Strýček Váňa

Tuctová inscenace, kterou pohltilo samotné režií posílené téma nudy, absurdnosti lidských životů a marného snažení se o cokoli. Tohle nastudování Strýčka Váni je dle mého názoru zbytečné, ani herecký potenciál souboru nebyl využit. Promarněná příležitost.

Terminologií Michala Nováka byl můj krasohled natočen převážně na onu nudu. Kocovina, frustrace, seance marnosti... Nebylo toho všeho už trochu moc? Opravdu už dnes není o čem jiném hrát?

45%. Režisér M. Dočekal měl dobrý nápad pokusit se Čechovovu hru zasadit do dnešní prázdné doby, v níž se lidé často zmítají mezi pocity zmaru, vyhoření a nesmyslnosti života, ze kterých nemohou najít cestu. Zobrazení prázdnoty mohl být záměr, pokud ano, bohužel poznamenalo i samotnou inscenaci, při jejímž sledování mělo dění na jevišti za následek nezábavnost a nudu pro diváka. Klíčové postavy Ivana Vojnického (I. Bareš) a Soni (K. Holánová) nedůsledně vyložené a ztvárněné, ocenil jsem naopak nezvykle a zdařile interpretované charaktery Jeleny (L. Žáčková) a Astrova (M. Pechlát). Zklamání.

Strýček Váňa se Dočekalovi nepovedl tolik jako Racek. Jednotlivé charaktery a vztahy mezi postavami jsou tentokrát postaveny na vedlejší kolej a režie se zaměřuje především na pocit zmaru, nenaplněných očekávání a zbytečně promarněného času. Není to jen o krizi středního věku, protože stejné pocity trápí i starého profesora (přesný František Němec) i jeho mladou ženu Jelenu. Herecky se nejvíce daří Martinu Pechlátovi (Astrov) a líbila se mi i K.Holánová jako Soňa. Igor Bareš v titulní roli Vojnického dává svou bolest a utrpení najevo snad až příliš okázale. 65%

Hlavní pochvala zde patří hercům. V první řadě M. Pechlátovi a L. Žáčkové, ale stydět se rozhodně nemusí ani I. Bareš a K. Holanová. Dle mého názoru z toho co mohli, vytěžili maximum a představení posunuli o řád výše, než by si zasloužilo. Je zde několik velmi dobrých momentů, např. v první půli opilecká scéna M. Pechláta nebo ve druhé výstup I. Bareše při diskusi o prodeji statku. Ale na druhou stranu také spousta nevýrazných míst. Určité poselství o životním bilancování, vyrovnání se se stářím a smysluplností doposud vykonaného, to vše zde je. Ale divadelní zážitek se díky tomu nedostavil.

Inscenace Michala Dočekala pojmenovala pocit z naší doby v rozvrkočeném stylu, který ne náhodou připomene kocovinu, a za pomoci drobných, většinou vtipných ilustrací. Velmi bude záležet na osobním natočení tohoto čechovovského krasohledu: můžete zažít téměř tři hodiny nudy, nebo absorbovat hořké příchutě, stejně jako se tou seancí marnosti s frustrací bavit. Vnímavý divák si s touto inscenací prožije různé pocity. Panoptikum „kocoviny“ snad mohlo být odvážnější a dramaturgicky ve svém gestu promyšlenější, když jde o deprese vyššího řádu, tedy celé společnosti.