Recenze

Žít jak chci já
psáno z představení: 15.9.2020, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Martina Root
foto: Martina Rootfoto: Martina Rootfoto: Martina Rootfoto: Martina Rootfoto: Martina Root
Mezi muzikálová centra bývají považována především newyorská Broadway a londýnský West End, ovšem v posledních zhruba 30 letech si výsostné postavení muzikálové metropole vybudovala rovněž Vídeň. Asi nejslavnější německojazyčný muzikál Elisabeth vyprávějící o populární i kontroverzní císařovně vyšel z dílny úspěšné dvojice Michael Kunze – Sylvester Levay. Ani u nás nejsou jejích díla neznámá, úspěšně se tu hrál třeba Mozart! nebo Rebecca, s uvedením Elisabeth ovšem přišlo až 27 let po vídeňské premiéře Divadlo J. K. Tyla v Plzni.

Rakouská císařovna Elisabeth alias Sissi je u našich jižních sousedů známá postava, v Česku asi interpretace jejího života nevyvolá tolik rozruchu a nevzbudí kontroverze. To nic nemění na tom, že se jedná o zručně napsaný příběh, který si nepomáhá obvyklým muzikálovým zjednodušením a snaží se postihnout titulní postavu v její celistvosti. Příběh je vyprávěn jako retrospektiva, vypravěčem je Elisabethin vrah Luigi Lucheni, který ani po smrti nenachází klid a musí vysvětlovat, co ho k vedlo ke zdánlivě nemotivovanému činu. Mysteriózní nádech do příběhu vnáší rovněž postava Smrti, který je císařovniným tajným „milencem“.

Kunzeho libreto zachycuje Elisabeth ve velkém časovém rozpětí, od mládí, kdy se seznámí a zamiluje do císaře Františka Josefa I. přes mocenské půtky s císařovou ordinérní matkou až po zralý věk, kdy se Elisabeth odpoutá od svých blízkých a svůj čas tráví na cestách po Evropě.

Autoři leccos jen naznačují, hlavní postava zůstává v mnoha ohledech záhadnou a dráždivě nepochopitelnou. Michaela Gemrotová si s postavou poradila velice dobře. Jako mladá Sissi je mile rozjařená, okouzlující, při snaze prosadit u dvora svou vůli dokáže být přesvědčivě nesmlouvavá, v závěru zlomená a životem otlučená. Poněkud násilně působí snad jen příliš rychlý skok od matky usilující o možnost vychovávat své děti k ženě, kterou její syn nezajímá a odpírá mu mateřskou lásku. V tom je ale herečka nevinně, problém je v libretu. Hlasově si Gemrotová s nesnadným partem rovněž poradila skvěle, těžké árie zpívá bez problémů.

V roli Smrti se objevil Jan Kříž a prokázal, proč je momentálně patrně největší českou muzikálovou hvězdou. Jeviště je ho plné, svým charismatem mnohé scény zcela ovládne a hlavně je ho radost poslouchat. Jozef Hruškoci je v úloze Franze Josefa spíše nenápadný, je to taková „šedá myš“, což je ale předpokládám záměr, aby vedle nemastného neslaného císaře vynikla osobnost jeho manželky. Pavel Klimenda jako Elisabethin syn Rudolf má sice velmi málo prostoru, ale dokáže ho výborně využít, jeho duet se Smrtí je asi nejlepším hudebním číslem celého muzikálu. Lukáš Ondruš dělá jako Lucheni průvodce celým večerem, je potutelným konferenciérem, který nezúčastněně pozoruje silný příběh, aby mu nakonec dodal hořkou pointu. Za zmínku stojí i nesnesitelně panovačná Elisabethina tchyně Sofie v podání Renáty Podlipské. Company je dobře sehraná i zrežírovaná, ovšem na nazvučení by to chtělo ještě zapracovat, sborům občas není příliš dobře rozumět.

Co se příliš nepovedlo je scéna Ondřeje Zichy, která je oproti výpravným kostýmům Romana Šolce hodně chudá. Možná to vychází z rámování muzikálu jako příběhu vyprávěného z podsvětí, přesto by si podobná produkce zasloužila velkolepější kulisy, nehledě na to, že časté věšení různobarevných záclon spíš ruší.

Režisér Lumír Olšovský ví, proč a o čem hraje. Elisabeth není žádný suchý životopis historické postavy, je to příběh vyprávějící o nezdolné vůli jedné ženy žít podle toho, jak chce ona a ne jak ji diktují tehdejší společenské konvence. To je téma, jehož platnost se asi jen tak nevyčerpá. Zároveň ale inscenace ukazuje, že síla čelit společenským tlakům a prosadit svou vůli nemusí být základem spokojeného života. Elisabethina povaha je na poměry muzikálového divadla opravdu nezvykle komplikovaná.

Když se k tomu přidá velice silná hudební stránka, jejíž autor Sylvester Levay sice nepíše jednoduché melodie, které by divákovi vlezly do hlavy na první poslech, ale o to delší dobu doznívají, lze bez váhání říct, že v Plzni mají další velice podařený muzikál. Potvrzují tak postavení současné české muzikálové scény číslo jedna.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.