Homo Faber

Martin Finger na jevišti demonstruje duše cyniků jako nikdo jiný. Tentokrát divákům předkládá odtažitou technokratickou postavu bez emocí, ačkoli ta je středobodem tragédie antické drtivosti. Dramatizace i výsledná inscenace jsou stavěny vlastně stejně, bez energie. Suchý téměř monolog a odvyprávění příběhu je hlavním představitelem provedeno věrohodně, ne-li velice sugestivně, bohužel tedy v poněkud sterilním inscenačním rámci. Dramatizace snad mohla dát větší prostor ostatním postavám.

Mohu jen stručně napsat to, co už kolegové pojmenovali obsáhleji, tato inscenace mě prostě neoslovila, pokud z jeviště šla nějaká energie, vytratila se v prvním řadách hlediště. Škoda, protože jinak to bylo minimálně dobré řemeslo.

Hlavní problém inscenace spatřuji už v samotné adaptaci. Ne, že by se K. F. Tománkovi nepodařilo vytvořit zajímavý tvar a vtisknout do něj i svůj náhled na román M. Frische, nicméně po zhlédnutí představení jsem měl z výsledku spíš rozporuplné pocity. Přestože M. Finger dokázal velmi věrohodně ztvárnit postavu zralého muže, který se ohlíží za svým životem, a především jeho závěrečný monolog měl patřičnou sílu, inscenace jako celek mě neoslovila. Postrádala emoce, napětí, atmosféru – prostě zásadní atributy nezbytné pro divadlo. Jsou prostě texty, které na jevišti své kouzlo ztrácejí.

Zdramatizovat Frischův text má bohužel řadu úskalí. Jednak nemohli herci vyjma Martina Fingera dostat více prostoru, což vzhledem k jejich kvalitám zamrzí, pak také vzhledem k technicistnímu stylu života hlavní postavy nebylo snadné dostat do inscenace emoce. Někomu třeba mohlo vadit časové prolínání scén, přesto však tvůrci stvořili kvalitní kus, a především vsadili na vynikajícího Martina Fingera, jenž cynismus a  odtažitost umí svým skromným, ale dostatečně silným hereckým projevem ztvárnit naprosto věrohodně. Možná je i škoda, že hra nevznikla jako monodrama, rozhodně ale stojí za vidění.

Těžiště dramatizace románu spočívalo na slovech hlavního představitele. Stavba textu zároveň svázala ruce inscenátorům, kteří měli jen malé možnosti k oživení scénickými prostředky. Inscenace stojí na obsazení hlavní postavy. S množstvím textu se M. Finger vypořádal, precizně zacházel s drobnokresbou, byl autentický a pravdivý; škoda jen, že při hostování v Celetné „podehrával“, až se vyznění stalo monotónním. Prostor dostaly ještě M. Štípková a M. Vítů, úkolem ostatních byly spíše „náčrty“. Ke spokojenosti diváka je třeba zorientovat se ve skocích čase a bedlivě vnímat složité souvislosti.