Recenze

Divadelní hra Maškaráda sice byla za života svého autora ruského básníka a dramatika Michaila Jurjeviče Lermontova nepochopena a odmítána, ale v dnešní době její nadčasové téma režiséry českých divadel láká. V Klicperově divadle je k vidění v silné režijní interpretaci Daniela Špinara, který s královéhradeckými umělci spolupracoval již při realizaci Shakespearovy Zimní pohádky.

Hlavním hrdinou veršované romantické tragédie je Jevgenij Alexandrovič Arbenin, který se potýká s absolutní deziluzí z života ve společnosti, která odráží atmosféru všeobecné degradace carského Ruska. Jedinou Arbeninovou nadějí je vztah s jeho mladou ženou Ninou. O to horší je pro něj podezření, že je mu Nina nevěrná s jeho přítelem knížetem Zvjozdičem. Arbenin nezná slitování. Jak říká – s Ninou již žít nemůže, ale aby žila s jiným to nepřipustí.

Každý, kdo se rozhodne inscenovat Maškarádu, má už předem jednu výhodu, kterou jsou skvělé Lermontovovy verše, které ani po více než 170 letech příliš nezestárly. Režisér Daniel Špinar se hru pokusil přenést blíže dnešnímu divákovi, ale neudělal to pomocí nějakého kostýmně moderního pojetí, ale spíše využitím mnoha zcizovacích prvků, kvůli kterým není možné děj jednoznačně časově ukotvit.

Příběh vypovídající o lásce, která nikomu nepřinesla štěstí, je rámován obrazem společnosti, která pod maskou přísného mravního řádu tají nízkou morálku a dekadenci. Maškaráda je vlastně o lidech nastavujících svou druhou tvář, zatímco jejich vlastní charakter se projeví až v okamžiku, kdy mají na plese na hlavě masky.

Režisér Daniel Špinar ozvláštnil celou inscenaci mnoha invenčními nápady, z nichž ovšem ne všechny fungují. Výborný je třeba Arbeninův monolog šeptaný na mikrofon stojící uprostřed jeviště nebo také hlas pod obraz rámující začátek a konec inscenace. Režisér dává tato slova jakoby do úst Arbeninovi, ale jsou to ve skutečnosti úryvky z jiného Lermontovova díla – z románu Hrdina naší doby. Použití tohoto úryvku je skutečně mistrovské, a tak když se Arbenin na konci celé hry táže, jaký má život vlastně smysl, dopadá jeho odpověď na diváky celou svou vahou. Další zcizovací prvky už tak vhodné nejsou. Třeba stylizace většiny aktérů do rolí turistů s fotoaparáty, kteří si v závěrečných scénách hry fotí nešťastný konec vztahu mezi Arbeninem a Ninou, mi příliš funkční nepřipadala. Hlavně v komických scénách by navíc neškodilo trochu ubrat na expresivitě pojetí, protože jinak velmi dobré herecké výkony v těchto okamžicích sklouzávaly na nepříjemnou hranu přehrávání.

Co se herců týče, tak celé inscenaci jednoznačně kraluje Ondřej Malý coby Arbenin. Malý dokázal na jeviště precizně přenést Arbeninův nihilismus, zoufalství i pomstychtivost a chladnou krutost. Zajímavá, i když trochu upozaděná, je v roli Niny Pavlína Štorková. Tato nesmírně talentovaná herečka dostane největší příležitost právě až v závěru, ve kterém neselhává a dokresluje tak sílu celého finále hry. Výborný je rovněž Jiří Zapletal v úloze úlisného a nebezpečně vševědoucího Špricha. Vojtěch Dvořák by jako kníže Zvjozdič mohl občas volit poněkud tlumenější herecké prostředky, jinak se ale s partem mladého šlechtice rovněž vypořádal se ctí.

Špinarovo pojetí Maškarády není bez chyb, mezi které patří třeba i trochu zdlouhavý úvod. Vše ale přehluší velmi silný a herecky excelentně zvládnutý závěr, který bude v návštěvnících Klicperova divadla rezonovat ještě dlouho po odchodu z hlediště. Hradecká interpretace Lermontova ukazuje, jak lze vkusně aktualizovat zdánlivě neaktuální hru.

Hodnocení: 70 %