Jaroslavz

Jan Mikulášek je génius českého divadla. Jen on umí tvořit bytostně poetické inscenace, které mají vnitřní sílu a přesvědčivost. Pokud se navíc může opřít o souznící herecké osobnosti, jako jsou Hájek nebo Vyorálek, vznikne strhující představení. Zlatá šedesátá jsou překvapivě aktuálním obrazem tragických zápasů scenáristy a režiséra Juráčka. A vlastně i celého národa, zdeformovaného lety ruské nadvlády.

Není čas na radikální změnu ve Vinohradském divadle? Kolik inscenací za poslední léta tam stálo za pozornost? A ta nejnovější je opravdu křiklavým příkladem umělecké nemohoucnosti. Když nevím, proč a jak, tak se o nic "moderního" nepokouším. Krásná Dykova hra skončila jako nejubožejší křečovitá fraška.

Dejvické divadlo po odchodu Krobota je jako psík, který se točí za vlastním ocasem. Brilantní herci (v případě Stalina Plesl a Přikazký) uvěznění v zajetí konzervativní, přežilé estetiky. A tentokrát navíc jako velké mínus naprosto nijaký Jeřábek v roli Beriji. Copak se o hrůzách stalinismu dá hrát jako o nevázané taškařici? Pokud DD nepřekročí k zásadní modernizaci, stanou se z něj druhé Vinohrady.