Rozhovor

Cesty herečky Evy Horké
[vydáno: 3.2.2006, Miroslav Král]
O úvodu k rozhovoru s Evou Horkou jsem dlouho přemýšlel. Slušelo by se ji představit jako umělkyni i jako člověka. Přijde mi to však v tomto případě zbytečné. Eva se v našem rozhovoru vnitřně zcela otevřela, a vytvořila tak plastický obraz své osobnosti; bylo by chybou jej opisovat.
Dovolím si tedy přiblížit vám svůj vztah k Evě v několika asociacích. Řekne-li se Eva Horká, okamžitě se mi vybaví Šípková Růženka, krásná, subtilní, lyrická, ale s ohníčky šibalství v očích. Asociace pohádková. Slyším-li Eva Horká, okamžitě uslyším Bachovy Goldbergovské variace, prosté, ale dokonalé, hluboké, ale dna nedohlédneš, vertikální, ale přitom bytostně pozemské. Asociace hudební. A vidím-li Evu Horkou, vidím první ženu – Evu z ráje, svůdnou i zranitelnou, vidím Pannu Marii, vidím Naději, Světlo a Lásku. Asociace vizuální. Eva Horká je prostě má krevní skupina (abych použil její vlastní slova).
Přece jen si však neodpustím několik faktů: Eva Horká vystudovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze, po absolutoriu nastoupila na pět let do angažmá v Národním divadle, byla členkou Krejčova Divadla Za Branou II, hostovala v Divadle v Řeznické, v divadle „Ká“, v Divadle Labyrint, v Divadle v Dlouhé a od roku 1999 je v angažmá v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Má na svém kontě řadu filmových, televizních i rozhlasových rolí, vydala dvě sbírky poezie a od roku 2000 učí na Vyšší odborné škole herecké hlavní obor – herectví.

Evo, začnu poněkud „amorfní“ otázkou: čím je vám divadlo?

Divadlo? Je pro mě velkou láskou. Po partnerském vztahu tou největší. A někdy mám pocit, že vůbec tou největší. Věřím totiž, že je součástí mého poslání v tomto životě – na cestě Domů, odkud jsme přišli a kam se vracíme… Souvisí to s respektem k Boží vůli. Nechtěla bych, aby to působilo nějak fanaticky – ne, nejsem náboženský fanatik. Věřím, že máme svobodnou vůli, ale také věřím, že jsme součástí něčeho vyššího, co nás přesahuje, co je v nás i mimo nás. V nás se projevuje jakýsi vnitřní hlas, někdo tomu říká svědomí, někdo intuice – myslím si, cítím, že je součástí duše, kterou každý člověk má. Nasloucháme-li pozorně, vede nás. A cítím, prozatím určitě, že součástí mé Cesty a mého úkolu v tomto životě je – pohybovat se kolem kumštu.

Je pro herce nutná oddanost divadlu? Znám dva extrémní názory na divadlo: podle jednoho je pro divadlo nutná posedlost; podle druhého je divadlo povolání jako každé jiné a ten, kdo chce poslání, by měl jít k poště. Kde jste stála na počátku kariéry a kde stojíte dnes?
Na počátku kariéry jsem byla posedlá divadlem, herectvím a uměním stejně jako dnes. V tomto bodě se u mě nic nezměnilo. Možná jen (je mi osmatřicet) mě občas popadne větší touha vybudovat si své vlastní rodinné hnízdo. Od tohoto tématu jsem v minulosti nevědomě hodně utíkala. Divadlo a kumšt byly jednoznačně na prvním místě. Nastává doba, kdy si uvědomuji, že jsou i další, velice podstatné hodnoty.

Čím důležitým pro profesní život vás vybavila konzervatoř a na co jste si musela přijít sama praxí? Byl pro vás bolestivý přechod ze školních škamen do života, kde nelze žít – potažmo pracovat – nanečisto?
Konzervatoř mě, myslím, vybavila velice dobře. Nemůžu si stěžovat. Umělecká škola má dát člověku dobré základy „řemesla“ a pomoci mu se orientovat, používat „svůj nástroj“ v praxi.
Měla jsem velkou řadu skvělých profesorů. Na jevištní řeč Hanu Makovičkovou, ve svém oboru jednu z nejlepších pedagožek, jaké znám. Na zpěv Růženu Kohoutovou – velice poctivou, výbornou profesorku s velkým srdcem. Na jevištní pohyb Zdeničku Kratochvílovou – to byla radost! Na tanec profesora Čumpelíka – není bohužel už mezi námi živými, ale jeho vitalitu a schopnost nakazit lidi chutí tančit a jeho nikdy nemizící úsměv obdivuji dodnes a myslím, že na ně do smrti nezapomenu. Na herectví Evu Klenovou a Dalimila Klapku, poctivé herecké pedagogy, kteří se nám ze sebe snažili dát to nejlepší.
A přechod do divadla? Udělat konkurz do Národního divadla na roli Ofélie v Hamletovi a rázem v necelých osmnácti letech pracovat s režisérem Miroslavem Macháčkem a s hereckými osobnostmi Janou Hlaváčovou, Janou Březinovou, Josefem Kemrem, Josefem Somrem, Františkem Němcem a dalšími – co víc jsem si v té době mohla přát.

Myslím, že jste měla v počátku herecké kariéry – mohu-li to tak kacířsky pojmenovat – štěstí. Pak následovaly další víceméně velké role: Hanička v Lucerně, Marie z Deníku ničemy a z Marné lásky snahy, Růženka ve Zlém jelenovi, Mariana v Tartuffovi, Célie v Jak se vám líbí atd. Mezitím film, rozhlas, televize... Nezatočila se vám z toho tehdy trochu hlava? Nebo na druhou stranu, nepocítila jste posvátnou bázeň z budovy, hereckých a režisérských bardů českého divadla, z odpovědnosti?
Ne, nebo spíš – úctu jsem cítila, ale převládala radost, že mohu hrát v Národním divadle, že mohu ukázat, co ve mně je. Já si svým způsobem tehdy dost věřila. Nebyla to nepokora. Cítila jsem, že žiji naplno, že jsem velice „živá“, a tu živost a vnitřní radost jsem chtěla předávat, aby se divák po představení cítil vnitřně zasažen, přeměňován ve smyslu toho, aby i zážitek z mého výkonu vedl diváka k životu, nikoliv ke zmaru.

Říká se, či spíše se říkalo, že z Národního divadla se neodchází, že není kam. Vy jste na počátku 90. let jako jedna z prvních hereček tento divadelní „zákon“ porušila. Jak se na to díváte dnes? Co vám ten odchod dal a naopak vzal? Vyplatilo se vám to?
Ono to tak úplně nebylo. O odchodu z Národního divadla jsem uvažovala asi dva roky před tím, než se skutečně odehrál. Celkově jsem byla v angažmá v ND pět let. Můj start zde byl svým způsobem hvězdný. Zvykla jsem si na to, že jsem postupně hrála kolem dvaceti až třiceti představení měsíčně. A najednou rok před příchodem Ivana Rajmonta, nového šéfa činohry, se některé mé inscenace stáhly z repertoáru, což je normální v chodu divadla, ubylo mi rolí, nových bylo méně, nebo mi to tak připadalo. Neuvědomovala jsem si, že ve velkém divadle je normální, že herec například rok, někdy i mnohem delší čas není obsazen, čeká nebo hraje opravdu malé role. Měla jsem sice přečtenu řadu autobiografických knih významných herců, ale nepropojovala jsem si to s vlastní zkušeností.
Byla jsem na začátku, chtěla jsem vyrůst v hereckou osobnost, ale začínala jsem mít strach, že přestanu být obsazována úplně, že budu jen čekat a čekat, stagnovat a v důsledku tak přijdu o možnost dělat na sobě, dál se učit. Po sametové revoluci, jak už jsem uvedla, nastoupil po tehdejším šéfovi činohry Milanu Lukešovi Ivan Rajmont.
Vytušila jsem, že asi nebudeme lidsky stejná krevní skupina. Jeho inscenací, zejména Strýčka Váni, jsem si velice vážila, ale cítila jsem jeho nedůvěru ke mně. Trvalo to více než rok. Vyvrcholilo to při práci na roli Célie v Shakespearově komedii Jak se vám líbí. Po delší době jsem dostala větší herecký úkol. Původně jsem měla hrát nevelkou roli pastýřky, ale před zahájením zkoušek jedna z vynikajících hereček vrátila roli Célie ze zdravotních důvodů a já jsem byla přeobsazena namísto ní. Moc mi záleželo na tom, abych obhájila to, že jsem, kde jsem, ale přišla do toho krize v partnerském vztahu. Snažila jsem se vyřešit osobní záležitosti a přitom jsem cítila, že to na jevišti není ono. Asi ve třetině práce jsem své soukromí rozřešila, na jevišti se „vzpamatovala“ a zase zkoušela naplno. Ale zdálo se mi, že mi režisér dává hodně najevo, že mě jako herečku nebere. Po premiéře byly na můj výkon u kritiků i kolegů dobré ohlasy, přesto jsem ale cítila, že mě nový umělecký šéf nepřijal.
V ovzduší nedůvěry je těžké kreativně pracovat. Tou nedůvěrou jsem se hodně trápila, snažila jsem se neustále dokazovat, že „na to mám“. Jednoho dne jsem se však rozhodla odejít. A osudově druhý den si mě zavolal Ivan Rajmont – bylo to konci divadelní sezóny – a oznámil mi, že by bylo lepší, kdybych uvažovala o odchodu. Kdyby mi tento „ortel“ byl tlumočen zvenčí a já se k tomu vnitřně již dříve nerozhodla, nevím, jak bych to ustála. Takhle jsem to vzala klidně. Tehdy. Dnes vše vidím ještě trochu jinak.

Jaké místo měla a má v životě herce pokora? Často se mi totiž zdá, že u divadla (filmu, televize) platí více než kde jinde rčení, že „drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“. Tento dojem u mne poslední dobou bohužel přechází v jistotu.
Tato doba je zvláštní. Skrze média jsou hodnoty jasně směrovány k materiální sféře. Zachovat si nadhled není lehké… Ale stále věřím, že ve skutečném kumštu se bez určité pokory neobejdete. Ono se to pozná. Citlivý člověk to vycítí.
Můžete být členem filharmonie, Národního či regionálního divadla, v tomto uměleckém bodě je to stejné, ale bez talentu, intenzivní práce a touhy po velké vnitřní pravdivosti je dílo prázdné, bez duchovní dimenze. Může být efektní, ale časem přetrvá pouze dílo ducha.

Hrála jste pod vedením legendárních režisérů, a to nejen v kontextu českého divadla, ať to byl již zmiňovaný Miroslav Macháček nebo dále Jiří Menzel, František Laurin, Karel Kříž, Otomar Krejča, Helena Glancová, Jiří Krejčík, Miloš Horanský, Jaroslav Dudek... Jak vnímáte spolupráci s nimi dnes? Můžete jen velmi stručně charakterizovat jejich individuální přístup k divadelní práci a naopak pojmenovat rysy, které jim byly společné? A který přístup nejlépe vyhovoval vám?
U většiny jmenovaných se propojovaly ty nejlepší profesionální znaky velkých uměleckých osobností. Poctivost, připravenost na zkoušky, obrovská píle a vytrvalost při práci, schopnost rozvíjet citlivě hercovy dispozice, spoluprací jej posouvat dál, umění scelit nakonec všechny složky představení do čistého stylu.
A individuální přístup? Pokusím se jej charakterizovat alespoň u některých. Režisér Miroslav Macháček – jeho vitalita, obrovská zodpovědnost při přípravě inscenace, při zkouškách. Člověk měl při práci s ním pocit neustálého nasazení na sto procent Cítila jsem, že má zcela konkrétní představu. Nebál se velkých gest a citů. Myslím, že on sám byl taková osobnost – vášnivá, komplikovaná a maximalistická v nárocích na herce i sebe sama. A co bylo výjimečné – jeho dozory na Hamleta. Zajímalo by mě, jestli tomu tak bylo vždy a s každou jeho inscenací. Tuším, že ano. Znovu – maximální nasazení, zodpovědnost, snaha o dokonalost. Neváhal na mé scény Ofélie vyběhnout až na poslední galerii, aby zkontroloval hlasitost a výraz. Byla jsem přece herecký kandrdas. Pokaždé po scénách šílenství přiběhl do zákulisí a dával připomínky. Vzácné. Tvůrčí. Inspirativní.
Otomar Krejča – to byla pro mě obrovská kumštýřská osobnost, zajímavá, ale někdy trochu svazující ve své konkrétní představě konečného tvaru inscenace a požadavku absolutní hercovy odevzdanosti do rukou režisérových. Při práci s ním, přiznávám, mi někdy připadalo, že se stávám loutkou, po níž se vyžaduje, aby bezezbytku splnila režijní koncepci, aby neměla svůj názor. Zdálo se mi, že hercův názor nepotřebuje, že je mu na obtíž. Nicméně poslouchat jej bylo velkou školou. Jeho znalosti o divadle, zkušenosti lidské i umělecké, schopnost mimořádného verbálního sdělní, to byl zážitek. A možná kdybych s ním pracovala vícekrát, pochopila bych i jeho potřebu herce zpracovat, přinutit ho, aby se vzdal jakéhokoliv hereckého ega. Setkala jsem se s ním bohužel jen při dokončování inscenace Marivauxova Pokusu, kde doplňoval v určité fázi započatou režijní práci Otomara Krejči ml.
A ještě si dovolím jednu vzpomínku. Když se zavíralo Divadlo Za Branou II, inscenoval zde Otomar Krejča hru Obři z hor, a to ve scéně Josefa Svobody, která vzácně souzněla s formou i obsahem inscenace. A tehdy jsem pochopila, jakým fenoménem asi bylo Divadlo Za Branou v šedesátých letech nebo kam by se mohlo dál ubírat Divadlo Za Branou II, kdyby… Zmiňovaná inscenace Obrů z hor byl pro mě nesmírně silný, svého druhu naprosto ojedinělý zážitek. Škoda jen, že přišel v době, kdy většina diváků ztratila o toto divadlo zájem.
A konečně režisér Jiří Krejčík. Výjimečný, herectvím posedlý kumštýř, zvláště pak filmový. A znovu komplikovaná, maximalistická osobnost s velmi silnou intuicí a smyslem pro detail. Požaduje maximální vnitřní autenticitu. Herecký výkon bez klišé. Také toto pracovní setkání, z něhož, myslím, vzešlo lidské i umělecké přátelství, řadím mezi ta osudová, inspirativní a obohacující.

Ukládáte si do paměti obecné rady režisérů a kolegů pro svou další hereckou práci?
Ne programově. Možná bych měla. Ale některé výtky a připomínky mi znějí v uších stále, jaksi podprahově. Pamatuji si je, aniž bych se o to nějak snažila. Neuzavírám se ani dobře míněné kritice, a dokonce často ani té, o které si nejsem jistá, zda je míněna dobře. Někdo řekl, že nejvíce se naučíš od svého nepřítele – v jistém smyslu tomu tak je. Kvalitní, konstruktivní kritika vás upozorní na vaše „šuplíky“. Podněcuje k živé tvorbě, k tomu, abychom na sobě nepřestali pracovat.

Jak přistupujete ke studiu role? Prostudujete si před první čtenou zkouškou všechny dostupné materiály k roli – různé překlady hry, dobové recenze, životopis dramatika apod., nebo se ponoříte do procesu zkoušení až po tzv. úvodu do studia, neovlivněna zkušeností minulých generací?
Ten druhý přístup je mi bližší... že bych byla pohodlnější?! Doufám, že tím to není, ale jsem tak stavěná. Většinou používám v první fázi zkoušení především intuici.

Rozum, cit, sebekázeň, vnější herecká technika. Pokuste se prosím vytvořit z těchto fenoménů rovnici (nerovnici) vzhledem k vašemu přístupu k herectví.
Všechno se vším souvisí. To znamená, že dávám přednost intuici, ale zároveň musím rozvrhnout vývoj a oblouk role – musím to „umyslet“, analyzovat, zvláště pokud jde o psychologicky složitější postavu. Jistý druh disciplíny je také nutný. Bez něj byste ani nepřišel včas na zkoušku, na představení.
A vnější herecká technika? Dle mého názoru je to nutná základna, zvlášť ve větším prostoru. Byli a jsou sice někteří herečtí bardi, jako např. Rudolf Hrušínský st. nebo Jaromír Hanzlík, kteří nepotřebovali školu, aby byli výjimeční, ale stejně věřím, že byli tak schopní, že se tuto vnější hereckou techniku – správné brániční dýchání, jevištní pohyb a podobně – doučili v praxi. Všechny výše uvedené atributy pokládám za nutné k osvojení hereckého oboru.

Nakolik jsou pro vás důležité kostým, maska, dekorace a ostatní vnějškové složky inscenace?
Ano, jsou důležité. Dobrý kostým vám dopomáhá k dobrému výkonu. Může umocnit leccos z charakteru postavy. Zrovna tak maska, dekorace, ale i hudba, světla. Kdosi řekl, že dokonalost se skládá ze smyslu pro detaily. Souhlasím s tím.

Čím je pro vás premiéra – začátkem, koncem, či něčím úplně jiným?
Premiéra je pro mne jednou z fází. Končí fáze zkoušení a nastupuje fáze další, s níž přichází divákova přítomnost. Bez diváka by divadlo nebylo tím, čím je. Po premiéře pokračuji v práci na roli, na tom, aby výkon byl od představení k představení stále lepší.

Jak těžké je hrát pod vedením těch režisérů a s těmi partnery, kteří vám příliš nekonvenují?
Mám dost štěstí na herecké partnery, kteří mi takzvaně sedí, zajímají mě nebo mi minimálně nevadí. Snad jen jednou v životě jsem měla „problém“ s hereckým partnerem. Tak i tak – od toho jsem profesionál, abych se snažila tento fakt, nastane-li, překonat. Vždyť já také nemusím každému konvenovat.
Horší je to v případě režiséra. Herec opravdu do jisté míry vkládá „svůj nástroj“ do režisérových rukou, je odkázán na jeho zrcadlení svého výkonu a také na jeho ocenění či neocenění. Při příkrém soudu může vzít za své hercovo většinou křehké sebevědomí. Potřebujeme často povzbudit, protože dobrý kumštýř o sobě stále pochybuje, má pocit, že nikdy není úplně hotov, o tom jsem přesvědčena. Zmiňovala jsem již své setkání s Ivanem Rajmontem. Pokud herec necítí režisérovu důvěru, je zle. Pokud ji cítí, je schopen většinou přijímat i velice ostrou kritiku. V mém případě to platí bez výjimky.

Vrátila jste někdy z jakéhokoliv důvodu roli? Nelitovala jste pak?
Ano. Několikrát. Na divadle jednou. A vždy jsem nakonec litovala. Třeba s odstupem mnoha let. Pak se mi většinou i tehdejší důvody jevily jako nepodstatné. Člověk ale musí asi někdy chybovat, trpět, pochopit a pak se, má-li tu schopnost, poučit.

Cítíte dluh k některé ze svých rolí?
Určitý dluh cítím například k roli Genovevy v Novákově inscenaci Casonovy lyrické hry Dům se sedmi balkóny v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Myslím, že jsem do této postavy ještě nedorostla duchovně. Genoveva je takový „Buddha v sukních“ – alespoň myslím, že si ji takhle režisér Honza Novák představoval.
Jedná se o ženu, která si mnoho vytrpěla, ale nezanevřela na svět a na lidi, má v sobě ohromnou dávku statečnosti, pevnosti vyvěrající z lásky, nadhled, moudrost a v neposlední řadě i velký smysl pro humor a tyto kvality šíří svou osobností a přítomností, všude a vždycky. Nemusí mluvit, lidé díky jejímu ohromnému charismatu cítí, kdo je. Tento stav duše a mysli nelze „nahrát“, ten musíte žít. Domnívám se, že tohle je jedna z rolí, které po herečce vyžadují obrovskou duševní, duchovní, lidskou zralost a k tomu obrovský herecký potenciál.
A já cítím, že k Genovevě šplhám, jsem možná někde u lýtek – nebo snad už u kolen? To si fandím. Poprvé se mi stalo, že mě postava z jeviště učila v životě – životu, rozumíte mi?

Myslíte, že dobrý herec může zazářit i ve špatné inscenaci?
Může. Ale je lepší, když zazáří v dobré inscenaci.

Poznala jste trvalé angažmá pražského divadla (Národní divadlo, Divadlo Za branou II), tzv. volnou nohu a již pět let jste v angažmá na oblasti, v Městském divadle v Mladé Boleslavi (MDMB). Jaká to byla doposud cesta? Nepociťujete ji jako kalvárii za „hvězdný“ start?
Pociťuji ji jako svou nerovnou, klikatou Cestu, po níž se snažím znovu a znovu se navracet Domů.

Oblast znamená mimo jiné i značnou zájezdovou činnost, dopolední školní představení, dojíždění na zkoušky, představení nebo i větší počet premiér a menší reprízovost, i když MDMB je do jisté míry výjimkou i ve srovnání s pražskými poměry. Vyplatí se vám ta zvýšená námaha? Vyváží vám ji něco?
Často ano. Když lidé tleskají a vy opravdu cítíte, že jim je dobře nebo že je například psychologicky laděné představení vyburcovalo ke skutečnému zamyšlení o vlastních motivacích v životě či jim dalo odpověď na otázku, kterou se už dlouho trápí. I to se prostřednictvím představení může stát – že zkrátka někoho herecký výkon či představení tak zasáhlo, že je tím zážitkem přeměňován. Je to úžasné mystérium pro obě strany, pro herce i diváky. Ale tento zázrak se neděje každý den. Jde o posvěcené okamžiky na divadle.
Jsem také šťastná, že jsem mohla jako herecký pedagog spolupracovat s režisérem Ondřejem Zajícem na inscenaci Čechovových Tří sester. Cítím, že zde došlo k onomu zmiňovanému malému velkému zázraku. Nepřišel samozřejmě sám. Vzhledem k tomu, že se jednalo o školní představení, měli jsme nadprůměrně více času na jeho nazkoušení, než bývá v běžném provozu divadla. Začali jsme na inscenaci pracovat třikrát týdně již v hodinách herecké výchovy a až posledních šest týdnů jsme denně zkoušeli na jevišti školní scény, Pidivadla.
Režisér Zajíc měl perfektně připravenou koncepci, velice přesně promyšlené obsazení, světla, scénografii, dle mého názoru geniální výběr hudby, která je nedílnou součástí inscenace a skvěle podtrhuje její specifickou čechovovskou náladu, čím nemalou měrou pomáhá i mladým hercům v jejich náročné práci. Všechny složky jsou v Zajícových Sestrách vzácně sjednoceny. Studenti, můj herecký a pedagogický kolega David Vejražka i já jsme měli dostatek času dostat do podvědomí jemnější nuance myšlení, cítění, jednání psychologicky komplikovaných postav Čechovovy hry. Pět měsíců zkoušení se myslím zúročilo a vznikla ojedinělá divadelní inscenace. Většinou totiž bývám na pedagogických dozorech představení a vnímám jejich atmosféru. Diváci mi často říkají, že nemají pocit takzvané čtvrté stěny, že chtějí např. zadržet dravou Natašu, když se chová příliš nelidsky. To mi připadá fantastické.
Je mi ale někdy líto, že v době, kdy jsou na různé mediální hvězdy přeplněné arény, je zde „cosi“, o čem divadelní svět prakticky neví, a co dle mého soudu za pozornost stojí. Ale na druhou stranu – ti, kteří si na naše představení cestu najít mají, si ji najdou.

Platí v MDMB ona dnes již vzácná „stavovská čest“, kdy herci (ale i napovědové, technici...) a diváci jsou pyšní na své divadlo, potažmo diváci na své herce a herci na své diváky, kdy se prostě mají rádi?
To myslím v Mladé Boleslavi platí. Nikdy jsem něco takového v této míře nezažila... Jdete třeba do obchodu a lidé vám říkají: „Jé, včera jsme viděli to a to představení, děkujeme!“ nebo vás paní z trafiky vítá úsměvem a říká: „Včera jste hrála krásně…“. V tom smyslu jde o specifickou, rodinně laděnou atmosféru, jež vychází z faktu, že se všichni víceméně znají. Ale divadlo si své diváky také vychovává. MDMB má, domnívám se, jeden z nejlepších předplatitelských systémů diváckých skupin.

MDMB bude záhy 100 let, pociťujete v jeho budově otisky minulých generací, jakéhosi ducha místa?
Genia loci – ano, do jisté míry. Je to krásné divadlo se značně pozitivní energií. Jediné, co mi nyní začíná trošku scházet, je nějaký ten divadelní experiment nebo skutečně náročný intelektuální titul. Ale nikdy asi nemůžeme mít všechno. A slušné, někdy velice slušné divadlo se tu provozuje. Zaplať Pánbůh.

Nástupem do angažmá do MDMB pro vás nastalo citlivé období, s nímž se nejedna herečka velmi těžce vypořádá – přehrávání se do takzvaného charakterního oboru. Představila jste se v Boleslavi rolí mladičké vdovy Lavinie v Zeyerově Staré historii, zásadní byla i Slávka Hlubinová ve Šrámkově Měsíci nad řekou, ale mezitím již probleskla lidsky pošetilá Gabriela z Giraudouxovy Bláznivé ze Chaillot, praktická Stella z Williamsovy Tramvaje do stanice Touha či zvrácená Vévodkyně Josiana z Hugova a Weisenbornova Loftra, samozřejmě sem nelze počítat postavu dvaaosmdesátileté Amfisy ve Třech sestrách (Pidivadlo). V televizi jste přešla z rolí růžolících princezen na lidožravé čarodějnice či zlé macechy (Perníková chaloupka) nebo jste v poslední době hrála snad poprvé i maminku (Vánoční panenka). Je to pro vás po všech těch naivkách a milovnicích hodně zlé, nebo je to jen začátek další cesty?
Je to jistě začátek další cesty. Doufám v to. A vůbec to není zlé. Stále při tom „přehrávání se“ hraji naivky – až mám občas strach, zda je to ještě únosné. A charakterních rolí se nebojím, mám z nich radost. Většinou jsou nejednoznačné a to je pro herce vždycky umělecká výzva!

Vedle herecké práce se často zabýváte i interpretací poezie. Jaké má ve vašem životě místo poezie a literatura vůbec? Ke kterým dílům se ráda vracíte?
Poezie a literatura jsou mé velké lásky. Nedávno jsem probírala svou knihovnu a uvědomila jsem si, že některé oblíbené knihy jsem již dlouho neměla v ruce, že už jsem skoro zapomněla, že je mám…
Myslím, že hodně záleží na rodině, z níž pocházíte. Měla jsem „kliku“ na mámu i na tátu. Rodiče, kteří literaturu a poezii milovali a nenásilně mě k té lásce vedli. Tím, jak se chovali ke knihám, že sami hodně četli, že jsme měli doma krásnou knihovnu, kterou vytvořili, byli dobrým příkladem.
A ke kterým knihám se ráda vracím? K Malému princi A. de Saint-Exupéryho, Alchymistovi P Coelha, velice ráda jsem kdysi četla Čistotu srdce S. Kierkegaarda, všechny hry W. Shakespeara. Jako dvacetiletá jsem měla hodně ráda E. M. Remarqua a A. Haileyho, velmi jsem četla i R. Steinera, také jeho stati o pedagogice, a P. Brantona. Blízké jsou mi také myšlenky A. Schweitzera.
A poezie? K mým nejoblíbenějším patří Jiří Orten, Ludvík Aškenazy, Marina Cvetajevová, Emily Dickinsonová a Anna Achmatovová. Ráda mám také Markétu Procházkovou.

V devadesátých letech jste začala učit na ZUŠ v Benátkách nad Jizerou dramatickou výchovu a od roku 2000 vychováváte mladé herce na Vyšší odborné škole herecké v Michli. Jaká byla geneze vaší pedagogické činnosti?
Prostě jsem si jednoho dne řekla, že bych třeba mohla vést dramatický kroužek. A pár týdnů nato jsem dostala nabídku od paní ředitelky Jany Cikraiové, zda bych chtěla učit v Základní umělecké škole v Benátkách nad Jizerou. Bylo to jistě také velké nadšenectví, ale řekla jsem si: „Proč ne?“
Později jsem se podobným způsobem ocitla v Michli. Zkoušela jsem v té době Oidipovu cestu s režisérem Michaelem Tarantem a on mi nabídl, zda bych s ním šla učit herectví na Vyšší odbornou školu hereckou do Michle. Odpověděla, že ráda. Michael pak ale dostal zajímavou nabídku na režii další inscenace a já jsem začala vyučovat herectví spolu s Karolem Skladanem a s Davidem Vejražkou. A s Davidem učíme herectví na VOŠH již šestým rokem.

Jste velmi vytížená herečka, a přesto se maximálně (dvakrát týdně tři hodiny) věnujete svým studentům, dokonce s nimi hrajete v absolventské inscenaci (zmíněné Tři sestry). Je to jistě hodně vyčerpávající. Co vám dává sílu pro tak náročnou práci, jakou učení bezesporu je?
Pocit, že to snad někdy k něčemu je. A také – to nezapírám – se od svých studentů sama hodně učím.

Máte nějaký pedagogický vzor? Nebo jak vlastně učíte herectví, dá-li se vůbec něčemu tak jemnému naučit?
Jak? To by vám spíše zodpověděli moji žáci. A vzor? Nemám. Velmi se spoléhám na svou intuici. Snad mne příliš nezavádí.

Studenty vedete od počátku v tandemu s Davidem Vejražkou a časem se k vám připojil i režisér Ondřej Zajíc. Máte nějak rozdělené role?
Ondřej Zajíc dochází už jen externě. Na podzim 2005 se stal ředitelem Městských divadel pražských, což jej maximálně zaměstnává. Ale v I. a ve II. ročníku, kdy jsme prakticky hodně času učili všichni tři, tu nepsané role byly. Vytvořily se nenásilně a do jisté míry, doufám, všem zúčastněným vyhovovaly: Ondřej Zajíc – přísný, inspirující, všemi respektovaný Otec s pevnou režijní koncepcí; David Vejražka – silná vzdělanostní základna se schopností dávat studentům velmi dobré myšlenkové podněty k herecké práci; Eva Horká – propojování Otce a vzdělanostní základny citem, schopností (doufám) upozorňovat na důležité detaily při herecké práci a v různých fázích této práce.
Samozřejmě jde o trochu zjednodušené pojmenování našich rolí v pedagogické spolupráci. Ale základ je podle mého takový.

Kde berete pro svou přebohatou činnost energii? Jak je vůbec energie pro herce důležitá?
Energii čerpám, kde se dá. V poslední době v partnerství a při setkáních s blízkými lidmi, mezilidské vztahy jsou pro mě velmi důležité. Pak třeba při vaření a jiných zcela běžných domácích pracích, nebo když jím dobré jídlo, piji dobré víno... Hodně také při procházkách přírodou. A samozřejmě – znovu v divadle, ať na jevišti či v hledišti. Když vidím dobré představení, je to velký zdroj energie! Nemám žádné zvláštní recepty. Snažím se ji čerpat tím, že dělám hlavně to, co chci – pak se cítím vnitřně naplněná.

Nakonec jedna možná netaktní otázka: jste již 20 let u divadla. Jakou „cestu“ jste za tu dobu ušla vy a jakou české divadlo, tedy alespoň ve vašich očích?
To je těžká otázka. V době, kdy jsem začínala na profesionálních prknech, byl vlastně jiný politický režim. České divadlo často více bojovalo, hledalo cesty, jak vyjádřit politické či společenské názory. Ale já byla tak trochu izolovaná. Zvlášť těch prvních pět let po škole. Žila jsem jen rolemi na divadle a moc jsem nevnímala to, co se děje kolem mě.
Myslím si, že se spíše mění typ člověka – herce – než divadlo jako takové. Připadá mi, že tehdy vznikaly inscenace v jiném temporytmu, a tudíž s jiným temporytmem, možná více propracované, nějak méně vnitřně roztříštěné. Byl celkově jiný rytmus doby. Viděla jsem například na jevišti Nové scény Havlovu Zahradní slavnost jako vyloženě politickou inscenaci, ale třeba i Strniskův Tartuffe, též v devadesátých letech minulého století, měl politický apel. Nemůžu ale říci, že divadlo bylo lepší než dnes. Nebo horší. Jde o lidi. O to, jací lidé se na inscenaci podílejí.
Po revoluci byla najednou velmi zvláštní doba. Zmizela cenzura a – budu opakovat stokrát vyřčené – nebylo najednou proti čemu tak okatě bojovat. Začal být hlad po nových původních hrách a ten hlad zůstal do jisté míry dodnes neukojený. Jako by u autorů nastal čas, kdy se vyvíjí motýl, nová témata ještě neuzrála. Jsou „zakuklená“...
Myslím, že přijde doba s velkou potřebou vyrovnat se na jevišti s mnohými duchovními tématy. Viděla jsem v devadesátých letech v divadle Kolowrat Dočekalovu inscenaci Beckettových Šťastných dnů s Ivou Janžurovou v hlavní roli. Téma prázdnoty i hledání smyslu vlastní životní pouti jedné ženy téměř u konce života, groteskně-tragická bilance, tak bych to nazvala. Co ona tam ale všechno zahrála!!!
A posouvám se do dnešní doby. Šťastné dny mají svou paralelu s tématem her dnes tak současným, možná s tématem nadčasovým – komunikace a nekomunikace (nejen) v manželství. Myslím si, že v této době budou otázky lidství a vztahů skutečně na prvním místě. Politická témata ustoupí potřebě zodpovědět si znovu otázky „odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme“.
Je také čas na kvalitní experimenty. Zaujala mě velice Morávkova inscenace Shakespearova Richarda III. v divadle Globe s Pavlem Zedníčkem v hlavní roli. A to jsem toto představení viděla bohužel jen v televizním záznamu. Výjimečné zrcadlo nastavené dnešní době. Překvapivé obsazení hlavní postavy, bravurně zvládnuté. Anebo Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství či Fedotovův Revizor v Dejvickém divadle. Skvělá, výsostně umělecká divadelní představení!
Takže si myslím, že lidé jsou často uspěchanější, tudíž i my, herci. Ale kvalita se neztratila – je všude tam, kde se krok trochu zpomalí a znovu se jde na dřeň tvorby.
A já? Neméně těžká otázka. Jsem bohatší o mnohá lidská, umělecká a režisérská setkání, o vztahy. O zážitek odchodu mé milované maminky do jiné dimenze. Už není mezi námi živými. Snad je mé herectví hlubší o některá poznání, která nenabudete jinak než zkušeností.
Ale to, co mě na divadle nejvíce láká, se nezměnilo. Miluji ten rentgen, tu výzvu, že herec vypovídá zároveň o postavě i o sobě, to svědectví duše, to tajemství. To mě stále láká jako člověka, herečku i diváka. A někdy – je-li požehnaný okamžik, hodina, večer – umět odpovědět sobě i druhým na hluboké otázky. Myslet, vnímat, skutečně cítit. ŽÍT.
.......................................................
foto Evy Horké: Petr Havelka
foto z inscenací Sen noci svatojánské a Měsíc nad řekou archivy ND a MDMB