Recenze

Premiéru jednoaktovky Audience v rámci Divadelní noci z 16. na 17. listopadu 2013 věnovalo ostravské Divadla Petra Bezruče vzpomínce na sametovou revoluci. Pražskému publiku udělil sládek Norbert Lichý audienci 6. února 2014 v Knihovně Václava Havla.

To jsou paradoxy, co?! Svou nejúspěšnější hru napsal Václav Havel během dvou dnů, repliky z absurdního dramatu zlidověly a ve sklepním prostoru Márnice u Bezručů vznikla mimo dramaturgický plán mimořádně zdařilá inscenace.

Po disidentské nahrávce (Vaněk - Václav Havel, sládek - Pavel Landovský) a televizním záznamu prvního českého uvedení Audience, kdy na jevišti Činoherního klubu „převzal“ roli Vaňka Josef Abrhám, to mají naši inscenátoři těžké. Mnoho diváků vnímá hru filtrem pietně zabarvené havlovské aury. Jak ale zdůrazňuje sám autor, „Vaněk není Havel“, přestože tato postava z jeho zkušeností a názorů vychází. „Je to spíš jen katalyzátor, respektive paprsek, v jehož světle nazíráme krajinu, přičemž běží spíš o tu krajinu než o ten paprsek – i když bez něj bychom v ní těžko mohli něco spatřit.“

Režisér Štěpán Pácl a iniciátoři projektu, herec Norbert Lichý a mistr světel s hereckým vzděláním Jiří Müller, ctí odkaz Havla-dramatika. Jejich Audience je esencí naší nedávné minulosti i nás samých. Není divu, že z této vtipné konfrontace s podhoubím české Země líbezné v závěru zamrazí, ať už sedíte v divadelní Márnici, nebo jinde.

Odřený lak židlí a umakartová deska stolu, plechová šatní skříňka, kovové kbelíky místo nádob na odpadky, úzká pohovka, kobereček á la ÚBOK a basa piv. V těsném prostoru pod transparentem V čele s KSČ ke komunismu se publikum stává součástí sládkovy kanceláře - koncentrátu dělnických šaten, výčepu a obývákové pohody před „bednou“. Televizní normalizační ideologii odráží nástěnka. Vedle dobových hesel a textů se na ní vyjímají modly pracujícího lidu, „Bohdalka“ a filmový Švejk, a také fotografie samotného sládka ve Švejkově kostýmu.

Hlas lidového baviče vykřikuje z rádia písňové ane, ane, ane, anekdoty, které má prý každý rád. Postupně se do vysílání vměšuje jiná stanice se složitou kompozicí klasické hudby, které tu naopak nikdo moc nerozumí a tudíž ji ani moc rád nemá, stejně jako Ferdinanda Vaňka. Obdobný kontrast, podtržený diametrálně rozdílnou tělesnou konstitucí, vzniká mezi Jiřím Müllerem a Norbertem Lichým.

Müllerův Vaněk sedí vzorně s rukama v klíně, mluví spisovně, tiše a k věci. Občas, jsa dobře vychován, zareaguje společenským úsměvem či pokýváním. Svou nezařaditelností do tohoto prostředí v něm působí jako vykřičník - výzva i varování zároveň. Buranství svého protějšku připomínkuje akcí. Sládkovo počínání na toaletě demonstruje na jevišti vyprazdňováním půllitru do kbelíku a opakovaně vstává, aby za ním zavřel dveře od WC. Neudrží se a několikrát potáhne z nedopalku cigarety, kterou mu nadřízený, na rozdíl od piva, nenabídl. Dát ze svého je pro malého českého člověka mnohem těžší než rozdávat z cizího. V závěru inscenace, kdy bere Vaněk audienci do vlastní režie, mu to s nadsázkou a morální převahou vrátí.

Norbert Lichý v kostkované košili, pracovním plášti a s otvírákem, zavěšeným na krku, zosobňuje kohosi mezi upoceným pivním brachem a lasičkou, hodným a zlým vyšetřovatelem. Rozvaluje se na židli dle hospodského bontonu pěkně ze široka, s cigaretou v koutku úst. Střídáním falešné bodrosti, nejistoty a pochybovačnosti v hlase připomíná směšnou magnetickou střelku, zoufale hledající směr.

Výraz mění minimálně, ale v hlavě mu šrotuje a v očích se střídá nechápavost s podezíravostí, zbabělostí či dokonce nefalšovaným zděšením v momentě, kdy mu siréna připomene, že stěny mají uši. Vaňkův narychlo vyprázdněný půllitr a jeho reakce na své neetické chování sleduje hloubavým pohledem. Něco je špatně, ale co? Občas rozpřáhne ruce v přesvědčivém gestu, aby je vzápětí složil na stole a rezignovaně se zadíval před sebe, nebo si přisedne blíž k Vaňkovi a snaží se navodit atmosféru důvěry. Neobratně zkouší zahrát i na soucit a chlapskou solidaritu, a jakmile ho osvítí nějaká rádoby geniální myšlenka, která přeruší spirálu předem připravených otázek, rozzáří se dětinskou radostí.

Jednou se snaží s Vaňkem navázat jako umělec s umělcem a s rumba koulemi v ruce popisuje místní kulturní večírky s holkami z flaškovny, pak si vzpomene na mariáš, ale zase ostrouhá. Kromě toho kdesi ve skrytu duše cítí rozpor a není s to vyhodnotit nastalou situaci. Proč má Vaněk nálepku třídního nepřítele, když, na rozdíl od jiných, chodí do práce pravidelně a poctivě ji vykonává? A tak v patových situacích ujišťuje a současně varuje Vaňka i sebe, že "lidi jsou velký svině" a uzavře kolo další lahví a rituálem se zátkami, jimiž trefuje kbelík.

S přibývajícím alkoholem se půda pod sládkovýma nohama v bačkorách, které mají přinést klid a nohy v teple, stává neúnosně horkou. Srážka s Vaňkovou nekompromisní zásadovostí končí nejhlubší frustrací, obžalobou intelektuálů a skutečnými slzami sebelítosti, jež může osušit už jen bohyně Bohdalová. Ale jelikož Vaněk je humanista a sládek se z opice vyspí, otřepe a nic nepochopí, audience v autorem zmiňované „krajině“, té naší Zemi líbezné, pivem oplývající, může začít nanovo. Matuškův hlas z rádia útočí na vlastenecké city, nahrávka zadrhává a v závěrečné zatmívačce stále dokola opakuje, že právě tady jsme doma.

Není to zásadní věc k zamyšlení?