Rozhovor

Poslední březnovou sobotu se repertoár Švandova divadla rozrostl o svébytně poetickou komorní inscenaci Daniela Hrbka Happy End, jejímž prostřednictvím se v suterénním studiu diváci stanou návštěvníky domácnosti manželského páru seniorů, kteří spolu prožili šedesát let života. Role osmdesátníků Bohouška a Bohunky ztvárňují s empatií pro slabosti i vrtochy doprovázející stáří Luboš Veselý a Bohdana Pavlíková. Ta nám krátce po premiéře poodhalila zajímavé detaily týkající se nejen práce na této nové hře, ale rozhovor se stočil i k dalším tématům.


Pojďme si na úvod říct něco ke genezi hry. Tušíte, zda ji Daniel Hrbek psal s již danou představou vás a Luboše Veselého jako protagonistů obou rolí?
Už v roce 2017 při zkoušení titulu Pohřeb až zítra, kde jsme hráli partnery, vyslovil Daniel kacířskou myšlenku, že by s námi dvěma rád připravil vlastní autorskou inscenaci. Nijak jsme se k tomu neupínali, nebrali to jako závazek, i když to bylo samozřejmě milé. Když se o tomto svém nápadu znovu zmínil, přišla záhy covidová pandemie a všechno bylo jinak. Až loni na jaře, se zveřejněním dramaturgického plánu na novou sezonu 2022/2023, jsme věděli, že se jeho myšlenka stává realitou.

Podíleli jste se nějak už na tvorbě samotného textu, nebo váš spoluautorský vklad přišel na řadu až v průběhu zkoušení?
Loni v prosinci jsme se sešli s Danielem, dramaturgem Davidem Košťákem a scénografem Martinem Šimkem, aby nám představili první verzi scénáře. Čítal zhruba 35 stránek textu. A hned na úvod zazněla stěžejní věta: „Hlavně se to neučte. Budeme škrtat, přepisovat, čerpat.“ Takže onen vklad nás obou skutečně přišel na řadu až se samotným zkoušením. Jelikož hrajeme v opravdu úzkém kontaktu s diváky, nahradil některé věty i slova jediný pohled, část dialogů se zkrátila, škrtla, jiné naopak přibyly. Daniel i David při tom vycházeli z nás, z reprodukce způsobu komunikace našich rodičů a lidí nám blízkých. A současně nás také nechali „vejít se“ do dialogů, které čerpali zase oni ze svého okolí.

Švandovo divadlo - Happy End (foto: Alena Hrbková)

Obvykle mě zajímá, zda herec při práci na inscenaci zjistil o sobě něco nového, co ho samotného překvapilo. Lehce bych to obměnila a optala se, zda jste se tentokrát něco takového dozvěděla o Lubošovi Veselém.
Luboš mě překvapuje neustále. Ač působí tiše a plaše, v zájmu věci klidně nabídne sundat ve hře pyžamové kalhoty, pod kterými už nic víc není. I na takto malém prostoru studia, kde si s diváky vzájemně koukáme do nosních dírek. Překvapil mě, s jakou houževnatostí zkoušel, i když to fyzicky bolelo, jelikož jsme byli oba, a vlastně i režisér, po ošklivé viróze a po hodině zkoušky předstíraných pohybů stáří nám poměrně rychle docházely síly. A překvapil mě také tím, jak pozorným partnerem na jevišti i mimo něj je nejen ke mně, ale i všem kolegům z technického zázemí divadla.

Švandovo divadlo - Cyrano (foto: Alena Hrbková)

Je skutečnost, že nejste s Lubošem Veselým životními partnery jen v ději hry, ale i v reálném životě při procesu tvorby inscenace spíše přínosná, nebo může například být v nějakém ohledu i limitní?
Zkouším s Lubošem ráda v jakékoliv inscenaci. Ať už to byl zmíněný Pohřeb až zítra, který měl již derniéru, nebo současné Hadry, kosti, kůže či Cyrano. Baví mě jeho styl herectví, jeho nápady, přínos do postavy a také ten prožitek, který si s sebou nosí až domů a stává se pak mnohdy i zdrojem našeho vzájemného popichování. Limity jsme zatím žádné nepocítili. Myslím, že na sebe slyšíme a umíme okamžitě reagovat ve chvílích, kdy jeden z nás něco nového v rámci zkoušení, nebo pak i během představení nabídne. Je nám spolu na jevišti i doma opravdu moc hezky.

Švadnovo divadlo - Hadry, kosti, kůže (foto: Jakub Jíra)

Kdybyste měla pro inscenaci Happy End vybrat název vy, jak by zněl?
Přiznám se, že nejsem fanda anglických slov a nadpisů v českém prostředí. Ale chápu, že titul musí lákat, proto byl zrovna Happy End zvolen a do jisté míry i odvozen od obsahu a vývoje děje naší hry. Nabízí se zde i záměna s geniálním českým filmem Oldřicha Lipského a Miloše Macourka z roku 1967. Takže já bych se svou variantou názvu „Šťastnou cestu“ narazila taky. Minimálně do Otakara Vávry. (směje se)

A co by stálo ve vaší pozvánce adresované divákům jako hlavní důvod, proč by právě návštěvu téhle inscenace neměli vynechat?
Pokud pánbůh, či osud, či co to kolem nás a nad námi je, dovolí, mohli by se diváci do věku našich postav, osmdesátníků Bohunky a Bohouše za pár let překlenout. A ač je s přibývajícími léty všechno bolavější a pomalejší, dají se jisté životní situace prožívat s nadhledem a nadále je na co se těšit. A pořád existuje láska.

Nenásilně interaktivní úvod inscenace účelně napomáhá dotvořit iluzi skutečné návštěvy v bytě dvou seniorů. Jaké jste zaznamenali první divácké reakce a ohlasy?
Jsem sama k sobě velmi nedůvěřivá herečka, žádný pocit nirvány se u mě obvykle nedostavuje, ani po ramenou se nepoplácávám. Navzdory mým pochybám bezprostřední reakce přišly velmi krásné. A to jak od bývalých i současných divadelních kolegů, tak i od běžných diváků. Děkovali za slzy, za smích, za útulno. A většina z nich se dokonce přiznala, že jsme je nechtíc přiměli rovnou druhý den zavolat prarodičům, rodičům, blízkým. Aby s nimi byli alespoň z ucha do ucha, když to nemohli hned vyřešit návštěvou.

Švandovo divadlo - Happy End (foto: Alena Hrbková)

Jaká je vaše osobní představa ideálního happy endu dlouhodobého partnerského soužití?
Být jeden druhému nablízku, parťákem, oporou. Vlastně takovou alegorickou francouzskou holí…

Zastavme se ještě u vašeho angažmá ve Švandově divadle. Jestli jsem to dobře spočítala, tak jste tu během devíti let ztvárnila prozatím dvacet rozmanitých rolí. Přirostla vám některá z nich k srdci zásadnějším způsobem než ty ostatní?
Ve Švandově divadle svou devátou sezónu začínám, do angažmá jsem přišla v únoru 2015. Přiznám se, že nijak zvlášť na svých jednotlivých rolích už nelpím, nestavím jim oltáříčky, zkrátka přijdou a zase odejdou… Pokud chci někoho do divadla konkrétně pozvat, vždy je to s ohledem na inscenace jako na celek, i když v nich nemám třeba nijak velký prostor. Mému srdci milé divadelní postavy jsem nechala v Šumperku, kde jsem byla devatenáct let včetně herecké školy. Tam se zrodily, lpěla jsem na nich. A tam také i zůstaly v archivu her.

Divadlo Šumperk - Nora (foto: Jan Valchař)

Předpokládám, že chodíte své kolegy z divadla podpořit také i do hlediště. Která inscenace ze současného repertoáru Švandova divadla vás zasáhla jako divačku?
Dlouhou dobu jsem odkládala návštěvu upírské romance Ať vejde ten pravý. A protože se její čas na repertoáru pomalu nachýlil, v půlce března jsem konečně usedla ve Švandově divadle zase jako divák. A byla jsem ten večer šťastná a pyšná. Šťastná proto, že se mi dostalo nádherné podívané, děje, který mě bavil, strachu o hlavního hrdinu, nenávisti vůči jeho okolí, které nechce přijmout jinakost. Všechny pocity, které prožívám u svých oblíbených filmů, se během těch chvil za mnou dostavily do hlediště. A pyšná jsem byla, jak jsou oba naši mladí kolegové - Denisa Barešová a Oskar Hes talentovaní a ostatní starší kolegové zapálení dotvářet barevnost celého příběhu.

Švandovo divadlo oslavilo v roce 2021 úctyhodné jubileum 140 let. Co této věku navzdory stále progresivní pražské scéně přejete do dalších let především?
Dobré herce a věrné diváky. Jeden bez druhého nemůžeme v divadle existovat. My jsme na tom rozsvíceném prostoru víc na očích, ale když se ze tmy ozve hurónský smích nebo pofrkávání do kapesníku, udělá to z dobrých herců ty nejlepší.