Recenze

Baladická Gazdina roba
psáno z představení: 3.10.2007, autor recenze: Ondřej Šupka
Dramaturgie Divadla pod Palmovkou nasadila do repertoáru klasické drama Gabriely Preissové Gazdina roba. Výběr právě tohoto titulu se může stát určujícím pro další směřování renomované pražské scény, která po zlaté éře 90. let zažívá v posledních několika sezónách jakousi stagnaci. Uvedení významného titulu z okruhu českého venkovského realismu totiž představuje značné vybočení z dosavadní dramaturgie divadla, jejíž těžiště spočívalo především ve světovém repertoáru 20. století.

Volbou této látky se každý současný režisér vystavuje značnému úskalí, jak daný námět uchopit. Inscenovat hru tradičně s venkovskými kroji a všemi dalšími atributy, které k takovému pojetí patří, či přistoupit k aktualizacím? Režisér Petr Kracik se rozhodl jít tradiční cestou a dokázal se přitom vyhnout všem nebezpečím, která takové pojetí mohou ohrozit: pocit odtrženosti od současné každodenní zkušenosti či vyznění inscenace jako povinného školního představení nebo národopisné přehlídky lidových krojů a zvyků. Díky důslednému uchopení podstaty jednotlivých replik a díky zdůraznění hlavního motivu konfliktu mezi konzervativní předpojatostí a zdravým rozumem se před našima očima rozvíjí strhující baladické drama s přirozeně tragickým vyústěním. Ani si při tom nestačíme uvědomit, že osudy, které jednotlivé postavy prožívají, již nejsou naší době příliš vlastní. Právě v tom ale spočívá také kvalita textu Preissové: odmyslíme-li si konkrétní zápletku, stále zůstává cosi, co dokáže oslovit diváka v každé době. (Např. motiv náboženské nesnášenlivosti - zde katolíci versus protestanti - nabývá v současné době až nepříjemné aktuálnosti.)

Výtvarné řešení inscenace přesně zapadá do zvoleného rámce. Střízlivé a nepřezdobené kostýmy Zity Miklošové a Lucie Morávkové jsou variacemi na lidové kroje z oblasti Slovácka a jednoduchá scéna Jaroslava Milfajta je tvořena variabilní dřevěnou konstrukcí připomínající trámoví venkovských chalup a umožňující naznačit proměny jednotlivých prostředí.

V inscenaci se představí téměř celý herecký soubor divadla, přičemž v titulní roli alternují Tereza Kostková a Jitka Čvančarová. Prvně jmenovaná dokázala v recenzovaném představení přesvědčivě a civilně vyjádřit psychologii své postavy, která svými zdravými názory kontrastuje s většinou, svázanou mnoha předsudky a konvencemi. Kostkové lze snad vytknout jen nepříliš zdařenou interpretaci jejího (naštěstí jediného) sólového pěveckého výstupu.

Hudba vůbec hraje v celé koncepci významnou roli. Inscenace je prostoupena řadou zpívaných a v jednom případě i tanečních výstupů čerpajících ze slováckého folklóru. Do celku sice organicky zapadají, ale především úvodní a závěrečná scéna, kdy všichni účinkující na zšeřelé scéně nehybně interpretují sborově píseň (ve stylu připomínajícím tradiční operní ansámbl), příliš evokují jevištní řeč J. A. Pitínského a ztrácejí tak na originalitě.

K inscenaci byl připraven mimořádně kvalitní a vizuálně vkusný program, který si zaslouží zmínku především díky nadstandardně pojatému textu o autorce i o hře samé.

V Divadle pod Palmovkou se podařilo vytvořit inscenaci, která při současném trendu aktualizací za každou cenu překvapuje svým víceméně tradičním pojetím, které ale nikde nehrozí nudou a zároveň dokazuje, že drama Gabriely Preissové vzniklé v jedné z mála světlých chvil v historii české dramatické tvorby stojí zato opakovaně uvádět v život.

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.