Recenze

Krize středního věku a pocit zmarněného života. To bývají témata, ke kterým se režiséři upínají při inscenování tragikomedie Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa. Nejinak je tomu i v Rokoku, kde tuto klasiku připravil umělecký šéf Městských divadel pražských Petr Svojtka.

Hra zavádí diváka na statek profesora Serebrjakova, kde se většina obyvatel utápí v nečinnosti. Starý profesor je nemocný, jeho mladá žena Jelena se na vesnici nudí, správce statku Ivan Vojnickij prožívá těžkou krizi středního věku a Serebrjakova dcera Soňa zase marně uhání světáckého doktora Astrova. Všichni po něčem až groteskně touží, jejich touhy ale zůstávají nevyslyšeny...

Povedená scéna Jaroslava Milfajta symbolizuje svým podzimním laděním náladu na Serebrjakově statku. Stěny i mobiliář mají jednotný vzhled připomínající březový les se spadaným listím. Kostýmní výtvarnice Kateřina Hájková oblékla většinu postav do neokázalých do černa laděných kostýmů, které upomínají na jejich vesnický původ. Výjimku tvoří profesor s manželkou, který nezapadají už svým vzhledem – jejich honosné kostýmy ostře kontrastují s nenápadností ostatních.

Jinak ale režisér Petr Svojtka sází především na pečlivé prokreslení charakterů jednotlivých postav. Ivan Vojnickij je v podání Vasila Fridricha sžírán především žárlivostí. Profesor na penzi ho sice štve kvůli mnoha dalším věcem, ale zásadní je jeho manželství s Jelenou. Vojnickému mladá, neokoukaná tvář profesorovy ženy krutě ukazuje, co on nikdy mít nebude. Svá nejlepší léta strávil spravováním cizího majetku, vlastní ambice přitom naplnit nedokázal. Fridrich hraje strýčka Váňu jako člověka pudového, který dokáže snadno vzplanout láskou i nenávistí. Jeho stav vypadá spíš jako momentální nálada než dlouhodobá deprese spojená s rozčarováním z vlastního života.

Souputníkem v trápení mu je doktor Astrov, ze kterého Aleš Procházka udělal možná nejzajímavější postavu celé inscenace. Vesnický lékař profesně zcela vyhořel, nedostatek motivace řeší alkoholem. Astrov dokáže najít zanícení, jen když hovoří o přírodě a odkazu dalším generacím. Může tím zcela aktuálně připomenout dnešní trend „zeleného“ myšlení. Ani starost o budoucnost lidstva ale nedokáže doktora uchránit před pocitem zmaru. Do propasti s sebou stahuje i Soňu, kterou okázale ignoruje, ačkoliv ví o jejích citech.

Profesor Serebrjakov bývá často zobrazován jako uštěpačný glosátor či dokonce manipulátor. Ve Svojtkově inscenaci ho ovšem Zdeněk Dolanský hraje jako nemocného člověka na sklonku života. Jeho nerudnost je dána především špatným zdravotním stavem. Serebrjakov je zkrátka zvyklý, že se o něj všichni starají a zajímají, odmítá, aby tomu na stará kolena bylo jinak.

Jelena je v podání Zuzany Kajnarové znuděná panička, které je k smíchu Vojnického obdiv, ale která si ráda ukrátí nudu aférkou s doktorem Astrovem. Z jejího postoje je cítit lehká nadřazenost, svou pozorností jako kdyby prokazovala ostatním laskavost. Oproti tomu Soňa je dobrou duší celého statku, její očividné nadbíhání Astrovovi působí bezútěšným dojmem. Nina Horáková ji ovšem nehraje přehnaně depresivně, člověk má pocit, že Soňa by se mohla ze zmaru obklopujícího panství ještě vyhrabat, pokud se naskytne pořádná příležitost. I přes nízký věk se Horákové v roli daří, jen lamentace nad vlastní ošklivostí působí u velmi pohledné herečky trochu nemístně.

Dobře se své role zhostila i Věra Janků, která v úloze chůvy Mariny působí jako kotva, ke které se postavy obrací, protože symbolizuje dobu jejich dětství a mládí, tedy bezstarostné období, které se už nikdy nevrátí. Slabším článkem hereckého obsazení je Zdeněk Vencl, který zchudlého statkáře Tělegina dost urputně přehrává.

Petr Svojtka si dokázal s Čechovovým textem poradit se ctí. Herce vedl k psychologické uvěřitelnosti a díky propracovaným figurám se podařilo na jeviště přenést posmutnělou atmosféru, ve které všichni žijí v přeludu a tak nějak z povinnosti. Inscenace se ovšem nevyhýbá ani humorným momentům, které brání tomu, aby se z her ruského klasika stala slzavá melodramata. Žít se přece musí!