Premiéry

Drama cti v kulisách Divokého západu... V hlavních rolích Vojtěch Kotek a Jakub Prachař. Ten příběh o pokrevním bratrství ušlechtilého indiánského náčelníka a udatného greenhorna, který se stal nejslavnějším zálesákem Divokého západu, je v Čechách všem dobře známý. Snad každému, kdo zaslechne ta dvě jména, začne v uších znít chytlavá filmová melodie a leckomu se možná vybaví i stránky ilustrované Zdeňkem Burianem. Ostatně, kdo se v dětství alespoň na chvíli nestal Vinnetouem či Old Shaterhandem (nebo Ribannou). A kdo měl houpacího koně, pojmenoval ho nejspíš Hatátitlá anebo Ilčí. Co na tom, že se Karel May do Ameriky podíval až dávno potom, co Vinnetoua dopsal. Co na tom, že se všichni ti filmoví indiáni ve skutečnosti jmenovali Gojko, Dragan nebo tak nějak, Vinnetou byl Francouz a jediný skutečný Američan hrál Němce… přece na tom příběhu je cosi výjimečného. Nejspíš ty osudové zvony. A co má společného středověké hradiště Drahúš se zlatem z Nugget-tsilu? Inu, nejspíš zase ty zvony. V režii Ondřeje Pavelky dále hrají Tomáš Petřík, Jaroslav Slánský, Jan Vlas, Marie Štípková, Daniel Čámský, Šárka Opršálová, Lenka Zahradnická, Zdeněk Velen, Ondřej Novák a Štěpán Benoni.

Toužení, zklamání, naděje, zlost. Pocity, které provázejí člověka od chvíle, kdy si začne plně uvědomovat, že mu život protéká mezi prsty. Jsme znechuceni světem, kde ve většině případů vládnou neschopní jedinci, kteří se obvykle nemohou pochlubit ničím jiným, než pouhou gloriolou úspěchu. A penězi. Právě ty jsou v dnešním světě, zdá se, nejdůležitější. Ideje a ideály zmizely. Čekáme. Na štěstí, na změnu, na smrt. A doufáme, že nakonec zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí. To platilo před sto lety stejně jako dnes. Po více jak dvaceti letech se na jeviště Stavovského divadla vrací Strýček Váňa, slavná hra A. P. Čechova, který stav deziluzí, rozčarování zachytil nadčasovým způsobem. Inscenaci připravil režisér Michal Dočekal. Jako Ivana Vojnického uvidíte Igora Bareše. Astrova hraje Martin Pechlát, Serebrjakova František Němec, jeho mladou ženu Jelenu Lucie Žáčková a jeho dceru z prvního manželství Sofii Kateřina Holánová, Tělegina Saša Rašilov, Vojnickou Iva Janžurová a chůvu Marinu Johanna Tesařová.

Už se rozloučil se životem. Už jen čekal, že zazní výstřel. Když v tom k němu promluvil Bůh a zachránil mu život. Do té doby nebyl ten muž ani zbožný, ani ničím výjimečný. Jak naloží s něčím, co z něj na jedné straně udělá mediální hvězdu a na druhé straně terč podezírání a posměchu? Jihočeské divadlo uvádí českou premiéru tragikomedie od autora hry Tlusté prase, která se setkala s velmi kladným přijetím diváků. I Pravé poledne režíruje Martin Glaser. V inscenaci účinkují Ondřej Veselý, Zdeněk Kupka, Taťána Kupcová a Teresa Branna.

Podsvětí ovládají dva mafiánské gangy - jeden vedený Peachumem a druhý Macheathem. Šance, jak zlikvidovat konkurenci a ovládnout trh, je jediná – mít v nepřátelském táboře svého špióna. A tak Peachum vybídne svou dceru Polly, aby navázala poněkud intimnější kontakt s Macheathem, jenž je svou slabostí pro něžné pohlaví dostatečně znám. Jenže světácký Macheath má s naivní dívkou vlastní plány. A když se navíc Polly do svého svůdce zamiluje, musí Peachum porazit protivníka daleko rafinovanějšími zbraněmi. Co takhle spolupracovat s policií? Že by doba „starého dobrého poctivého zločinu“ byla skutečně pryč? Kdo koho vlastně podvádí? A co je tohle vůbec za svět – děvky filozofují, odmítají prodávat svou duši a majitelka bordelu pronáší bystré sociologické úvahy! Nebo je to všechno trochu jinak? Tady (nám) něco nehraje! Žebrácká opera aneb Brilantní text Václava Havla v provokativní režii Daniela Špinara! Žebrácká opera aneb Zběsilá jízda americkým kabrioletem na vlně českého absurdního humoru! Hrají Jan Sklenář, Jiří Zapletal, Martina Nováková, Natálie Holíková, František Staněk, Kristýna Kociánová, Kamila Sedlárová, Pavlína Štorková, Tomáš Lněnička, Miroslav Zavičár, Martina Eliášová a Vojtěch Dvořák.

Městské divadlo Zlín připravilo neobvyklou inscenaci zpracovávající příběh slavných cestovatelů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky. Vstříc dobrodružství, napříč světadíly, navzdory počasí i režimu.Na cestě kolem zeměkoule, na cestě životem. Há a Zet jako jedna značka. Život dvou parťáků srostlých do sebe. V mládí i ve zralém věku. Vášeň pro cestování se zrodila hned v roce 1938, kdy se ti dva seznámili. Tehdy se zrodil sen. O třicet let později dostaly sny těžkou ránu. Jejich cestovatelský i životní příběh uháněl odvážně našimi komplikovanými československými dějinami tak, jak elegantní kola Tatry 87 uháněly pouští, horami a prachem cest, a pak se náhle zadrhl, na dvacet dlouhých let. Kolik pokušení a nebezpečí na ně čekalo na cestách i v životě, kolik přátel, kolik setkání, kolik odvahy bylo třeba. Je-li kde na světě ráj? Letem světem, křížem krážem, vesele i vážně, snem i skutečností, po moři i po souši, lodí i tatrovkou, chlapecky i dospěle, odvážně i bojácně. Scénář připravil Vladimír Fekar na základě námětu Jitky Taussikové a samozřejmě životních osudů obou savných českých cestovatelů. Jiřího Hanzelku ztvární Pavel Vacek a Radoslav Šopík, Miroslava Zikmunda Zdeněk Lambor a Luděk Randár. V dalších rolích Rostislav Marek, Marek Příkazký, Marta Bačíková, Josef Koller, Eva Daňková, Gustav Řezníček, Helena Čermáková, Roman Blumaier, Jan Leflík, Eva Daňková a Jakub Malovaný.

Česká premiéra imaginativní, divadelně radikální a politicky nekorektní hry jedenatřicetiletého německého spisovatele Wolframa Lotze. Velemarš čili dlouhý pochod houštinami nepřehledného vesmíru globální reality, internetové poloreality a dadaistického žvatlání naší současnosti. Velemarš čili dunivý pochod desítek skutečných i neskutečných postav světem zvaným divadlo. Velemarš čili velký mejdan na cestě vstříc osvobozující lidské imaginaci a fantazii. Neboť skutečnost už nemá ovlivňovat fikci, ale fikce má ovlivňovat skutečnost! Možná už jsme si zvykli podléhat blbým náladám, lži a nenávist obracet v pravdu a lásku, nechávat se mediálně masírovat noži pseudoreality aniž bychom křičeli „Au, to bolí“. Možná, že jsme prostě jen zapomněli na lidského ducha, který je schopen snít, vidět neviditelné, spojovat nespojitelné a statečně uhánět neznámými krajinami. Vyhlašujeme válku Realitě, která nám tvrdí, že tak To je a jinak To nebude! Vyhlašujeme válku Svaté Krizi a jejím bratříčkům penězům, kteří si uzurpují právo na radost ze života! Vyhlašujeme válku Veleváženým, pro které je humor nezodpovědností! Vyhlašujeme válku současnému divadlu, které říká „Jó, život je těžký a svět je strašný!“ Velemarš začíná tichým a nevinným prologem malého děvčátka o uklízení pokojíčku, divadle a vesmíru, pak už se ale v rytmu Radetzského pochodu jak kukuřičky bonduelle střídají jedna postava za druhou: skutečná Jiřina Bohdalová a skutečný Vladimír Dvořák, skutečný Václav Klaus, Hamlet, Prométheus, anarchistická ikona Bakunin, sbor příjemců sociálních dávek, tlupa mongoloidních dětí nebo třeba jeden ze spiklenců kolem atentátu na Lincolna. A jestliže tahle freak show vypadá jako pěkné dada, věřte, že má větší smysl, než dada tam venku. V režii Filipa Nuckollse hrají Jan Grundman, Marián Chalány, Jan Lepšík, Miloslav Maršálek, Simona Peková, Erika Stárková, Jiří M. Valůšek, Lucie Končoková a Sára Venclovská.

Růžové brýle, již třetí premiéra Divadla Ungelt v této sezoně (a opět jde o českou premiéru), je hrou o osudech lidí, jejichž životy ovlivnil holocaust, ať už přímo, či zprostředkovaně. Příběh odehrávající se koncem třicátých let v multietnické čtvrti Chicaga je v podstatě příběhem dvou velmi odlišných žen. Lady, majitelka irské hospody, žije se svou neteří Peg v sousedství Rose, ovdovělé majitelky židovského lahůdkářství. Holčička, fascinována a uhranuta zdánlivou exotičností své sousedky, se rozhodne obě ženy spřátelit. Jenže životy a světy Rose a Lady jsou odděleny mnohem víc než jen uličkou mezi jejich domy. Obě zjišťují, jak těžké bude překonat předsudky a nedůvěru. Rodící se přátelství je navíc podrobeno zatěžkávací zkoušce, když se Rose dozvídá, že rodina její sestry v Rakousku se ocitla v nebezpečí. Hra byla záměrně vybrána pro Zuzanu Bydžovskou (Lady), ke spolupráci Divadlo Ungelt dále oslovilo Hanu Maciuchovou (Rose). Malou Peg si zahraje herecká naděje, teprve patnáctiletá Sabina Rojková. Inscenaci připravila režisérka Lucie Bělohradská.

Režisér Jan Nebeský se do Divadla v Dlouhé vrací po osmi letech a stejně jako tehdy si pro hostování vybral text Henrika Ibsena. Po Divoké kachně je to tentokrát jedna z posledních Ibsenových her, málokdy uváděný Eyolfek. Jan Nebeský se na jeho přípravě podílí se svými blízkými spolupracovníky – především překladatelem Františkem Fröhlichem, jehož převody odhalují moderní jádro Ibsenových her a kongeniálně souznějí se zcela současným inscenačním pojetím, a výtvarnicí Janou Prekovou. Ústřední manželský pár hrají – stejně jako v Divoké kachně – Jan Vondráček a hostující Lucie Trmíková. Alfréd a Rita Allmersovi jsou dvojicí, jejichž vztahová a citová trápení musí obzvláště na mladšího diváka působit jako něco, co důvěrně zná a co je mu, v té či oné podobě, blízké a bezprostředně pochopitelné. Jejich devítiletý syn Eyolfek je mrzák, chodí s berličkou, ale Ibsen říká, že se nevleče, je „na tenhle sport“ zvyklý, takže mu je berlička i různě ku pomoci. Kluk se narodil zdravý, ale ještě jako nemluvně spadl ze stolu a vážně se zranil. Měl ho tehdy hlídat Alfréd, jenže toho svedla „pustošivá krása“ jeho vášnivé ženy Rity, v jejíž náruči, jak říká, na synáčka zapomněl. Otázka viny: zavinil to Allmers, protože Ritě podlehl, nebo vyzývavá a v lásce nenasytná Rita, jak tvrdí Allmers? Tak či onak se manželé od té doby začali vzájemně odcizovat, což Rita velmi těžce nese a odmítá se o manžela dělit jak s vlastním synem, tak se švagrovou - Alfrédovou nevlastní sestrou Astou. Náhle se u Allmersů objeví podivná postava nazvaná Krysařka a nabízí, že zbaví dům myší a všeho, co se jim tam třeba hemží. Umí je všechny zavést do moře, takže se hromadně utopí. Zvědavý Eyolfek je Krysařkou fascinován, vydá za ní dolů k vodě a za záhadných okolností – na rozdíl od místních uličníků neumí totiž plavat – se utopí. A opět, teď ještě tragičtěji: zavinil jeho zranění a smrt Eyolfkův otec, nebo matka? Asta Allmersovi vyjeví, že vůbec není jeho sestra, že jejich „sourozenecká“ blízkost je nadále nemyslitelná, vdá se za stavitele silnic Borgheima a odjíždí. Ritě se – ironicky – splnilo její přání: teď má manžela opravdu „jen pro sebe“. Teď, když jeho láska, jak sám říká, vyhasla, teď už se spolu mohou jen trápit a mučit vinou.

U příležitosti významného životního jubilea Dagmar Havlové se Divadlo na Vinohradech vrací k dílu jedné ze zakladatelských osobností moderního dramatu. V prvních tvůrčích obdobích našeho divadla byl sice Henrik Ibsen autorem, jehož hry z vinohradského jeviště vstupovaly do české kultury, drama Rosmersholm, které DnV uvede pod názvem Rebeka, zde však bude nastudováno poprvé. Jde o výjimečné dílo, přesahující svou filosofií a symbolickými odkazy rámec psychologického realismu. Milostný trojúhelník mezi Rebekou, Rosmerem a jeho nedávno tragicky zesnulou ženou zatěžuje i současný vztah dvou výjimečných osobností. Rozpor sebeklamu se skutečností napíná nenaplněný, ale po naplnění oboustranně dychtící intimní vztah mezi ženou a mužem až k nesnesení. Tento rozpor mezi cítěným a předstíraným přerůstá ve strhujícím ději hry z osobní roviny do roviny mravní, náboženské a společenské. Dnes, kdy se řada domnělých vítězství proměnila v prohry a dlouho umlčované svědomí usvědčuje lidské touhy z povrchnosti a sobectví, je nám Ibsenův text a jeho paradoxy srozumitelnější, než byl společnosti v době svého vzniku v roce 1886. Vedle Dagmar Havlové v režii uměleckého šéfa DnV Juraje Deáka hrají Roman Zach, Luboš P. Veselý, Daniela Kolářová, Petr Kostka a Otakar Brousek ml.

Litvínovské Docela velké divadlo připravilo další velkou velkou premiéru inscenace pro děti a jejich rodiče, pohádkový písničkál FERDA MRAVENEC. Pohádkový hrdina Ondřeje Sekory ožije v režii Jurije Galin, který pohádku studuje s celým souborem DVD. A tak se mohou diváci, a to i ti dospělí, těšit na šikovného soukromého mravenčího řemeslníka Ferdu, který umí úplně všechno, a tak se u něj v dílničce netrhnou dveře. Mohou se těšit na nafoukanou krasavici Berušku, na mrzutého Hlemýždě a roztomilého muzikanta Cvrčka. Uvidí i Škvory policajty, hodného Koníka a samozřejmě také toho, který všude byl a všechno viděl, tedy Brouka Pytlíka. A dokonce si užijí i trošku hrůzy, to když si pro Ferdu přijdou Mravkolev s Ťutínkem. Kostýmy a dekorace by měly věrně odrážet předlohu. Hrají Robert Stodůlka, Petr Kozák, Zuzana Bartošová, Lenka Lavičková, Lukáš Masár, Petr Erlitz, Hana Marvanová, Jana Galinová, Lucie Randáková a Jindřich Lenc.

Po dvou letech od Cvidoule di Campo, za niž soubor loni obdržel cenu ČESKÝ TUČŇÁK 2012 v kategorii Mladé divadlo, přichází Cabaret Calembour s novou inscenací Plejtvák. Autorské divadlo, ke kterému si od roku 2009 odskakují absolventi činohry DAMU z velkých ansámblových divadel a ve kterém rozvíjejí poetiku divadel malých forem i českého literárního kabaretu, tentokrát zdramatizovalo dobrodružnou cestu kostry plejtváka myšoka „z norského pobřeží na pražské nábřeží“. Zatímco budova pražského Národního muzea prochází v těchto dnech rozsáhlou rekonstrukcí, jeho nejznámější, a až do roku 2017 návštěvníkům nepřístupný exponát ožije na prknech Cabaretu Calembour. Hra Milana Šotka je napsána přímo na tělo Ivana Luptáka, herce Divadla Na zábradlí, který ztvární hlavní roli doktora Struny. Těšit se můžete na nejvyšší výskyt slovních hříček ve střední Evropě, samozřejmostí bude také hudba, které se opět ujal Igor Orozovič. Ústřední „Ódu na plejtváka“ nahrál Cabaret Calembour dokonce s dětským pěveckým sborem. A o čem hra Plejtvák je především? Doktor Struna, český vlastenec, přispěje zásadním dílem na zakoupení kostry plejtváka myšoka pro právě budované Národní muzeum. Po řadě eskapád – kosti plejtváka je nutno odmastit v nedaleké Ringhofferově továrně – má být skelet konečně umístěn do nové budovy. Tu za Strunou přichází prostředník ředitelství muzea, Malajel, s neradostnou zprávou: kostra se do muzea nevejde, je třeba ji zkrátit o sedm ocasních obratlů. Začíná boj mezi Strunou a Malajelem o sedmero obratlů... Hra Plejtvák, hra plná metafor české malosti a uměleckých kompromisů, hra s aluzemi jonášovskými i mefistofelskými, vznikla přímo pro malou scénu Studia Ypsilon jako součást projektu Ypsilon na druhou, v jehož rámci Braňo Holiček oslovil a přizval své spřízněné duše.

Hra francouzské autorky Natachy de Pontcharra – Mickey la Torche z roku 1993 sice již nepatří mezi žhavé dramatické novinky, nicméně českého zinscenování se dočká poprvé až letos v únoru v divadelním spolku Kašpar, který ji uvádí v české premiéře. Hra u nás vyšla v překladu Daniely Jobertové pod názvem REFLEKTOR MIKI v první díle časopisu Svět a divadlo v roce 2001 a krátce poté (na konci dubna 2001) se dočkala scénického čtení v režii Jana Cikána s Pavlem Zatloukalem v roli Mikiho. Po více jak deseti letech od překladu, a přesně dvacet let po napsání, se teď konečně dostává v Čechách plnohodnotně na jeviště pod lehce upraveným názvem BATERKA MIKI. Jde o příběh muže z okraje společnosti, který vnímá náš svět duševně pokřivenou optikou a považuje se za nedoceněného hrdinu, jenž na svá bedra bere odpovědnost za blaho svého okolí. Specifické vyjadřovací prostředky, kterými svůj osud popisuje, zvláštním způsobem umocňují vnímání neobvyklého životního příběhu. Režijně se inscenace BATERKA MIKI ujal Lukáš Jůza, který je hereckým členem Kašparu již mnoho let. Režírovat bude svého hereckého kolegu a spolužáka z DAMU Petra Lněničku, který přijal hlavní a zároveň i jedinou roli. BATERKA MIKI se také řadí mezi sedm titulů nové programové řady Kašparu nazvané KAŠPAR.noir – Někdo to rád hořké!.

Muzikál - vaudeville na královské téma. Silný konflikt dvou královen, anglické Alžběty I. a skotské Marie Stuartovny, byl centrálním motivem několika divadelních her, filmových scénářů etc. V Pokrevních sestrách je soupeření o trůn historickou metaforou, bojem dvou žen zcela rozdílných povah, zcela rozdílných principů, a tím i zcela rozdílných osudů, a to jak v politickém, tak v osobním a milostném životě. Mezi oběma osobnostmi stojí personifikovaná Láska, s níž každá z nich zachází zcela odlišně. Kde je moc a přiblížení se k mužskému principu, tam láska není vítaná, je zatlačena do ústraní, ba se zabíjí, nejsou potomci. Kde vítána je, tam je život, hřejivé teplo, dítě, vytrácí se strach. Inscenaci připravila režisérka a pedagožka Jana Janěková.

Mladí spolužáci z oxfordské univerzity Charley a Jack jsou zamilovaní až po uši do Kitty a Amy. Touží se co nejdříve se svými láskami zasnoubit. Ale problém je v tom, že jim chybí oficiální doporučení vážené osoby, jak vyžaduje dobová etiketa. Jako na smilování tedy oba čekají na příjezd Charleyho bohaté tety z Brazílie, aby za její pomoci mohli dosáhnout vysněného cíle. Ovšem teta má zpoždění a Jack s Charleym se tak dostanou do svízelné situace, neboť jejich vyvolené již mají každou chvíli přijít! Všichni začnou být natolik netrpěliví, že realizaci odvážného nápadu již nelze odkládat: jejich záchranou se má stát spolužák lord Babberley, který je obvykle „pro každou špatnost“. Když tedy nakonec chtě nechtě svolí, že bude v přestrojení představovat Charleyovu tetu, aby spolužákům pomohl, vůbec netuší, do jak komplikovaných situací ho to přivede. A co teprve, když se pak objeví i skutečná teta! V českém prostředí tato nejslavnější Thomasova hra je doslova stálicí mezi veselohrami na našich scénách. Oblíbenost komediální zápletky se záměnou osob, zvláště pokud jde o nechtěné přestrojení mužské postavy za ženu, je snad věčná! Charleyova teta je navíc jednou z nejlépe napsaných komedií všech dob a patří tak do „zlatého fondu“ tohoto žánru. Skýtá výjimečné komediální herecké příležitosti, a to zdaleka nejen v roli Babberleyho, obsahuje řadu velmi překvapivých situací a kromě výrazného hereckého rozehrávání vtipných momentů vybízí k brilantní konverzaci té nejlepší anglické tradice. Tento titul všem divákům slibuje kvalitní zábavu, a tudíž i možnost osvobozujícího a tolik ozdravného smíchu. V režii Milana Schejbala hrají Petr Borovec, Ladislav Špiner, Jan Musil, Zdeněk Rumpík, Martina Sikorová, Petra Tenorová, Dagmar Novotná a další.

Chebské Západočeské divadlo uvede současnou britskou komedii mravů o životním stylu dnešních třicátníků, o změnách v pojetí úloh muže a ženy i o tom, co v jejich vztahu naopak zůstává neměnné. Mladí manželé Becky a John se přes léto zabydlují v novém venkovském domě. Ona učitelka angličtiny, on herec, který vymetá reklamy. Ona poprvé těhotná, on celý natěšený. Ona touží jezdit na kole, on hyne hrůzou, že se na něm vyseká. Prázdninová, až komicky idylická atmosféra, začne s příchodem veder nabírat podivný směr. John těhotenství své ženy tak prožívá, že nedokáže myslet už na nic jiného. A nejmíň ze všeho pak na sex. U Becky ovšem hormony pracují přesně opačným směrem... A do toho vodovodní trubky v novém domě vydávají opravdu děsivé zvuky! Hra je poměrně čerstvou londýnskou novinkou (2011). V režii Šimona Dominika hrají Klára Štěpánková, David Beneš, Vladimíra Vítová, Tomáš Kolomazník, Radmila Urbanová a Pavel Marek.

Někdy žijeme svoje životy, jako bychom tu měli být věčně. Ale stačí jeden okamžik - a všechno je jinak. A když už skoro zahlédneme cílovou pásku svého života, všechny věci a vztahy jakoby najednou získaly novou důležitost. Kruh se uzavírá, a stejně jako když jsme byli dětmi, to hlavní je mít někoho blízkého vedle sebe. Poslední kapitola života může být kupodivu tou nejkrásnější a nejopravdovější. Přináší okamžiky, kdy se zajíkáte štěstím a někdy i pláčete smíchy. Marvinův pokoj je příběhem dvou sester, Bessie a Lee. Po dvaceti letech odloučení je sblíží nemoc jedné z nich a prožijí spolu týden, který zásadně promění život celé jejich rodiny. Hrají Karolina Frydecká, Eva Reiterová, Ivo Theimer, Věra Kubánková, Petr Bucháček a další. Režisérkou inscenace je Helena Glancová.

Po Mrzákovi Inishmaanském a Poláčkových Bylo nás pět se do Klicperova divadla vrací mladý režisér Jan Frič, aby se chopil proslulé poetické novely Viktora Dyka, vycházející ze starodávné legendy o německém městě Hameln. Čeká nás příběh o samotě, okraji lidské společnosti a hluboké propasti. Vyprávění o tajemném muži beze jména (Krysaře ztvární David Smečka), přicházejícímu odnikud a mířícímu nikam. Svědectví o tom, jakou pomstu si zaslouží ten, kdo zradí. Příběh o lásce Agnes. Opatrní a rozšafní občané města Hameln scházejí se v Hospodě u Žíznivého člověka. Propast není pouze propastí, ale je cestou. Pro vytvoření zcela nové dramatizace si režisér zvolil mladého dramatika Ondřeje Novotného, který do Dykova textu zakomponoval i verše českých básníků Ivana Blatného, Josefa Hory a Filipa Topola, a spolu se scénografem Nikolou Tempírem zasadili děj přímo do hospody U žíznivého člověka, „nejslavnějšího a nejoblíbenějšího z toho, co má hanzovní město Hameln“. Tato krčma se stává ústředním prostorem celé inscenace, ne nadarmo píše Viktor Dyk, že „se zde domlouvají obchody i sňatky“. Za barem nestojí nikdo jiný než Filip Richtermoc alias Konrád Röger, nejlepší hostinský v širém kraji, který není jen krčmářem, ale i zpovědníkem a především má těžkou práci udržet si ve své hospodě klid. Hosté Rögerovi, opatrní a rozšafní občané města Hameln, sice pohádali se málokdy a neporvali se nikdy, ale příchod krysaře rozčeřil jejich poklidné životy, a „občané Hameln mají rádi věci jasné“. Nejvíce mají na podivného hosta Krysaře spadeno vychytralí konšelé...

Lidstvo přestalo věřit, že za vším zlem stojí ďábel. Skutečnost je však mnohem horší: ďábel je v nás. A když ne rovnou ďábel, tak alespoň jeho komplic. Kde se v člověku rodí ono potencionálně ďábelské? Dramatizace slavného románu Klause Manna, jenž poprvé vyšel roku 1936, hledá odpověď v sugestivním příběhu talentovaného, leč chorobně ctižádostivého herce, který v pýše a v touze po velkých rolích, v touze po slávě, zaprodá svou duši nacistické moci. Tento herec – Hendrik Höfgen, který na jevišti virtuózně ztělesňuje postavu Mefista, postavu z Goethova dramatu, se nakonec sám stává Mefistem svého druhu. Svůdným, uhrančivým miláčkem, jemuž divadelní i filmový Berlín leží u nohou, ale také zaprodancem svých někdejších ideálů a životních lásek. Mannův Mefisto výstižně zachycuje ty momenty, které setrvale hrozí strhnout moderního člověka do pekla vlastních ambicí a pýchy. Vždyť zaprodat duši je tak snadné. Po Jiřím Langmajerovi a Ladislavu Špinerovi se třetím českým Hendrikem Höfgenem stává Martin Havelka. Inscenaci připravil režisér Petr Kracik.

Pokusní králíci (opět) na Malé scéně ve dvoře v režii Anny Petrželkové. Pokusné králíky Východočeské divadlo uvedlo nejprve formou scénického čtení v rámci cyklu Malé inscenace na Malé scéně. Nyní tato inscenace bude začleněna do standrardního repertoáru divadla. Uvidíte absurdní komedii o nevšední návštěvě indické banky, kde je všechno jinak! Běžná návštěva banky se promění ve zlý sen, i když vše začíná úplně nevinně. Zbohatlík Alain Kraft si jde jako obvykle vybrat peníze, což roztočí kolotoč nedorozumění a podivných situací. Nikdo s Alainem nemluví narovinu. Je až k neuvěření, jaké nástrahy se na něj chystají. Francouzskou banku totiž odkoupila tajuplná banka indická a rázem v ní platí jiné zákony, které jsou pro Alaina značně nepříznivé. Základní situace hry je tedy tak trochu kafkovská. Hlavní hrdina nedobrovolně uvízne v bance, ale ani tato zkušenost ho nedokáže změnit. Thiéry nazírá mnohokrát zpracovaná témata nově, neotřele a v humorném hávu komentuje podstatu světové humanity. Za tuto hru dokonce získal prestižní Molièrovu cenu pro nejlepší francouzskou komedii roku 2009. Hrají Josef Pejchal, Lída Vlášková, Ludmila Mecerodová, Miloslav Tichý a Pavel Novotný.

Intermezzo projektu Čapek na provázku. (Vlastně na vodítku.) ŠTĚK-KABARET Jiřího Jelínka a Anežky Kubátové pro štěňata od 3 let i jejich dospělé pejsky. Podvraťácké pohádky pro vážené pudlikum. Jak Karel a Olinka neměli co dělat. Jak si pořídili štěně. Jak ho učili štěkat a další psí kusy. Taky třeba O psím ocásku, O Foxovi, O psích vílách, O dalma-teamu a jiných psech, O pejskovi jako sekačce na trávu, O pejskovi, který rád jezdil tramvají nebo... Vztek-líná pohádka. Prostě psina za všechny dobr-money. Bude to ště-NĚCO! Přijďte do sklepní scény Husy na provázku, bude to "hasky".