Počet komentářů: 0
Nový komentář

Za oponou

Hra, v níž o kafe vůbec nejde
[vydáno: 23.11.2017]
Jedenáctá Maryša v Národním divadle. Vrcholné dílo českého vesnického realismu, dnes nezpochybnitelná součást nejužšího kánonu naší dramatiky, vstoupilo do Národního divadla takříkajíc zadním vchodem, když mu tehdejší dramaturgie Ladislava Stroupežnického přiřkla roku 1894 premiéru „pouze“ v rámci odpoledních lidových představení, což autoři nelibě nesli. „A to ještě zprvu byli odmítnuti s odůvodněním, že jejich text je pobuřující, brutální, pro diváka Národního divadla zcela nevhodný,“ poznamenala dramaturgyně Marta Ljubková.

Vladimír Javorský, Pavla Beretová
Vladimír Javorský, Pavla Beretová


Ještě že dnes si divadlo pokládá zcela jiné otázky, než pro koho nová Maryša má být. Pouze naznačíme, že diváci s otevřeným hledím budou ve výhodě. Ti ostatní zas procení mezi zuby cosi o úpadku naší první scény. Nová inscenace Maryši bude důkazem, že existují příběhy, které stojí za to vyprávět vždy znovu, a že je lepší, když tvůrci předloží takový výklad, který je jejich originální výpovědí v kontextu toho, čím žijeme všichni. Režie Jana Mikuláška toho bezpochyby bude garantem.

Bude to jiná Maryša, než jakou byste čekali. A přece pořád stejná.

Marta Ljubková
Marta Ljubková


Divák přemýšlející bude rovněž pátrat po významu řady symbolů, s nimiž režisér Jan Mikulášek s oblibou pracuje, ostatní se budou durdivě či otráveně ptát „PROČ“, a nejspíše jim unikne podstata sdělení.

Do třetice tu máme novou krev ND. Obsazení Pavly Beretové do titulní role je trefou do černého, na tom se shodnou asi všichni.

Pavla Beretová
Pavla Beretová


„Inscenovat hru, která má tak obrovskou inscenační tradici, znamená komplikaci hned na samém počátku příprav. Nutně jsme si museli položit hlavní otázku, jak text, který považujeme za kanonizovaný, neměnný a jakoby bezpečný, číst v jeho prvotním, vlastně provokativním a burcujícím vyznění. V případě této hry navíc existuje několik textových variant. My jsme se drželi historické varianty z první nápovědní knihy, tedy varianty z roku 1894! S tímto textem a třináct let po derniéře poslední Maryši se pouštíme do dalšího výkladu. V Pavle Beretové jsme našli ideální představitelku vzpurné dcery, v Matyáši Řezníčkovi furiantského Francka. Máme skvělé rodiče, které nezlomí žádné dívčí slzy – Taťjanu Medveckou a Vladimíra Javorského, a taky toho nejlepšího Vávru – Davida Prachaře,“ vypočítává Marta Ljubková a dodává. „Maryšu všichni dobře znají, obejdeme se tedy bez explicitního folkloru a pokusíme se ukázat, že děj největší české tragédie je živý bez ohledu na to, kam ho vnějškově zasadíme. Koneckonců, Maryšu máme pod kůží tak trochu všichni.“

Režisér Jan Mikulášek říká: „Maryša je bezesporu brilantně napsaná hra, krutá a beznadějná. Napětí, které je v textu neustále přítomné, se v některých pasážích stává až nesnesitelným. Více než sentimentální vzpomínkou na zašlé časy, kdy poctiví a pracovití lidé nosili krásné kroje a zpívali krásné a starobylé písně, je pro nás Maryša kritickou zprávou o neutěšeném stavu mezilidských vztahů. Místo porozumění a ohleduplnosti vidíme jen sobectví, omezenost a nenávist; bezvýchodné situace, do kterých se postavy samy uvrhly, dokážou řešit jen za pomoci pomluv, násilí a alkoholu. Naše inscenace by proto mohla nastolit otázky – jak moc jsme za tu dobu změnili? Umíme se k sobě chovat lépe? Jakou zidealizovanou představu o nás si vytvoří naši potomci?“

Jan Tošovský
Jan Tošovský


Druhý dramaturg inscenace, Jan Tošovský, navázal: „Na zkouškách Maryši jsme dlouze řešili, v čem je její příběh živý dnes. Specifické ekonomicko-společenské podmínky moravské vesnice konce 19. století a jejich, pro příběh Maryši klíčová součást – totiž předem domluvené sňatky, sloužící primárně k zachování či rozšiřování rodového majetku – se dnes zdají být dávnou a zapomenutou minulostí. Přitom současná Maryša možná žije ve vedlejším vchodu, ve vedlejším domě, v nedaleké vesnici či městě. Známe jen děsivé statistiky: v Česku je tolik a tolik případů domácího násilí, tolik a tolik útěků z domova, tolik a tolik drogově závislých. Za každou statistickou položkou se přitom může ukrývat příběh, nějak podobný tomu Maryšinu. Maryša se neodehrává někdy a někde. Odehrává se všude tam, kde vytváříme restriktivní prostředí. Ve všech takových situacích vzniká prostředí pro vzpouru; nebo pro sebevraždu, celoživotní rezignaci či jiné, méně tragické vyústění. Maryša, ale i Antigona či Médeia jsou příběhy hrdinek, které se proti síle restrikce a manipulace vzbouřily se všemi nutnými důsledky. Právě v tom tkví síla jedinečného dramatu bratří Mrštíků: není to historicko-sociologická sonda do života vesnice předminulého století, je to příběh, odehrávající se tady a teď, který nám staví před oči rozpory a konflikty, v nichž žijeme.“

Pavla Beretová
Pavla Beretová


Nová inscenace Maryši v Národním divadle pojede nezvykle bez pauzy. „Ta hra je napsaná tak, že v ní ustavičně stoupá tlak a my jsme měli pocit, že bude lepší, když herci i diváci v hledišti pod tím tlakem zůstanou. Byla by škoda tu páru upustit přestávkou a kazit si tím zážitek. Intenzivním škrtáním se nám podařilo text dostat na takovou délku, která se dá „usedět“,“ vysvětluje Jan Tošovský.
Dodejme, že přestávka je zvykový prostředek z dob, kdy se psaly dlouhé hry. Dnešní divadlo ostatně kondenzuje a zkracuje celkem běžně, je to trend.

Jedna z prvních úvah se logicky týkala i zapojení folklorních prvků. „Folklor na nás působí konejšivým dojmem, vzbuzuje jakýsi sentiment, a my jsme si říkali, že chceme jakoukoli inscenaci, jen ne konejšivou. Folkloru jsme se proto zbavili…,“ rezolutně prohlásil Jan Mikulášek.
Ale neplatí to doslova, inscenace okrajově pracuje s maskami. Výtvarnice Kateřina Štefková to označila za „pravěký“ folklor, odkazující na doby ještě dávnější. Maskované postavy na svatební hostině můžeme považovat za pozorovatele (či veřejné mínění, na které často hloupě dáme více než na vlastní myšlení) s devastujícím dopadem na celkovou atmosféru.

Pavla Beretová, David Prachař
Pavla Beretová, David Prachař


Inscenace také bude o svobodě a vzdoru nebo krásně ukáže zhoubné vzorce chování, které si předávají vlastně i ti úplně nejbližší. A čím že bude Vávra otráven? Tak jistěže „ztuchlou“ kávou od žida, v níž jako jed funguje mouka z Vávrova mlýna, která jako leitmotiv práší celým příběhem, avšak zejména je tu jako symbol peněz, kterými vše začíná… Jejich zhoubnost predikuje už odporná počáteční licitace, kdysi běžná konvence, o Maryšu mezi Lízalem a Vávrou.

„Tolikrát jsme to viděli, známe ty dialogy, ale kolikrát jsme tím textem byli opravdu zasaženi? Jan Mikulášek je režisér, který dovoluje nevědět. Namísto teoretizování jsme spíše společně hledali, nechali se vtáhnout do příběhu, do slov, vším jsme se nechávali inspirovat. Velmi rychle vám dojde, že budeme hrát o situacích, které známe z reálného života. My jsme si něco prožili a zajímalo by nás, jestli i diváci si něco prožijí a něco se jich emočně dotkne, tak jako nás na jevišti,“ říká Pavla Beretová, představitelka titulní role.

Matyáš Řezníček
Matyáš Řezníček


Vladimír Javorský ke své postavě uvedl: „Já jenom věřím, že už takoví tatové, jako Lízal, neexistují. To, co mě na té postavě po herecké stránce baví, ale co z duše nenávidím, je ten jeho pragmatismus a přízemní rozum.“

„Maryša se dá hrát asi různými způsoby, stejně tak Francek. Snažil jsem se dávat najevo a nějak interpretovat především tu jeho nevyspělost,“ komentuje svou postavu Matyáš Řezníček. „Z textu mi vyplynulo, že s Maryšou to myslí vážně, není to z jeho strany pouhý kalkul, žádné zlo, jen zůstává déle ve své dětskosti, která se ve druhé části dostává do kontrastu s Maryšiným posunem, u níž dva roky jsou jak dvacet let.“

 Taťjana Medvecká
Taťjana Medvecká


„Mrštíkové popisují problémy velmi současné, tím samozřejmě není lámání do nerovného sňatku, ale dennodenní jevy manipulace a vynucování či vnucování názorů a „pravd“, aniž si to uvědomujeme,“ poznamenala Martina Preissová. Coby Strouhalka má s Maryšou hodně ostrý výstup...

„Ano, je to současné, absolutně!,“ potvrzuje Pavla Beretová. „Jako největší téma hry jsem si pojmenovala touhu pro svobodě a kontrast s nesvobodou. Člověk, který se chce vytrhnout z nějakých rodinných či jiných destruktivních vzorců, je najednou ohrožením pro ty nesvobodné, stává se připomínkou jejich nesvobody. Žádná z postav hry nežije šťastný život a je až šílené, jak ostatní „zařídí“, aby ten, co má tu jiskru svobodnějšího myšlení, byl skoro zneškodněn. Druhá část už je o tom, co se stane s člověkem, když žije v nesvobodě. Ta destrukce je taková, že může i zabíjet.“

Pokud někdo do Národního divadla přijde na klasickou Maryšu, bude zklamán. Kdo přijde na podnětné divadlo, bude mít o čem přemýšlet.

.....
foto: Michal Novák



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.