Reflexe

26.11.-30.11.2025 se v Ostravě uskutečnil už 27. ročník Festivalu ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR – tedy pět dnů plných divadla a diskuzí o něm. Jak se vydařil?

Přehlídka určená divadelním profesionálům současným i budoucím, umělcům, překladatelům divadelních her, recenzentům, divadelním teoretikům i studentům uměleckých škol nabídla reprezentativní výběr patnácti činoherních inscenací Národního divadla moravskoslezského, Divadla Petra Bezruče, Komorní scény Aréna, Studia G a Divadla loutek Ostrava.

O jeho začátek se postaralo Divadlo Petra Bezruče, které během festivalu nabídlo hned tři inscenace své předchozí sezóny, s nimiž současně na jejím konci zavítalo na hostování do pražské Archy+ a s Nepřítelem lidu pak i na plzeňský Mezinárodní festival Divadlo. Program zahájil Krysař dle novely Viktora Dyka v úpravě a režii Daniely Špinar. S ohledem na to, že při pražském hostování mě tato, především na efektech založená, inscenace příliš nezaujala, vynechala jsem ji a zahájila festival až v Divadle Antonína Dvořáka inscenací Soumrak nad krajinou. Hru Mariuse von Mayenburga Národní divadlo moravskoslezské uvádí standardně na scéně Divadla 12, během festivalu ji tedy na větší scénu přeneslo v zájezdové verzi, což však provedení jejího představení ovlivnilo naprosto minimálně. 

Jak je pro Mayenburga typické, i Soumrak nad krajinou je komedií rozehrávající současně vážná a zásadní témata. Absurdní i komické situace kořeněné černým humorem tak nezřídka mrazí a současně neustávají s polemikou nad morálkou. V tomto případě nad její hodnotou, cenou peněz a otázkou vyrovnání se s nacistickou minulostí nejen vlastní rodiny, ale celé společnosti. Režiséru Vojtěchu Štěpánkovi se bohužel nepodařilo udržet tempo a patřičnou ostrost, mísí značné množství prostředků: psychologické momenty střídá výrazná expresivita, tu zase zcizovací komentáře a výstupy z rolí; nevyužívá je však s patřičnou důsledností. Přesto inscenace nabízí řadu zdařilých prvků, od výrazné scénografie skvěle odpovídající zápletce a korespondující se zvoleným překladem titulu hry, přes sympatické herecké výkony, které žel podobně jako inscenace a její prostředky jsou poněkud nesourodé. Nejlépe tak vyznívá nejzásadnější postava probíhající polemiky, Judita, v podání Petry Kocmanové. Zaujme i zásadní nápad, ponechání ústředního obrazu bez konkrétní malby. Je tedy škoda, že se nepodařilo celou inscenaci udržet na hraně černohumorné komedie ostře tnoucí do otázek morálky. V mnoha ohledech měla nakročeno více než slibně. 

Soumrak nad krajinou (fotografie: Martin Kusyn)

Závěr prvního dne obstaral Perníkář. Inscenace Studia G, monodrama dle knihy Romana Pechy a Petra Motýla „Perníková chaloupka“, o Romanu Pechovi a jeho cestě uživatele drog i jejich „vařiče“. Za výkon v něm byl Petr Panzenberger v listopadu oceněn Cenou Thálie v činoherním oboru. A zcela zaslouženě. Inscenace prostá ve scénickém tvaru stojí a padá s jeho výkonem. Příběh hlavní postavy podává věcně, s lehkým odstupem let, po nichž jej vypráví, koření jej často humorem a řadou vtipných momentů, a to i přesto, jak výrazně krutý a drsný text to ve skutečnosti je. Mnohdy tak smích zamrzá na rtech a provází jej úzkost, zejména pak při výčtu všech těch, kteří šli kus cesty s hlavním hrdinou, a jejichž pohřbů se následně účastnil.

Perníkář (foto: Viktorie Kubicová)

Druhý den festivalu přinesl hned na úvod dvojprogram – proti Pley Boyz Divadla loutek se představila inscenace Kardinální chyba, uvedená Národním divadlem moravskoslezským na scéně Studia 12. Zdařile napsaná komedie Alistaira Beatona a Dietmara Jacobse o pokrytectví a zneužívání moci v katolické církvi ukazuje, kam až jsou někteří ochotni zajít, aby neztratili své postavení. V nejnapjatějším období, kdy má malé německé biskupství potkat velká čest – návštěva samotného papeže – přichází vedle jeho vyslance do biskupství i dosud zamlčená, nemanželská dcera samotného biskupa a setkává se se svým otcem, intrikujícím vikářem, mladým nadšeným seminaristou i ráznou hospodyní. Kritika poměrů v církvi a intrikujících figurek se mísí se situační komedií. Zejména v úvodu nastolené situace fungují výborně, postupně však inscenace čím dál víc tzv. „tlačí na pilu“ v komediálních i závažných momentech. Snahu o výraznější kritiku církevních poměrů tak sráží přílišné množství křiku ve vypjatých okamžicích i nadměrně jednoduchá komediálnost. Je škoda, že se režiséru Vojtěchu Štěpánkovi ani v tomto případě nepodařilo udržet inscenaci v přísnějších a soudržnějších mantinelech.

Kardinální chyba (fotografie: Martin Kusyn)

Druhým představením druhého dne se stal – rovněž druhý – kousek z repertoáru Studia G. Lebka z Connemary, druhý díl Leenanské trilogie Martina McDonagha v režii Davida Vyhnánka. Lebka z Connemary se po Krásce z Leenane vrací do téhož malého irského městečka, do Leenane, tentokrát se však středobodem děje stává místní hřbitov, kde hrobník Mick dodržuje podivnou tradici a sedm let po pohřbu vyklízí hroby, aby udělal místo novým nebožtíkům. Podobně jako první a třetí díl Leenanské trilogie, i Lebka z Connemary mísí řadu hořkých poznatků o životě kdesi na zapadlém irském venkově s černým humorem, zobrazuje pošramocené mezilidské – zejména rodinné – vztahy včetně vší hrubosti a násilí a vytváří řadu tragikomických situací. V režii Davida Vyhnánka ve Studiu G se žel nepodařilo drsnost, ani vtip McDonaghova textu v inscenaci dostatečně zdůraznit a vyostřit. Nejvýraznějším dojmem tak zůstalo druhé dějství první části, které se celé odehrává ve tmě, osvětlené pouze světly několika baterek. Vzhledem k textu, kdy se děj odehrává v noci na hřbitově, je to sympatický režijní nápad, ve vztahu k divákům však značně nepřívětivý, zejména v délce a urputnosti, s níž je užit. 

Lebka z Connemary (fotografie: Tomáš Rossi)

Ibsenova Nepřítele lidu v úpravě a režii Jana Holce představilo Divadlo Petra Bezruče již v červnu v Praze a následně na plzeňském Mezinárodním festivalu Divadlo. Silně politicky a ekologicky apelativní inscenace sází na výrazné herecké výkony. Mezi nimi vynikají pochopitelně ty Lukáše Melníka a Mariána Chalányho v hlavních rolích tolik odlišných bratrů Stockmannových. Vynikající herectví a řadu silných momentů však přinášejí i ostatní obsazení, opět dokazující skvělou sehranost souboru Divadla Petra Bezruče. Inscenace nabízí několik až symbolistních scén, jejichž smysl se mi ani při druhém zhlédnutí zcela neodhalil, nicméně ta první a poslední, jimž jsem svůj vlastní smysl najít a přiřadit dokázala, na mě zapůsobily velmi. 

Po jejím prvním zhlédnutí v Plzni jsem konstatovala, že mě v hodnocení sráží příliš černobílé vnímání nekonečného lítého boje mezi naivní pravdou za lepší svět – zde konkrétně nezamořené, neotrávené město – a politickou (nejen) vypočítavostí. Až napodruhé – při zhlédnutí na domácí scéně – se mi podařilo překonat tuto očekávatelnost a nechat na sebe vedle argumentů druhé strany zapůsobit i nekorektní vyjádření doktora Stockamanna, čímž trochu lépe vyznělo a zapůsobilo celé zápolení obou bratrů a společně s tím i celá inscenace.

Nepřítel lidu (fotografie: Martin Špelda)

Závěr druhého dne pak obstarala Komorní scéna Aréna s inscenací Tenkrát v Rusku. Původní text Tomáše Vůjtka v jeho dramaturgii režíroval Ivan Krejčí a zjevně jím společně navázali na řadu předchozích inscenací tematicky a stylově podobných. Žádnou z nich jsem nezhlédla, nebyla jsem tedy ovlivněná jakýmkoli očekáváním a nechala inscenaci působit prostě jako jakýkoli jiný – zcela nový – kousek. Tvůrci jej označují jako „tragikomickou historickou fresku o zániku carské říše, spojenou s působením excentrického "svatého muže" Rasputina.“ 

Ze všeho nejvíc se jedná o koláž. Humornou, vtipnou, často až výsměšnou a fraškovitou (zvlášť reagují-li diváci nepochopitelně hurónským smíchem i v momentech krajně nevhodných, což festivalovou reprízu značně ovlivnilo), z níž ale mnohdy – velmi trefně a působivě – mrazí, a která vedle přemrštěných humorných a bizarních situací, jež často „přepaluje“, staví křehkost konkrétních krátkých momentů, jak v předpovědích budoucna, tak třeba ve vztazích jednotlivých postav. Koláží jednotlivých obrazů ze života poslední carské rodiny i Rasputina diváky provází Aňa – někdejší dvorní dáma, která ke dvoru Rasputina přivedla – při svém výslechu jedním z revolucionářů. Od podzimu tuto roli (původně ji nastudovala Zuzana Truplová, toho času na mateřské dovolené) alternuje Ivana Uhlířová, která se stává naprostým středobodem inscenace. 

Scénu Milana Davida tvoří monumentální zlacený rám, za nímž vznikají jednotlivá historická prostředí v přehnaném pozlátku, podobném jaké si spojujeme s pravoslavnými chrámy a ikonami. Za rámem se odehrávají jednotlivé epizody, o nichž vypráví, před rámem hraje Ivana Uhlířová v podstatě „jen“ s Michalem Rozbrojem, představujícím básníka, jenž ji vyslýchá, a s diváky, které bere do hry téměř jako rovnocenné partnery. Vypráví příběh svůj a konce carské říše s nadhledem, leckdy s výsměchem sobě samé, Rasputinovi, carské rodině i revolucionářům. Osvěžujícím i šokujícím. Vedle ní a Michala Rozbroje zaujmou i představitelé carského páru, Josef Kaluža a Kristýna Panzenberger Krajíčková, či Rasputina, Martin Siničák, řada slovních hříček, vydařenější vtipné momenty i neodmyslitelné varování před ruskou mentalitou a velkou ruskou duší, které se do inscenace pochopitelně a velmi aktuálně propisují, a které – byť často příliš doslovně, ale zcela nezbytně – z ní promlouvají.  

Tenkrát v Rusku (fotografie: Komorní scéna Aréna)

Třetí den festivalu začal druhým uvedením inscenace Pley Boyz Divadla loutek. Jeho opakování ve dvou dnech po sobě umožnilo zhlédnutí tohoto díla všem divákům účastnícím se festivalu. Je škoda, že se v jeho letošním programu nepodařilo podobný luxus dopřát všem „menším“ inscenacím, při nejmenším Kardinální chybu, Podobu věcí či Emu – a dost možná i obě inscenace Studia G – tak mohla zhlédnout vždy jen část festivalového publika.

Pley Boyz, autorská inscenace Terezy Agelové a Jiřího Ondry, který se postaral i o její režii, v anotaci slibuje jako své hlavní téma radikalizaci mladých mužů na internetu, přičemž se pokouší najít její důvody, od neuspořádaných rodinných vztahů – zejména vztahu otec-syn, přes milostné nezdary, ukázat její vznik a mimo jiné i dojít až k šťastnému konci, představovanému uvědoměním si její nesmyslnosti a vlastních chyb. Jakkoli jde o téma nesmírně zásadní a aktuální, na rozsah hodinové inscenace je těch jednotlivých motivů, konfliktů a dramatických situací poněkud mnoho. Od počátku tak není zcela jasné, o čem přesně chce inscenace vyprávět. Přeskakuje mezi celou řadou problémů – v úvodu řešený nefunkční vztah s otcem ustupuje, výraznější roli sehrává komunita incelů, s níž se hlavní hrdina zaplétá, aby pak náhle prozřel a zase ji opustil, načež se k rodinným vztahům klopotně a bezdůvodně vrací. Právě toto nedostatečně odůvodněné chování postav se stává nejzásadnějším problémem inscenace. Tu zdobí množství zajímavých režijních nápadů, od mimotextového úvodu, přes obsazení hned čtyř herců do role ústředního hrdiny, jíž se však inscenace drží pouze krátce, podobně jako se nevrací k vystoupení z rolí, kterým osvěžujícím způsobem začínala. Sympaticky je zobrazena i umělá inteligence, celek však nefunguje. Jak nedostatečně zobrazenými motivacemi, tak režijní nedůsledností si inscenace zbytečně ubližuje.     

Pley Boyz (fotografie: Divadlo loutek Ostrava)

Závěrečným vkladem Divadla Petra Bezruče OST-RA-VARu 2025 se stalo představení Pozdě příchozí. Hru Jordana Tannahilla v české premiéře nastudoval opět šéf souboru Jan Holec a stejně jako dvě zbývající se i Pozdě příchozí v červnu představila v Praze. Již při pražském hostování jsem konstatovala, že se jedná o nesmírně podařenou inscenaci hry, jejíž text mě osobně však nesmírně rozčiluje. Pro naše poměry nepravděpodobnou vstupní situací i dějem samotným, plným nepříjemných drobných trapností i neustávajícího napětí plynoucích z drásavého setkání, zároveň i přetvářkou a pokrytectvím všech zúčastněných postav či dojetím, které proti nim buduje často velmi prvoplánově a urputně dojímavě. Ani po zhlédnutí další reprízy, již značná část festivalového publika proplakala, se můj názor nezměnil. Stále oceňuji kvality inscenace Jana Holce, od efektní scény (o výpravu se postarala Pavla Kamanová), přes nesmírně – a pozitivně – vtíravou a vydařenou hudbu Ivana Achera, jejíž ústřední melodie jsem se po značně dlouhou dobu nedokázala zbavit, až po skvělé herecké výkony pětice obsazených, mezi nimiž i díky největšímu prostoru nejvýrazněji zaujme Alexandra Palatínusová. Stále mě nesmírně rozčiluje hra sama.

Pozdě příchozí (fotografie: Martin Špelda)

Komorní scéna Aréna třetí den festivalu představila svou inscenaci Mayenburgova Ošklivce. Na českých jevištích čím dál oblíbenější hru tohoto rovněž stále oblíbenějšího dramatika režíroval Pavel Gejguš a představili se v ní Milan Cimerák, Tereza Cisovská, Marek Cisovský a Jan Chudý. Podobně jako Soumrak nad krajinou i Ošklivec je zpravidla představovaný jako satirická komedie, ale i v tomto případě nabízí Mayenburg divákům mnohem víc. Při prvním setkání jsem Ošklivce vnímala spíš jako thriller, nebo horror, a čím víc inscenací Ošklivce jsem od té doby zhlédla, tím víc to první okouzlení výrazně thrillerovým vyzněním v těch dalších postrádám. A postrádala jsem jej i zde. Pavel Gejguš využívá zajímavou scénografii i světelný design (zaujme např. efekt výtahu) – pod výpravou je podepsán Matěj Sýkora – herce se mu daří vést ke zdařilým hereckým výkonům a celkově nabízí příjemnou inscenaci, která trefně zobrazuje témata, jež ve svém textu Mayenburg zdůrazňuje, nicméně Ošklivec sám dokáže nabídnout i víc.

Ošklivec (fotografie: Roman Polášek)

Ostatně podobně jako Ptáčci Wajdiho Mouawada. Ty v české premiéře v Národním divadle moravskoslezském režírovala Aminata Keita a právě jejich reprízou třetí festivalový den skončil. Komplikovaný text, jehož překlad přímo pro Národní divadlo moravskoslezské připravil Michal Zahálka, v počátku evokuje Shakespearovu nejslavnější tragédii. Mnohem víc než izraelsko-palestinským Romeem a Julií, je však příběhem o hledání vlastních kořenů a identity, o odkrývání mnohaletých lží a rodinných tajemství a o vyrovnání se s minulostí a pamětí – nejen tou vlastní. Martin Chocholoušek vytvořil velkolepou a velmi výraznou scénografii, která se snadno proměňuje s tím, jak se mění prostředí příběhu – ostatně jeho postavy se pohybují napříč zeměmi a světadíly. Stejně jako scénografii i kostýmům Simony Rybákové přitom vládnou především černá, bílá a šedá barva, které efektně pomáhají dotvářet atmosféru komplikovaného příběhu. Vynikají v ní jak mystické momenty, tak řada intimních okamžiků, současně se však snadno stává rozsáhlým plátnem, kde se bohatý příběh odehrává. 

Příběh, který jsem plně docenila až po přečtení textu obsaženého v programu. Na jeviště se všechny jeho myšlenky a nuance převést nepodařilo. Zatímco v textu vyniká jejich bohatost i filosofie, inscenace se s jejich množstvím vypořádat nedokázala. V mnoha místech, zejména v druhé části, text obsahuje řadu dlouhých monologů s těmi nejzásadnějšími a nejzajímavějšími myšlenkami Mouwadiho textu, které se ovšem na jevišti ztrácejí v místy unylém tempu, jež jindy střídá přílišný patos a mnohdy se tak u diváků vynořují myšlenky na krácení, krácení a krácení. Aminata Keita Ptáčky režíruje velmi klasicky, bez výraznější režijní invence, bez zajímavějších nápadů. Herce vede k řadě zajímavých hereckých výkonů – vynikají zejména Sára Erlerbachová, Petra Kocmanová či Vít Roleček – nezvládá však pracovat s tempem a celkový potenciál Mouwadiho hry tak využít nedokázala.  

Ptáčci (fotografie: Martin Kusyn)

Sobota, poslední den festivalu, který nabídl divadelní představení, začal opět dvojprogramem, na scéně Studia G představila Ema Zunzova Company reprízu inscenace Ema, zatímco na scéně Divadla 12 se uskutečnilo představení inscenace Podoba věcí. S ohledem na to, že druhá uvedení těchto inscenací během festivalu neproběhla, museli si diváci vybrat. Já jsem zhlédla Podobu věcí Neila LaBute v režii Josefa Doležala. Text LaButeovy hry je nevděčný podobně jako řada detektivek. Ve chvíli, kdy divák jeho inscenaci jednou zhlédne, ochudí se o překvapení plynoucí z rozuzlení celého příběhu a každou další inscenaci pak už vždy uvidí jinýma očima než divák, který se s ním setkává poprvé. Já jsem poprvé Podobu věcí zhlédla v Hradci Králové na podzim roku 2023, celý příběh jsem tak měla v živé paměti a na vlastní kůži pocítila rozdíl mezi tím vidět jej poprvé a dívat se znovu – byť na jinou inscenaci – a již od počátku sledovat řadu jemných nuancí, které mi prvně unikaly, a současně, sledovat děj s jasným vědomím toho, kam vše směřuje. Obě situace jsou zajímavé, výrazná odlišnost obou inscenací mi pak pomohla odpoutat se od předchozího zážitku. 

Josef Doležal svou verzi inscenuje ve velmi realistické scéně, vypomáhá si efektními a nápaditými projekcemi, jež využívá k dokreslení jednotlivých prostředí a sází především na výrazné herecké výkony, jimiž se blýsknou zejména představitelé hlavní dvojice, Sára Erlebachová a Alois Bartoň. Závěrečnému rozuzlení poněkud ubírá na intenzitě fakt, že trojice herců zaujímá místa mezi diváky, kteří tak nemají příležitost sledovat jejich bezprostřední reakce. I tak ovšem Josef Doležal předkládá divákům působivou inscenaci o mezilidských vztazích, etice a umění.

Podoba věcí (fotografie: Martin Kusyn)

Po Podobě věcí a Emě se s festivalem rozloučila Komorní scéna Aréna inscenací Bůh masakru. Podobně jako v případě Ošklivec i Bůh masakru Yasminy Rezy je hra na českých jevištích velmi oblíbená, navíc se jedná svým způsobem o jistotu na repertoáru, hru nesmírně vděčnou, tematicky, příběhově i prostorem, který nabízí hereckému obsazení. Já jsem ji na jevišti zhlédla poprvé. Pokud jde o příběh, vstupní situací se Bůh masakru velmi podobá dříve na festivalu uvedené inscenaci Pozdě příchozí. I zde se hned v úvodu schází čtveřice rodičů, aby společně projednali, že syn jedněch napadl syna druhých. Zatímco v případě Pozdě příchozích šlo o dospívající mladíky a setkání proběhlo po sebevraždě jednoho z nich, zde jde o děti, které se popraly na hřišti. Vlastně se nestalo nic „strašného“ a setkání rodičů tak od počátku působí jako společenská hra. Hra, kterou zdaleka ne všichni jsou ochotní hrát, a v nastalé situaci tak najevo vychází jejich ochota či neochota se sejít, mluvit či nemluvit o problému, i řada vlastních strastí. Projevují se pravé povahy, zlozvyky a animozity. 

Režisér Petr Svojtka tohle všechno poměrně jasně a ostře vykresluje již od prvních momentů. Objevují se absurdní situace i humorné momenty, vše však překrývá vzájemné nepochopení přiživované neochotou. Výraznější roli než v Pozdě příchozích hraje hulvátství, toxicita ve vztazích a vzájemné ubližování. Konflikty tak na sebe nenechávají dlouho čekat a postupem času gradují, v některých momentech snad až příliš hystericky a trochu moc „tlačené na sílu“. Herci se naštěstí s tímto již od počátku ostrým stylem a jasně rozdanými kartami vypořádávají velmi obstojně. O kousek víc přitom herecky zaujali pánové, Marek Cisovský a Vojtěch Lipina. Renáta Klemensová a Tereza Cisovská nicméně svým rolím rovněž nezůstaly nic dlužny.

Bůh masakru (fotografie: Roman Polášek) 

Úplně posledním představením 27. ročníku festivalu OST-RA-VAR se stala repríza inscenace Krvavá svatba Federica Garcíy Lorcy v režii Martina Františáka, kterou Národní divadlo moravskoslezské uvedlo na scéně Divadla Jiřího Myrona. Prostor tak vděčný pro muzikálové inscenace, byl v obou předchozích ročnících OST-RA-VARu, které jsem navštívila, při spojení s činoherními inscenacemi Národního divadla moravskoslezského značným prokletím. Teprve Eva Zezula, která se postarala o výpravu Krvavé svatby, ve spolupráci s Lukášem Dřevjaným, autorem světelného designu, se s ním dokázala plně popasovat. Vytvořila rozsáhlou žlutou plochu, dokonale evokující žhavé Španělsko, kde se Lorcův příběh plný vášně odehrává, plnou symbolů a současně kontrastující s růžovými a černými prvky – růžovými ve scénografii, černými především v kostýmech. S kontrasty ostatně pracuje i hudební stránka inscenace, pod níž je podepsaný Nikos Engonidis, a v níž se tradiční španělské rytmy střídají s rapem, či sám Martin Františák. Ten využívá monumentální mizzanscény a řadu nápadů, mezi nimiž zaujme využití světel, stínů, projekcí. Zamrzí snad jen, že nejsou dotažené do detailu, srozumitelné a plně i opakovaně využité. Víc než o vášni a lásce přitom jeho Krvavá svatba vypráví o ženskosti a ženské síle. Nejvýraznější postavou se tak stává Matka v silném, emotivním podání Kateřiny Breiské.   

Krvavá svatba (fotografie: Martin Kusyn)

Poslední den festivalu už se nesl ve znamení dvou zbývajících diskuzí o zhlédnutých inscenacích. Na závěr zbývá jen dodat, že 27. ročník festivalu OST-RA-VAR zaujal především tím, že na rozdíl od předchozích dvou, nepřinesl žádný jednoznačný průšvih a přešlap, ačkoliv nabídl i méně povedené kousky. Zamrzelo snad jen to, že ne všechny mohli zhlédnout všichni. Potěšila však řada zdařilých inscenací, výraznější zastoupení či návrat do oficiálního programu Studia G a Divadla loutek i – od předchozího ročníku trvající – návrat k závěrečným diskuzím.