Recenze

Zvláštní setkání s Brnem Čechů, Židů a Němců v divadle Reduta
psáno z představení: 19.2.2016, autor recenze: Peter Stoličný, foto z inscenace: archiv Národního divadla Brno
foto: archiv Národního divadla Brnofoto: archiv Národního divadla Brnofoto: archiv Národního divadla Brnofoto: archiv Národního divadla Brnofoto: archiv Národního divadla Brno
V naší historii jsou témata, která se málo otevírají. O hrdinství někde na barikádách ve vypjatých dobách, to se to píše. To se to vzpomíná. Ale o lidském selhání, byť bylo podmíněno šílenou dobou, na to raději zapomínáme. To se raději odsouvá kdesi do pozadí a raději se o tom moc nemluví. Když jsem v roce 1999 natočil pro soukromou TV Fatem reportáž o odsunu Němců z Brna do sběrného tábora v Pohořelicích, při kterém zemřelo více jak tisíc mužů, žen a dětí, tak byl ohlas na ten televizní pořad hodně odmítavý. Existovaly vůbec revoluční gardy brněnské Zbrojovky? Stříleli se nemocní úplavicí rovnou u silnice? Kdo byli ti, ani ne dvacetiletí revolucionáři osvobozené republiky, a jak to, že nebyli za své zločiny potrestáni? A nezasloužili si Němci odplatu? Proč se v tom hrabat, je to přece ošklivá minulost, výsledek hrůzné války.

V divadle Reduta, což je scéna Národního divadla v Brně, se 19. února odehrála světová premiéra velmi zvláštního díla, které mělo odvahu vrátit se do té „šílené doby, která se vymkla z kloubů“. Všechny hrůzy nastupujícího fašismu, doby protektorátu, hrůzy, které se v Brně odehrály hned po osvobození sovětskou armádou – a aby toho nebylo dost, byli jsme svědky ještě pokračování hrůz ve věznicích, kde trpěli nespravedlivě odsouzení. Mnozí byli uvězněni v roce 1948, ano, v roce, kdy ještě byl našim prezidentem, demokrat, doktor Edvard Beneš. (Ať mi někdo tvrdí, že nevěděl, co vyvádějí komunisté u moci. Abdikoval jako nemocný člověk až v červnu 1948.) Ta doba, opravdu šílená, kdy Brno prožívalo několikeré peripetie střídání mocných, pronásledování, lámání lidských charakterů i bojů jedinců s nepřízní, s hrozným osudem, ta doba je opravdu až antickým námětem na drama.

Dramaturgie Reduty se do reflektování doby, do připomenutí všeho, co se v Brně odehrálo přibližně od roku 1930, pustila. Člověk si řekne: co je to dvacet, třicet let v životě města a jejich obyvatel… Bylo to ovšem období, zvláště těch prvních dvaceti let, které by se už nikdy nemělo opakovat. A to je asi hlavní důvod, proč se vůbec do té černé minulosti vracet. To je také důvod k odvaze, kterou inscenátoři měli, když vůbec tak nesympatický obsah, kritiku minulosti města a jeho obyvatel nabízejí divákům. Vždyť dnes se musí o diváka bojovat. Musíme mu nabídnout něco sympatického, nejlépe zábavného, aby do divadla vůbec při tom mediálním boomu, který žijeme, divák přišel.

Žil, byl v Brně jeden člověk, básník, spisovatel, novinář, glosátor společenského života, který na vlastní kůži prožil vše zlé, co se v Brně prožít dalo. Zdeněk Rotrekl, narozen v roce 1920, po maturitě za války totálně nasazen, po válce započal studium na Masarykově univerzitě, ale za svoji činnost ve svazu vysokoškolského studentstva byl v roce 1948 vyloučen ze studií. V roce 1949 zatčen, ve vykonstruovaném procesu s vysokoškolskými funkcionáři navrhl prokurátor trest smrti, rozsudek soudu zněl doživotí. Ve vězení strávil Zdeněk Rotrekl třináct let (Bory, Leopoldov, uranové doly Bytíz). V roce 1962 byl na amnestii propuštěn s desetiletým podmínečným trestem a pracoval jako dělník. V roce 1968 byl občansky rehabilitován a bylo mu umožněno dokončit studia filosofie, poté se stal redaktorem časopisu Obroda. Protože se Rotrekl neztotožnil s husákovským režimem, zase byl „odstaven“. Nesměl psát, byl nepohodlný. Až po listopadu 1989 opět aktivně vstoupil do veřejného života. Byl zakládajícím členem Syndikátu českých novinářů, Obce spisovatelů a Konfederace politických vězňů. Stal se nositelem mnoha cen a vyznamenání. Začal intenzivně psát romány na pomezí autobiografie a fikce. Psal kvalitní literaturu, která se snad až dodatečně (zemřel v roce 2013, tedy ve věku 93 let) stane čtenou ve významnější skupině čtenářů.

Zdeněk Rotrekl, básník, demokrat, kterého nezlomily režimy, popsal ty nejbolestivější momenty města Brna a jeho obyvatel. Židé, úspěšní podnikatelé, kteří potom trpěli ve válečném režimu a skončili svou pouť v koncentráku. Brněnští Němci, nejdřív ti nejpokrokovější Brňané, co si postavili divadlo, první v Evropě s edisonovým elektrickým osvětlením, potom to byli Němci ovládnutí nacizmem. (Ale byli to všechno „náckové“? Proč přistoupil Beneš na teorii kolektivní viny a odsunu všech Němců?) Brněnské moravské obyvatelstvo, vystrašené a stresované, ve kterém sa našli udavači, nebo poslušní úředníci, sloužící kdykoliv každému režimu, ti všichni trpěli na tak pod německu okupcí, ale pod tíhou vlastních kolaborantů a potom často tytéž lidé byli strůjci komunistické diktatury. Kdysi krásné kosmopolitní město Brno, ve kterém vedle sebe v míru žili Němci, Češi a Židé se najednou na dvacet let stalo městem prokletým, městem zla. Ne nadarmo nazval tento dramatický kus autor projektu, režisér Matin Františák podtitulem: Spílání Brnu.

Konečně se dostávám k samotné inscenaci. Dílo Zdeňka Rotrekla je opravdu tou nejlepší vstupní branou do popisu města a doby. Z těch osudů by se dalo vytěžit téměř antické drama. Realizátoři, Petr Maška a režisér Martin Františák na to šli jinak, a moudře. Vytvořili z díla básníka Rotrekla inscenované svědectví doby. Jakýsi infotainment, složený velmi šetrnými výrazovými prostředky z postav, které ta hrůzná období Brna prožívali. Setkáváme se s výbornými hereckými výkony postav. Jaroslav hrán Michalem Bumbálkem (vlastně sám Rotrekl) se svou pasivní rezistenci, člověk, téměř antibojovník, který ovšem nikdy neztrácí svou důstojnost. Nikdy se neohne. Jeho trpící matka - snad ani nevadí, že ji hraje stále mladá Gabriela Štefanová, Schlessinger Jaroslava Kuneše nebo Šantroch Václava Veselého, typické postavy, které mohla vytvořit jenom zrůdná doba. Vždyť věčný optimista, který jenom zázrakem přežil koncentrák, židovský krejčí, se najednou po návratu z koncentráku dostává paradoxně také mezi Němce, kteří musí prožít šílený odsun z Brna do židlochovického sběrného tábora. Najednou to není Žid, ale Němec. Kdo přežije všechny režimy, to jsou lidé absolutně bez morálky, bez identity. Bratři Pivec a Piwetz, bezvadně je hrají Martin Veselý a Roman Nevděčný, slouží každému režimu, vždy se vyhrabou z davu na špinavou práci, kterou dělají snad až s rozkoší. Nic nelidské jim není cizí.

Pod dramaturgii inscenace se podepsala Lucie Němečková, funkční scéna složená z pórobetonových cihel je dílem Lucie Labajové, správně volené kostýmy, které vypovídají o atmosféře jednotlivých období Brna navrhla Katarína Kováčiková.

Podezřelá krajina s anděly je plná hudby. Autorem je Jiří Hájek. A hraje se a zpívá naživo za doprovodu kytar, jednou prostor naplní šílený metal, jindy zpěvné melodie. Vše slouží atmosféře, vše vytváří sugestivní prostředí Brna a jeho obyvatel. Režisér Martin Františák promyšleně a úsporně volí výrazové prostředky, odhaluje divákům jemné nuance pohnutek protagonistů. Výsledkem je věrohodná mozaika hrůz, které musí prožívat nevinní lidé. Také zobrazené kreatury mučitelů jsou pochopitelné ve všech těch dobách. Nacismus i komunismus volí stejné prostředky na prosazování své moci. A tak z mírumilovného Brna První republiky, kde vedle sebe žili a pracoval bez problémů Češi, Němci i Židé se stává město zlomených charakterů a trpících čestných lidí.

Inscenace vytvořená z Rotreklovy tvorby věru není optimistická. Nenaplňuje diváky uspokojením. Ona antická anagnorisis, jakési poznání a otevření očí však obsahuje. Je mementem, aby se už nikdy neopakovala doba, která láme charaktery. Doba, ve které jenom ti nejsilnější jedinci dokážou stát s rovnými zády. Pravda, dokud do těch zad nedostanou smrtelnou ránu.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.