Gedeonův uzel

Desetiminutová expozice natažená na hodinu, pak výjev patřící k tomu nejsilnějšímu, co jsem viděl za dost dlouhou dobu, poté dva tři zajímavé zvraty, konečně divadlo... A střih, přechod ke katarzi přes oslí můstek tak absurdní (byť třeba i subjektivně pravdivý), že se z toho na mé repríze odbouraly obě herečky - standardně výjimečně přesvědčivá Vilma Cibulková a Kateřina Kaira Hrachovcová, u níž doteď nevím, zda jsem nevěřil jen jí či i její postavě.

Zajímavý a silný motiv hry byl absolutně rozbit naprosto iracionálním chováním obou postav, přičemž vyvrcholil natolik absurdně, že veškeré napětí a plíživou tíseň jednoduše uškrtil na katově uzlu. Přidám-li k tomu dost nepochopitelný rytmus inscenace, ve kterém se nejprve vše nepřirozeně dlouze natahovalo, aby se pak na konci naopak pokusilo stihnout ještě co nejvíce sdělit, vyšlo mi z toho bohužel dosti nesourodé představení. Nicméně rozhodně návštěvy nelituji, protože minimálně herectví Vilmy Cibulkové bylo radost sledovat a rovněž hudba Petry Horváthové měla příjemně mrazivou atmosféru.

55 % Nátura SpoluHry neochvějně vybírá další silný, bolestný, emocionálně stavěný text. Jeho obsah je drsný, přesto v mnohém vypovídající o současném světě (odmyslíme-li si iracionalitu jednání postav). Konstrukce zápletky je taková, že chce šokovat, kalkuluje s tím. Tím si u mě hra vybudovala odtažitost, ale na každého tento text asi bude působit jinak. Impozantní herectví Vilmy Cibulkové je zprostředkovatelem klíčových esencí hry, Kateřina Kaira Hrachovcová buduje svou postavu učitelky skrze nitro, svědomí, nervózní pohledy… Režijní rezervy by se našly u práce s prostorem.

Soubor SpoluHra nabídl divákům další temnou hru, která nešetří herce ani diváky (opakuji níže vyřčené). Během bolestného rozhovoru učitelky s matkou žáka, jenž spáchal sebevraždu, vyvstávají znepokojivé otázky. Chování okolí ke chlapci nevybočovalo „normálu“, ale je „normální“ opravdu správné...? Inscenační zpracování adekvátní potřebám komorního dramatu. Hlasový projev K. Hrachovcové formě hry úplně neodpovídal, roli neobsáhla bezezbytku, přesto nebyla slabým článkem. O mimořádnou sílu vyznění se však postarala hlavně V. Cibulková s nezaměnitelným prožitkem a mistrně přesným dávkováním emocí.

75% Příběh, který pozvolna nabývá na intenzitě a směřuje k emočně strhujícímu finále. Režie pracovala s intimním rázem textu, na nějž se maximálně soustředila, stejně tak jako na práci s oběma herečkami. Neuchylovala se k žádné vnějškovosti, což na výsledku bylo znát. O hereckých kvalitách V. Cibulkové zřejmě nikdo nepochybuje, její výkon patří i tentokrát ke standardně nadprůměrným, nicméně velmi milým překvapením je fakt, že s ní K. Hrachovcová dokázala držet krok a po celou dobu představení ani na chvíli nevypadla z velmi nesnadné úlohy. Inscenace, která se diváka chtě nechtě dotkne.

Po inscenaci "V hodině rysa" další trefně mířená a nebývale účinná ťafka SpoluHry na solar našeho svědomí! Výsostně intimní dialog matky a učitelky jejího syna, který s každou odprožitou vteřinou stále čitelněji míří ke katarznímu prozření. Prozření, které nešetří ani jednu z protistran, natož diváka. Uf! Duši rozebranou na součástky pozvolna skládám zpět a doporučuji tuto emotivní sondu do nebezpečí společenských předsudků a povrchních škatulek neminout! S obdivem tleskám oběma herečkám za věrohodnost a především pak za odvahu tenhle nemilosrdný duel repetetivně podstupovat!