Rozhovor

Jestliže v repertoáru Divadla AHA! něco chybělo, pak loutková pohádka. Chybět už nebude. 12. února v 10.00 má na Malé scéně Divadla Gong premiéru pohádka pro nejmenší O statečném kováři Mikešovi. Duši v ní loutkám propůjčil herec Martin Jurajda. O tom i mnohém dalším je náš rozhovor.

Kde se vzalo loutkové představení v Gongu?
To představení není úplně nové, ale zajít si na něj nebylo pro pražské diváky zatím zrovna jednoduché. Hrálo se ve školkách nebo v létě na různých slavnostech. Před časem mě oslovil ředitel Divadla AHA! Jakub Stich s tím, jestli bych nechtěl Mikeše zkusit na Malé scéně Gongu. A já souhlasil. Ta scéna se pro něj dokonale hodí. Nebylo potřeba nic zvláštního upravovat.

Prozradíš něco z děje?
Je to hra na motivy pohádky Neohrožený Mikeš od Boženy Němcové. Kdo zná filmové zpracování s Pavlem Křížem v hlavní roli, ten už má hrubou představu. Je to klasika pro nejmenší o kováři, který se vydá do světa, potká kamarády a společně jdou osvobodit princezny. Bojují s čertem, drakem… ale je tam i jedna taková zápletka, kterou nebudu prozrazovat.

Nečekají diváci někdy kocoura Mikeše?
Jistě že se to stává. Jméno hlavního hrdiny k tomu nahrává. Přitom toho našeho napsala Němcová o dost dřív než Lada svého kocoura. Ale ten je holt známější. Občas na mě nějaký nespokojený rodič začal během představení pokřikovat, kdy že se objeví ten kocour.

Vraťme se trochu do minulosti. Kdy jsi poprvé „přičichl“ k divadlu?
Kdysi dávno byl kamarád na civilce v pražském Divadle U Hasičů. Využívali jsme toho, že měl ode všeho klíče a s kamarády tam trávili dost času. Někdy, když už tam nikdo kromě nás nebyl, jsme tam popíjeli. Samozřejmě to nesměl nikdo vědět. A ten prostor měl takové zvláštní kouzlo, přitažlivou vůni. Tehdy jsem si zničehonic řekl: „A já půjdu na herce!“

Měl někdo z rodiny umělecké sklony?
Skoro vůbec. Jen prababička hrávala někdy ve 20. letech v Podkrkonoší ochotnické divadlo. Jinak to nikoho nezajímalo. A mě to do těch osmnácti let taky ani jednou nenapadlo. Vlastně jsem neměl žádné životní plány, tak nějak jsem si říkal, že něco přijde. A ono přišlo.

Potom ses asi hlásil na hereckou školu…
Ano. Nejdřív jsem si podal přihlášku na brněnskou JAMU. Ale před přijímačkami jsem dostal takovou trému, že jsem do Brna vůbec neodjel. Další rok jsem to zkoušel na DAMU a tam už jsem šel. Trochu mě uklidnilo, že se tam napoprvé stejně skoro nikdo nedostane, tak jsem si to šel vlastně jen vyzkoušet a okouknout. Nedostal jsem se, ale o dva měsíce později se konaly přijímací zkoušky na Vyšší odbornou školu hereckou v Michli. A v mojí hlavě došlo k úplnému obratu. Najednou jsem si byl jistý, že tam mě vezmou, a to se i stalo.

Co bylo po škole? Šel jsi takzvaně na „oblast“?
První angažmá jsem dostal v Českém Těšíně a po roce tam, což je dost vtipné, mi nabídli účinkování v divadle v Chebu. Takže jsem se během chvíle stěhoval z jednoho koutu republiky do druhého. Na západě jsem vydržel osm let. Po té době jsem si připadal jako pan herec, všichni mě tam znali a zdravili. Takhle nabitý sebevědomím jsem si řekl, že půjdu na volnou nohu zpátky do Prahy, odkud pocházím, a že tam se tam ze mě všichni zblázní. Pravda je, že jsem se z toho po… já sám. Nedařilo se mi zavadit o roli a tak jsem se musel začít živit něčím jiným. Nějaký čas jsem třeba prodával ve vinotéce.

A vrátit se do Chebu?
To jsem samozřejmě chtěl, ale moje místo už bylo obsazené. Psal jsem do několika divadel, ale to už jsem nějaký čas nikde nehrál a neměl se případným zájemcům kde předvést. Nikdo o mě v tu chvíli pochopitelně nestál. V jednu chvíli jsem už vážně uvažoval o tom, že se k herectví nikdy nevrátím. Pak jsem si ale řekl ne, vydržím to.

Dnes hraje celá řada herců v televizních seriálech, ty ale ne. Proč?
Já nemám povahu na to se někam tlačit. Což je při tomto zaměstnání dnes dost nevýhoda. Jsem herec, ne dravec a žoviální bavič z večírků. Neustálá sebepropagace se mi protiví. Bez průbojnosti je to samozřejmě složité. Když někde řekneš, že jsi herec, každý samozřejmě chce vědět, v čem jsi hrál. A nemyslí tím divadlo, ale film nebo televizi. Ale jde se uživit i bez toho.

Co tě přivedlo do vysočanského Divadla AHA! a tedy i do Gongu?
To je taky docela vtipné. Asi před třemi roky otěhotněla jedna herečka, která vystupovala ve hře Stínadla se bouří, a já po ní roli převzal. Následně jsem přezkoušel i Záhadu hlavolamu, druhou foglarovku, kterou v Gongu hrajeme, a opět jsem nahradil jinou těhotnou (ne mojí zásluhou, zdůrazňuji) herečku. No a aktuálně v Birlibánově podivuhodné cestě jsem už byl obsazen konečně od začátku, tam nemá kdo otěhotnět.

Co říkáš na moderní pojetí Birlibána?
Myslím, že všechny ty moderní prvky (robot místo zajíčka Janečka, počítačové hry…) pomáhají dnešním dětem udržet u pohádky pozornost. Přeci jen ta Petiškova předloha je už více než padesát let stará a dnes mají děti úplně jiné možnosti, než když kniha poprvé vyšla. Ono by to asi fungovalo i při důslednějším ctění předlohy. Ty podstatné věci ale ve hře zůstávají… to prozření hlavního hrdiny, že se choval nehezky. Takže proč ne. Já jsem pro.

Měls nějakou svoji oblíbenou dětskou knihu nebo pohádku, ve které by sis rád zahrál?
Poklad na stříbrném jezeře. To jsem dost prožíval. Ale Vinnetou na divadle? Nevím, jestli by to fungovalo a dnešním dětem něco řeklo. Asi by se to taky muselo nějak ozvláštnit. Ale opatrně. Náčelník Apačů s mobilem v ruce? To by asi už nemělo tu poetiku. Mayovky bych nechal tak, jak jsou. Na nich jsem vyrostl. Tam přece stačilo vystřelit šíp nebo hodit tomahawk, a dobro zvítězilo nad zlem. Musela by to být hodně dobrá a nápaditá dramatizace, abych přistoupil na nějaké změny.

Kde ses naučil vodit loutky?
To bylo tak. Jednou mi zavolala kamarádka, jestli bych nechtěl hrát u nich v loutkovém divadle. A já na to, že to přeci nejde, že jsem studoval činohru a s loutkami jsem to nikdy nezkoušel… a že jim to budu kazit. Naštěstí mě uklidnil známý, jenž učí loutkařinu na DAMU, který mi sdělil, že ta je teď na tak mizerné úrovni, že by na ni dosáhl každý. Tak jsem do toho šel. Samozřejmě, že jsem dělal chyby, ale člověk se učí praxí.

Jak dlouho ti trvalo, než ses to s loutkami naučil?
Asi tak dva tři měsíce. Což je zhruba dvojnásobek času, který je potřeba k nacvičení činoherního vystoupení. Problém pro činoherce je, že najednou nemůže hrát ničím jiným než hlasem a zbytek musí odehrát loutka. Ze začátku jsem se přistihoval, že tu loutku přehrávám já sám.
...
Únorové termíny loutkové pohádky O statečném kováři Mikešovi: úterý 12. 2. 10.00, sobota 16. 2. 15.00
…
s využitím materiálu Divadla Gong