Rozhovor

Pražský divadelní festival německého jazyka si pro 27. ročník zvolil slogan Herr*innen, slovní spojení výrazu pro pána či vládce s koncovkou určující ženský rod. O vhledech, nadhledu, pohledech i vzhledu tvůrkyň a interpretek může divák rozjímat nad klasikou, jakou je Richard III., Sluha dvou pánů nebo Tři sestry z Hamburku a Berlína. O sociální tematice se bude pro změnu zpívat, za Medúzou se jede do Mnichova a z Vídně dorazí Osamělé duše. V divadelní adaptaci se podruhé prezentuje román Zeď, tentokrát z HaDivadla (Cena Josefa Balvína). Česko-německé vztahy z pohledu pražské divadelní historie prozkoumá exkluzivní akce Stavovské národu. O podrobnostech jsem si povídala s emeritní ředitelkou a dramaturgyní PDFNJ Jitkou Jílkovou.

Proč letošní ročník charakterizuje právě gramatická hříčka HERR*innen?
Slogan poukazuje na výrazné zastoupení ženské složky a vlastně i na její zápas s prostředím ovládaným muži (Herr = pán). Důraz na ženy nejen jako na postavy dramatických děl, ale i jako na tvůrkyně, je stále silnější. Začalo to před vypuknutím pandemie covidu a ten trend pokračuje. S ředitelem a dramaturgem PDFNJ Petrem Štědroněm jsme si původně mysleli, že jde o cílené a tedy umělé naplňování nějakých povinných kritérií v rámci genderové vyváženosti v umění. S radostným úžasem jsme ovšem zjistili, že ty tvůrkyně jsou ohromně originální, odvážné, a že mají co říct. Jejich tvorba je výrazná a kvalitní. Zdá se, že tento trend bude ještě sílit i v divadelní sezoně 2022/23, kterou už začínáme intenzivně zkoumat. Důraz na ženské tématiky je opět jasně patrný.

Čistě „dámská jízda“ to ale nebude. Jaké jsou další aspekty?
Kromě zmíněné silné ženské složky se v německojazyčném prostoru stále více projevuje kosmopolitní tendence, stále častěji dostávají prostor tvůrci z původně mimoevropských zemí. S těmi je – to jen pro úplnost - pouze jedna potíž, a to, že se podle jména nepozná, zda jde o muže či o ženu. Tyhle rozdíly se ovšem v rámci genderové vyváženosti stejně často stírají… On se v tomto divadelním prostoru vlastně vůbec moc nebere ohled na to, kdo je odkud, a jakékoli na první pohled cizokrajné a odlehlé vlivy se přijímají s otevřenou náručí. Projeví se to v našem letošním programu. Důraz na ženskou linku se objevuje hned v úvodním představení Richard The Kid & The King. Člověk by si řekl, že je to Shakespeare a vyloženě mužské téma. Jenže se ho najednou ujaly režisérka, scénografka a Richarda III. ztvárňuje herečka Lina Beckmann, která za tu roli obdržela spoustu ocenění.

Deutsches SchauSpielHaus Hamburg - Richard the Kid & the King (foto: Monika Rittershaus)

Kolikrát se už Richard III. na festivalu objevil?
Zatím dvakrát. Poprvé v roce 2000 v rámci dvanáctihodinové produkce Do krve! (Schlachten), kde se Richardem III. končilo a z tohoto textu vychází i výše zmíněná hamburská inscenace. Diváci, kteří kdysi zhlédli Do krve!, možná objeví určité návaznosti. Richard byl tehdy ovšem vylíčen jako záměrně odpudivá jednoznačně mužská postava v tesilovém obleku a završil celou produkci monologem, v němž se střídala němčina s hovorovou americkou angličtinou. Pak jsme měli Richarda III. z repertoáru Schaubühne Berlin s Larsem Eidingerem v titulní roli. V aktuální inscenaci máme ženskou představitelku, protože při tak strašlivé povaze je gender zcela vedlejší. Samozřejmě nejde o křečovité přetransformování mužské zrůdy na nějakou Richardu. Ta postava má být mužská.

V anotaci je zmíněno, že se vychází z dětství. Hledají se kořeny Richardovy frustrace?
V textu té dvanáctihodinové produkce si mimo jiné stěžoval, jak je ošklivý, že mu nikdy nic neslušelo a všichni se mu smáli. V letošním titulu je výklad hlubší a vlastně dojemnější. Co může vyrůst z dítěte, které jeho vlastní matka nikdy nedokázala přijmout? Pojetí je tedy jiné a doufám, že diváci budou stejně ohromení i na pohled velmi jednoduchou a na stavbu mimořádně náročnou scénografií, která nás nadchla.

Berliner Ensemble - Der Deiner Zweier Herren (foto: JR Berliner Ensemble)

Goldoniho Sluha dvou pánů v čistě ženském obsazení je vtipný nápad. Kdo s ním přišel?
Režisér Antú Romero Nunes má obecně hodně originální nápady a ani se nedivím, že si něco takového vymyslel. Pravidelní návštěvníci festivalu si možná ještě vybaví jeho Dona Giovanniho, ve kterém byly divačky lákány, aby poslaly pány na drink a samy strávily přestávku na scéně s hlavním představitelem. Separé pak obstarala železná opona, která se za nimi zavřela. Nebo jeho opravdu netradičně pojatou Odysseu z roku 2018. Doufáme, že se s tímhle originální režisérem budeme setkávat častěji.

Sestavit program mezinárodního festivalu je asi čím dál náročnější?
Jednoduché to nebylo. Konkrétně řečeno, je čím dál tím složitější zkoordinovat termínové možnosti divadel, která zveme, s termíny pronájmů, které nám nabídnou pražská divadla, a zároveň ještě vyhovět technickým požadavkům německojazyčných scén. Technická náročnost jejich produkcí se soustavně zvyšuje, zatímco technické vybavení pražských divadel se téměř nemění. Českým kolegům bych moc přála, aby mohli pracovat v takových podmínkách, jaké jsou běžné v německojazyčné oblasti. Proto jsem velice vděčná za zrekonstruovanou Státní operu a za termíny, které tam máme zamluvené už na příští rok, protože paradoxně Státní opera je nejlepší dům pro uvedení velké činohry v Praze.

Münchner Kammerspiele - Like Lovers Do (Memoirs of Medusa) (foto: Krafft Angerer)

Výlet do Mnichova jste zorganizovali proto, že podivuhodnou inscenaci Like Lovers Do (Memoáry Medúzy) nelze v Praze realizovat?
Přesně tak. V sobotu 12. listopadu jedeme na představení Like Lovers Do (Memoáry Medúzy). Setkali jsme se s neuvěřitelnou vstřícností jak divadla Münchner Kammerspiele, tak Stavovského divadla. Do poslední chvíle jsme vymýšleli nějaké schůdné technické řešení, abychom mohli inscenaci uvést v Praze, ale nakonec to ztroskotalo na dvou technicky neproveditelných věcech. Mnichovské divadlo nám samo nabídlo, abychom tedy přijeli k nim, a přizpůsobilo svůj hrací plán tak, aby se zájezd mohl uskutečnit.

Čím je Like Lovers Do (Memoáry Medúzy) atraktivní, že jste o zařazení do programu tolik usilovali?
Mě osobně nejvíc fascinuje kontrast mezi barevnou, až cukrátkově laděnou scénou a drastickým obsahem hry. Pojednává o násilí na ženách. Podrobně se v ní popisuje znásilnění, a kdo představení zhlédne, sotva si řekne, že si za to „holka může sama“. Inscenace je velice působivá a je to vlastně produkce pro hodně silné povahy. Někomu, kdo se nechá snadno vyvést z míry, bych výlet na tohle představení asi vymlouvala. Po výtvarné stránce je ovšem téměř pohádkově idylické, výrazně barevné.

Myslím, že pro někoho to může být spíš výzva, zda to ustojí…
Každopádně byl varován.

Otázka příčin násilného jednání se objeví také v titulu Muž své třídy ze Schauspiel Hannover?
Ano. Jde o dramatizaci románu a spolupracoval na ní jeho autor Christian Baron s režisérem Lucasem Holzhausenem, kterého známe z Pařízkova pojetí Štěstí a pádu krále Otakara, kde hrál Rudolfa a jako Švýcar zdůrazňoval Habsburkův švýcarský původ. Docela jsem zvědavá, jak Muž své třídy na diváky zapůsobí. Je to dost silný příběh s výrazně sociální tematikou a mužskou linkou. Upozorňuje na to, jak těžký může být život v chudobě, tím spíš, že se s ní ve vyspělé kapitalistické společnosti vůbec nepočítá. Syn tu vypráví příběh svého víc než problematického otce, jehož chování se tragicky promítlo do osudu chlapcovy matky.

Téměř ve všech zmíněných titulech se dá vedle ženské linky vysledovat i téma krutosti?
Beze sporu.

Vídeňský Volkstheater je také pravidelným hostem. Slyšela jsem, že jeho obliba momentálně výrazně stoupá?
Připadá mi, že v tuhle chvíli slaví snad větší úspěchy než Burgtheater. Novému intendantovi Kayi Vogesovi to moc přejeme. Před pár lety uvedl na festivalu ve Fóru Karlín výrazně výtvarnou inscenaci Jas. Okamžik s projekcí velkoformátových fotografií. Voges je originální divadelník a jsme zvědaví, co předvede dál. Inscenace Osamělé duše, kterou uvedeme v Divadle na Vinohradech, vznikala ve spolupráci s hereckým souborem a na základě toho se během zkoušek ještě hodně upravovalo. Je to moc pěkná podívaná i po výtvarné stránce.

Volkstheater Wien - Einsame Menschen (foto: archiv PDFNJ)

Pro letošní ročník jste poprvé vyhlásili otevřenou výzvu pro mladé talenty. Jaký byl ohlas?
Nečekaný. Oslovili jsme divadelní školy v německojazyčném prostoru a říkali si, že by bylo fajn, kdyby se jich tak tři až pět ozvalo. K našemu překvapení se jich ozvalo třicet dva, takže jsme dlouze vybírali v několika kolech. Nakonec jsme vybrali 3 sestry z Hochschule für Musik und Theater Hamburg. Dílem i proto, že se dají hrát prakticky všude, zatímco mnohé jiné projekty byly dost vázané na místo vzniku, na domácí prostředí.

V anotaci k této variaci na Čechova se objevila citace ruské dívčí opoziční kapely Pussy Riot: Když v Rusku ztratíte smysl pro humor, umřete. Proč jste ji použili?
Citace pochází z podkladů dodaných režisérkou. K nynější situaci se inscenace zdánlivě nevyjadřuje, ostatně vznikla už měsíc před válkou na Ukrajině, ale kdo Rusko zná a divá se na něj trochu z odstupu, vidí souvislosti.

V neposlední řadě musíme zmínit Maxim Gorki Theater. Co si máme představit pod titulem Slippery Slope?
Společensko-kritický muzikál, což je žánr, jaký jsme tu v jejich ani v jiném podání ještě neměli. Od původem izraelské režisérky a scénáristky Yael Ronen jsme ale v minulosti uvedli tři inscenace, třeba Třetí generaci, která končila rvačkou Němců, Izraelců a Palestinců, nebo The Situation v roce 2018. Yael Ronen je židovka a často se zabývá situací na Blízkém východě. Má velkou odvahu a umí si dělat legraci i z židovské problematiky. Už tím je na německých scénách velmi ojedinělá, nehledě na úžasné a originální nápady. Umí překvapit, na muzikál se těšíme. A těší nás, že letošní ročník zakončíme vesele.

Maxim Gorki Theater Berlin - Slippery Slope (foto: Ute Langkafe)

Zařadili jste také jedinečný dokumentárně-divadelní večer Stavovské národu. O co půjde?
Vše je ještě v procesu a na výsledek jsme sami zvědaví. Pojednává o tom, jak české herectvo a obyvatelstvo obsadilo Stavovské divadlo, ve kterém do té doby hráli německy mluvící Pražané. Na to téma se bude na místě činu odehrávat vědecká konference. Vystoupí na ní i historici, kteří se tím tématem zabývají, a v podání herců ND vystoupí i postavy zapojené do tehdejších událostí. Bude to jediné uvedení, premiéra a zároveň derniéra. Mimochodem, v podkladech se píše o tom, že Masaryk si nepřál, aby české obyvatelstvo vyhnalo německy mluvící divadelníky ze Staváku a nabízel jim pět milionů, aby si postavili vlastní divadelní budovu. Oni odmítli a raději vyhnali německy mluvící kolegy. Uvědomila jsem si, že nám ta nepostavená budova v Praze dodnes chybí.

Cenu Josefa Balvína, kterou vyhlašujete, obdržela Zeď z brněnského HaDivadla. Čím vás zaujala?
Zaujala především odbornou porotu Divadelních novin a těšíme se na srovnání s divadelní adaptací téhož románu, kterou jsme měli na festivalu loni. Šlo o titul Sophie Rois vráží do zdi v Deutches Theater. Brněnskou adaptaci románu rakouské spisovatelky Marlen Haushofer teď režírovala Kamila Polívková. Jsme rádi, že se může odehrát v La Fabrice, produkce má totiž velké nároky na scénu kvůli specifickému light designu.

Hochschulle für Music und Theater Hamburg - 3 Schwestern (foto: Patrick Sobottka)

Věnujete i tentokrát část off-programu profilu nějakého divadelního uskupení?
Ne, ale o to bude pestřejší. Začnu výstavou spolku Bremer Bündnis, nazvanou Přes východ na západ. Mapuje osudy zhruba třinácti z tisíců východoněmeckých občanů, kteří v roce 1989 přelezli v Praze plot západoněmecké ambasády a tábořili na zahradě. Výstava v Divadle Na zábradlí zdokumentuje tehdejší dění a také se dozvíme, jak se odvíjely další osudy těchto několika jedinců.
Meet Factory připravuje pod titulem 675 malých korálků červených jako zlost inscenované čtení z textů současné německé spisovatelky Judtih Herrmann. Bohužel termínově koliduje s výletem do Mnichova, ale jinak to nešlo.
Z koprodukce Landestheateru v Sankt Pöltenu, hlavního města Dolních Rakous, a brněnské divadelní skupiny Terén vzešla inscenace Die Reise. Tvůrci hledali společné kořeny či prožitky v literatuře takových autorů, jako je Franz Kafka nebo W. G. Sebald. Jsme rádi, že podobné koprodukce vznikají a že se nám ji povedlo zařadit. Dvojjazyčné tvůrčí prostředí je záludnější, než to na první pohled vypadá, a není snadné dosáhnout toho, aby výsledek fungoval.
Závěr obstará náš oblíbený česko-německý kabaret To téma, tentokrát pod titulem Liedfabrik neboli Písňozávod. Zřejmě se bude hlavně jódlovat a hodně zpívat.

Za covidové pandemie stoupla obliba online diskusí, zařadíte je opět?
Ano, povede je Petr Štědroň s tvůrci pozvaných inscenací, a jednu povede také Emil Rothermel, který přišel s nápadem na Open Call a krásně se o něj staral, takže je na místě, aby se ujal diskuze s tvůrkyněmi a protagonistkami vítězné inscenace 3 sestry.