Rozhovor

Každá role je pro mě lék a dar
[vydáno: 1.11.2014, Veronika Boušová]
Drobná blondýnka v dlouhých bílých šatech zpívá čistým oduševnělým hlasem „Víru vnáším, k víře lásku, k lásce smír…“ Na hlavě má číro, na paži tetování. Rockoví rytíři kulatého stolu jihnou stejně jako diváci a Merlinovi padá brada. Tak jsem poprvé spatřila na divadelních prknech zpěvačku Ivu Marešovou a od té doby jsem její kariéru nepřestala sledovat. Opravdu výjimečných talentů s dokonale zvládnutou technikou a bohatou škálou procítěných výrazů, které navíc vycházejí z hloubi duše, totiž mnoho není. Iva k nim patří, mimo jiné snad i proto, že ve své profesi nedělá polovičatá rozhodnutí a nebojí se kráčet cestou svého srdce. Po ní došla až do Divadla Hybernia, kde v loňské sezoně přijala jednu ze svých královských rolí - hlavní roli v muzikálu Antoinetta - královna Francie.

foto: Miloš Burkhardt
foto: Miloš Burkhardt


Jak se někdejší frontmanka rockové skupiny Deset očí dostala k muzikálovým rolím v Divadle Ta Fantastika? Věnovala ses divadlu už někdy předtím?
Ne, nikdy předtím jsem se divadlu nevěnovala, ale od šestnácti jsem zpívala, vždycky s nějakou kapelou. Když Deset očí jelo turné s Kamilem Střihavkou, vystupoval s Kamilem jako host kytarista a skladatel Michal Pavlíček. Všiml si mě a pozval mě na konkurz do muzikálu Excalibur, k němuž složil hudbu. Já tenkrát muzikál dělat nechtěla, nicméně mi bylo trapné říct Michalovi Pavlíčkovi, že nepřijdu, protože jsem si ho jako člověka i hudebníka vždy nesmírně vážila. Ale také jsem byla zvědavá. Něco mne přeci jenom táhlo to zkusit. Tak jsem tam šla a zjistila jsem, že Excalibur připravuje režisér Vladimír Morávek, kterého jsem znala z královéhradeckého divadla. Čímž zjišťuji, že jsem vlastně už předtím v divadle působila, ale jako muzikant, ne jako herec. Divadelní prostředí mi tedy úplně cizí nebylo.

Pořádali jste v divadle koncerty?
Ano, a kromě toho dělal Vladimír pořady s názvem Jitřní Yamahoo. Herci se v nich převlékali za různé osobnosti z šedesátých let, české i zahraniční, hráli jsme covery, bylo to něco na způsob travesty bez travestitů. Na to normálně chodili diváci, popíjelo se. Když jsem pak přišla do Fantastiky na konkurz a vylezla na scénu, v hledišti seděl právě Vladimír. Myslím, že snad ani předem netušil, že přijdu. Pozdravili jsme se a on říká: „Tak pojď a zazpívej mi Morganu.“ Jenže já tehdy hodně řešila onu těžkou černou energii, obsaženou v té postavě. Necítila jsem se na ni, protože vím, že pokud člověk neumí s takovou energií ještě úplně zacházet, výrazně na něj působí. Kromě toho zahrnovala role Ginevry větší množství písní, které navíc i lépe odpovídaly mému hudebnímu vkusu, a pro mě bylo prvořadé zpívání. Poprosila jsem tedy Vladimíra, zda bych nemohla zazpívat Ginevru a on mi vyhověl. Zazpívala jsem, Vladimír řekl, že je to krásné, a vlastně ještě ten den jsem dostala smlouvu na hlavní roli v alternaci s Lucií Bílou. To už nešlo nevzít. Dala jsem výpověď v práci a z rodného Hradce Králové se narychlo přestěhovala do Prahy. V Ta Fantastice jsem pak působila zhruba dalších osm let.

A přišly další krásné role v (pop)rockově laděných nezapomenutelných muzikálech Obraz Doriana Graye, Němcová! a Dáma s kaméliemi a také setkání s režisérem Jiřím Pokorným, z mého pohledu pro tebe dost zásadní. Nebo se mýlím?
V Excaliburu jsem se soustředila především na zpěv, herectví mi moc nešlo, asi jsem vůči němu nebyla dostatečně otevřená. Až když jsme s Jirkou Pokorným začali zkoušet jeho a Pavlíčkův Obraz Doriana Graye a posléze Němcovou! (pro změnu s hudbou Václava Noida Bárty), tak mě Jirka otevřel vrátka ke hraní. Přestala jsem být jen ta posouvací panenka, která zpívala. Začala jsem trochu pronikat do tajů herectví a ono do mne pozvolna nasakovalo, začalo pro mě být hodně důležité. Co se týče mé divadelní práce, v současné době se zaměřuji více na herectví než na zpěv. Zpěv pro mne sice není automatický v tom smyslu, že bych ho neřešila, ale ovládám ho natolik, že jsem si v něm jistá a vím, že cokoliv a s jakýmkoliv výrazem chci zazpívat, tak že s tím nástrojem umím zacházet. Naopak u herectví vidím před sebou stále nové výzvy a vždycky, když přijde nějaká role, poznám, jakou konkrétní výzvu přináší. Když to zmapuji, ve všech mých rolích se vyskytovalo hodně ženské energie a pokaždé se jednalo o nějaký archetyp. Dnes vidím, jak jsem třeba na Ginevru byla nezralá. Určitě to tak mělo být, ale vím, že po zkušenostech, které jsem od té doby udělala jako žena, bych s tou postavou a rolí už pracovala jinak.

Archetypy, osudové ženy… k nim vlastně patřila i babička, jedna z postav, jež jsi během představení Němcová! po boku Lucie Bílé vystřídala. Myslím, že tehdy jsi všechny hodně překvapila. Takový naoko šílený nápad, obsadit tě do ní, mohl ostatně vzejít jen z geniálních surrealistických vizí Jiřího Pokorného.
Jirka byl režisér, před kterým jsem neměla herecký blok. Nevím proč, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale on mi nějakým způsobem důvěřoval a já se před ním nestyděla na zkouškách hrát, což jsem později před jinými režiséry mívala. Možná to bylo tím, že mi nedal žádné mantinely. Na první zkoušce scény s babičkou jsem měla přejít jeviště s košíkem hub a zazpívat babiččinu píseň o houbičkách, a to prostě nešlo vymyslet. Vůbec nevím, jak to přišlo, nechala jsem se prostě vést shora a najednou se mi tělo samo ohnulo i nohy se mi samy ohnuly, zničehonic jsem našla výraz. Musím říct, že mně s tím asi někdo seshora pomohl, rozhodně se nejednalo o cílenou stavbu role. Kupodivu to dobře zapadlo, možná umím energii stáří nějakým způsobem v sobě chápat. Nevnímala jsem babičku jako kontrastní postavu v tom smyslu, že pro některé herce je těžké takové kontrasty zahrát, vyvinulo se to tak nějak přirozeně. Také jsem si během zkoušení vzpomněla, jak jsem jednou byla na rodinných konstelacích a stála jsem v konstelaci jedné paní jako její prababička a cítila jsem sílu té ženy, která už všechno ví. Ona byla guru, měla obrovskou auru a koupala v ní všechny své příbuzné, byla neuvěřitelně milá a láskyplná. Pocit z té konstelace byl ohromně silný, tak jsem ho znovu načetla a použila i na jevišti.

foto z inscenace Lucrezia Borgia: Roman Sejkot
foto z inscenace Lucrezia Borgia: Roman Sejkot


K muzikálovému herectví patří i tanec. O hlavní roli Lucrezie Borgia ve stejnojmenném baletním muzikálu Libora Vaculíka ses dělila s baletkami a pamětníci Ginevry nevěřili vlastním očím. Jak moc náročná byla příprava?
Do doby, než přišla Lucrezie, jsem ohledně tance měla také nějaký blok, takže jsem se do něj nikterak nepouštěla. Moc jsem si přála Lucrezii dělat, v prvním uvedení v Národním divadle ji ale hrály Bára Basiková a Radka Fišarová. Bára mě sice seznámila s Liborem Vaculíkem, novou představitelku hlavní role pro uvedení v Hybernii ale nehledali. Nicméně jsem úplně bytostně cítila, že tu roli potřebuji k životu. Pak Radka otěhotněla a já tím pádem dostala šanci. Šla jsem na konkurz a Libor si mě vybral, což pro mne znamenalo velký životní zlom v herecké kariéře i v osobním životě, protože energie Lucrezie a ten archetyp ve chvíli, kdy ta role ke mně přišla, byl pro mě jako pro ženu zásadní. Každá role je pro mě lék a dar a vždycky mě provází v životě po takové cestě a takovými energiemi a esencemi, které sama obsahuje. Díky Lucrezii jsem pochopila, že jsem žena. Do té doby jsem svoji ženskou stránku hodně potlačovala, proto jsem mluvila o tom, že Ginevru jsem nepojala úplně tak, jak by si bývala zasloužila.

Ovšem ta cesta od splněného snu k jeho realizaci na divadelních prknech se přece jen klikatila.
Tanec byl pro mě zpočátku náročnější disciplína, především v mé hlavě. Většina kolegů hrála víceméně v Lucrezii už předtím a ovládala to. Bára měla první dva týdny závazky jinde a já byla na zkoušení sama. Ovšem Libor po mě chtěl hned všechno najednou - hraní, zpěv i tanec. Jako první zkušenost s tím, že se musím nějak víc pohybovat, byl pro mě tanec hodně náročný, hlavně psychicky. Zasekla jsem se natolik, že jsem se bála přeběhnout jeviště. A přeběhnout jeviště tak, abych se mohla vystřídat s baletkou, která má Cenu Thálie za balet a nikdo to nepoznal, bylo opravdu velmi složité. Ze začátku jsem měla pocit, že není fyzicky možné to dotáhnout do nějaké fáze, kdy to bude koukatelné.

Ale dobře to dopadlo, ty výkony navzdory tomu, že se Lucrezia Borgia později hrála poměrně nepravidelně a každá repríza musela být o to náročnější, byly stále profesionální.
Samozřejmě jsme měli s Liborem ze začátku konflikty. On ze mě trochu rostl, čemuž se nedivím, nicméně jsem si řekla, že mám dvě možnosti – buď ho budu nesnášet, nebo ho budu milovat. Rozhodla jsem se pro tu druhou variantu a promluvila jsem si s ním. Libor je, dle mého názoru, velmi otevřený a čistý člověk, a když je někdo férový a pravdivý a jedná s ním na rovinu, dovede to velice ocenit. Ocenil, že jsem byla schopna mu říct, že potřebuji víc času a prostoru a jiný způsob práce a začal být tolerantnější. Je fakt, že když člověka, který se předtím nikdy nehýbal, režíruje nebo choreografuje baletní mistr, je to složité pro oba. Hodně mi pomohly i kolegyně tanečnice z Lucrezie. Tenkrát jsem věděla, že z toho v žádném případě nechci odejít, že to musím za každou cenu dotáhnout. Nechtěla jsem zklamat sama sebe, nejsem člověk, který vzdává věci, vždycky se zatvrdím a pracuji. Udělala jsem to i tenkrát a myslím, že se to povedlo dotáhnout do podoby, s níž jsem byla naprosto v souladu a spokojená nejenom já, ale doufám, že i režisér. Inscenace měla hezké ohlasy a dokonce mi přinesla nominaci na Cenu Thálie. Lucrezie pro mě znamenala velký zlom jak v taneční sféře, tak v pohybové a v herecké a musím říct, že ve mně otevřela nějaký další rozměr i co se zpěvu týče. Petr Malásek zkomponoval úžasnou hudbu, která mě donutila zpívat nějakým jiným způsobem než jakým jsem zpívala do té doby. Používám ho dodnes.

foto z inscenace Freddie - The King of Queen: Pavel Křivánek
foto z inscenace Freddie - The King of Queen: Pavel Křivánek


Spokojenost je zřejmě na všech stranách. Stejný tvůrčí tým se sešel u baletního muzikálu Freddie - The King of Queen a Petr Malásek ti prý napsal písně na tělo.
Po zkušenosti z Lucrezie mně Libor Vaculík nabídl roli Slečny Kdo v muzikálu o Freddiem Mercurym. Hraji jakousi průvodkyni příběhem, snad Freddieho osud, nevím, jak by se ta postava dala definovat. Moje písničky, které posouvají děj, složil Petr Malásek a otextoval Václav Kopta. Když je Petr psal, tak už mě znal a věděl, jaký mám rozsah. Byla to úžasná práce, vzniklo nádherné představení a neustále máme vyprodáno. Od září hrajeme Freddieho v nové reprezentativní budově Divadla J. K. Tyla v Plzni.

V zatím nejnovější roli ses opět vrátila do Divadla Hybernia jako poslední královna Francie. Co tě na Antoinettě přitahuje natolik, že tě neodradilo poměrně komerční „balení“ tohoto titulu?
Antoinetta je další archetypální žena a opět přišla ve chvíli, kdy se mi to začalo nějakým způsobem shodovat s tím, co jsem prožívala v osobním životě. Teď samozřejmě nemluvím o nelichotivých věcech, o kterých se v souvislosti s Antoinettou mluví - že byla zhýrala, rozhazovačná a měla mraky milenců. Jde spíš o takový ten vnitřní pocit ženy, že by se sama k sobě měla chovat jinak, než jak se k sobě chová, a o ten přerod v ní. To si myslím, že výrazně cítím kdesi v hloubi té postavy, přestože to na povrchu moc vidět není.
Původně měla hrát Antoinettu Monika Absolonová bez alternace, pak se ke mně ale nějak dostala zpráva, že se alternace přece jen plánuje a já se rozhodla, že to vlastně chci dělat, protože mě to hodně přitahovalo. To je vždy jediný důvod, proč se na konkurz přihlásím. Neberu to tak, že mám odškrtnutý nějaký, jakýkoliv kus. Dá se říct, že si vybírám a nereaguji na konkurzy do inscenací, které mě neosloví. Prošla jsem tedy konkurzem, ale potíž byla v tom, že se zkoušení hlavní role v Plzni krylo se zkoušením hlavní role v Hybernii. Musela jsem nejdřív požádat Libora Vaculíka, jestli bude ochoten mě pouštět, protože v Plzni navíc nemám alternaci. Nakonec byl Libor tak hodný a laskavý, že mě pouštěl často a snažil se i se zkouškami manipulovat tak, abych zvládala obě věci dohromady. Díky jeho přístupu, a samozřejmě i díky přístupu režiséra Radka Balaše, který byl smířený s tím, že občas budu v Plzni a nebudu v Praze na zkoušce, jsem mohla přijmout roli Marie Antoinetty. Nakonec jsem stíhala oboje zkoušení bez větších absencí. S Radkem Balašem to byla zase úplně jiná práce, než na jakou jsem byla zvyklá.

foto z inscenace Antoinetta - královna Francie: Martin J. Polák
foto z inscenace Antoinetta - královna Francie: Martin J. Polák


Hudební konstrukcí i dalšími prvky se Antoinetta - královna Francie blíží opernímu vzorci. Jak se v něm cítíš?
Z mého pohledu udělal Jiří Škorpík naprosto famózní hudbu, myslím, že ty skladby jsou chytlavé, že mají hitový potenciál, ale zároveň jsou neuvěřitelně chytré a hudebně se tam děje spousta věcí. Jiří je mistr skladatel, vždyť spolupracoval i s Karlem Svobodou. Jeho muzika mě úplně uchvátila, nejedná se o jednoduché muzikálové písně, naopak je v nich obrovský prostor pro zpěv. Hra s hlasem mě velmi baví a těší mě, že si na jedné straně mohu zazpívat ve Freddiem písně od Petra Maláska, což není technicky jednoduché zpívání, protože jsou v nich i hraniční rozsahové polohy a spousta výrazů, a na straně druhé, že jsem dostala stejný prostor od Jiřího Škorpíka. Ty písně, ač se třeba nezdají, tak jsou pěvecky hodně těžké a člověk na sobě musí pracovat i v tom zpěvu.

Máš kromě divadla pořád i kapelu? Daří se ti zkloubit obojí?
Co se mé podstaty týče, asi pro mne bylo vždy prvotní potřebou dělat svoji hudbu. Skládala jsem si písně, psala texty, bez kapely jsem nemohla být. V současné době mám duo s akordeonistou Aliaksandrem Yasinskim a to je pro mě velká věc. Dokonce už nahráváme desku. Sice jsme jenom dva, ale kdykoli je to možné, přizveme do tria vynikajícího kytaristu Michaela Vašíčka. Akordeon jsou vlastně malé varhany a jeho frekvence mě ve zpěvu posouvají zase ještě někam dál. Zjišťuji, že mne nutí tahat hlas, zpěv a tóny až odněkud ze země a zase je to další rozměr v mém zpívání, který jsem doposud neznala. Takže díky Sašovi poznávám svůj hlas znova ještě z nějakého jiného úhlu. Tu zkušenost pak zúročím i v divadle a tento jiný způsob zpěvu mohu zakomponovat jak do Antoinetty, tak do Freddieho, takže se to všechno krásně prolíná.

Viděla jsem tě ještě v další, opět jiné pěvecké dimenzi, a to se skupinou Čechomor...
Čechomor je má srdeční záležitost a občasné hostování s nimi mne velmi baví. Mám v sobě prostě slovanské kořeny.

Kterou archetypální ženskou osobnost z těch muzikálových si ještě bytostně potřebuješ zahrát a zazpívat?
Johanku z Arku. Nějak se mnou souzní. Jednak jsem narozená ve stejný den jako ona a jednak muzika, kterou složil Ondřej Soukup, je podle mého názoru jedna z nejlepších, jaká u nás pro muzikál vznikla. Když jsem navštívila představení, měla jsem od začátku až do konce husí kůži už jen z té energie.
.......................................................
foto z inscenace Freddie - The King of Queen: Pavel Křivánek; foto z inscenace Antoinetta - královna Francie: Martin J. Polák;
foto z inscenace Lucrezia Borgia: Roman Sejkot; profilové foto: Miloš Burkhardt