o nenápadném šachistovi Hugo Pludkovi, který si ke kariéře pomůže vesměs náhodně – dokáže být jakousi null„houbou v moři postojů a frází“, které do sebe dokáže nasát. Své významné postavení získává tím, že je ještě beznázorovější než jeho okolí, které ho mění tak, že ho na konci už nepoznávají ani jeho rodiče, kteří ho na slavnost vyslali.

Režisér a zároveň autor scény Dušan D. Pařízek výrazněji využívá jen malou část jeviště Stavovského divadla, scénografické řešení přitom odkazuje na inscenace, které mohou diváci pamatovat ještě ze slavné éry Pražského komorního divadla, kterého byl Pařízek šéfem. Scéně tak vévodí kontury krychle natočené jednou stranou do hlediště (pravděpodobně narážka na inscenaci Spílání publiku 2010).

S výše zmíněnou inscenací má Zahradní slavnost společnou třeba snahu o zatažení diváků do děje, jež se zde děje skrze postavu zahajovače Ferdy Plzáka, kterého v přesném estrádně pokleslém duchu ztvárnil Vladimír Javorský. Při zahájení slavnosti nutí Javorský obecenstvo k participaci na události, ať už posíláním moučníku nebo tím, že vybízí diváky ke skandování rozličných hesel. Návštěvníci představení tak jsou „nedobrovolně“ vtaženi doprostřed zahradní slavnosti, stávají se její součástí a mohou se tak cítit spoluzodpovědní za další průběh večera. nullHádám, že tyto zahajovačské scény se velmi liší podle publika, které v daný den do Stavovského divadla zavítá. Při mnou zhlédnuté repríze byli diváci spíše zdrženliví, Javorský je ke skandování sice přinutil, smích a potlesk se sem tam taky ozvaly, ale ovace si estrádní zahajovač nezískal.

Javorského Ferda Plzák pak v druhé polovině představení přebírá i některé repliky Ředitele zahajovačské služby, kterého Pařízek vyškrtl, což je asi nejvýraznější změna oproti originálu. Ústředním se tak stává konflikt zahajovače Ferdy Plzáka a Hugo Pludka (úmyslně nevýrazný Martin Pechlát), který je nejprve jen pozorným posluchačem, aby se nakonec stal likvidátorem zahajovačské služby i likvidačního úřadu. Hlavní postavy ovšem nelze vykládat psychologicky. Jsou to zajatci frází, skrze které definují okolní svět i sebe sama.

Jedním z hlavních témat Havlovy hry je vyprázdněnost lidské komunikace. Toto téma sice je i po těch 50 letech od vzniku textu aktuální, ale na hře je doba jejího vzniku poznat, jelikož Havel se vyžíval v parodování frazeologie komunistického režimu. nullPařízek se důsledným krácením snažil tohoto reliktu minulosti zbavit, ale přišel tím o komický účinek některých scén, který byl založen především na repetici nesmyslných frází.

Úplně přesně se ovšem nepovedlo zachytit rozdíly ve vyprázdněnosti jazyka v době vzniku hry a problémy současné komunikace. V 60. letech byly důvody především ideologické – lidé se báli mluvit přímo a zaobalovali tak své promluvy do frází. Navíc ti, co měli co říct, byli často násilně umlčováni. Dnešní problém ovšem leží spíše ve zmnožení komunikace a komunikačních kanálů. Ti, kteří mají co říct, tak mlčí, protože jejich řeč by se ztratila mezi vším tím slovním balastem, který je dnes a denně vyprodukován a hlavně rozšiřován. Oportunismus jako další z témat je dnes rovněž možná ještě aktuálnější než v 60. letech, kdy bylo v lidském jednání přece jen možné vysledovat větší zatíženost ideály, ačkoliv heslo „účel světí prostředky“ bylo, je a bude jedním z nejužívanějších způsobů myšlení.

Havlova hra je jako dobře vysoustružený stroj. Každá replika má své přesné místo, hra se slovy ukazuje dramatikovo mistrovství, ale zároveň také odkrývá Havlovu největší slabinu. Zahradní slavnost je totiž především intelektuální hříčkou, která diváka nemá šanci výrazněji emocionálně zasáhnout. A tak si při výkřicích Ferdy Plzáka, že zahradní slavnost je pro všechny, pomyslíte: „Skutečně je tomu tak?“

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.