Recenze

Bohyně jako silné ženy pronásledované každým režimem
psáno z představení: 18.3.2015, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: archiv Městského divadla Zlín
foto: archiv Městského divadla Zlínfoto: archiv Městského divadla Zlínfoto: archiv Městského divadla Zlínfoto: archiv Městského divadla Zlínfoto: archiv Městského divadla Zlín
Kniha mladé české spisovatelky Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně se stala bestsellerem, bylo tak jen otázkou času, kdy si ji všimnou filmaři či divadelníci. Režisér a autor dramatizace Dodo Gombár připravil ve zlínském divadle rozsáhlou fresku o životě tzv. bohyní na česko-slovenském pomezí.

Tučková se ve své knize zabývá fenoménem bohování, které bylo v oblasti Bílých Karpat na jižní Moravě v minulosti rozšířené. Ženy, které měly dar léčit, ale i uřknout, se nazývaly bohyně a těšily se značné vážnosti. Zároveň byly ale za každého režimu pronásledované, jelikož oficiální místa měla vždy strach z jejich dovedností. Tučková podrobila tento fenomén důkladnému studiu, a tak lze v její beletristické knize nalézt mnoho motivů i postav, které mají základ v realitě. Přes to všechno jsou Žítkovské bohyně fiktivním příběhem, který v sobě skloubil mystiku, historii naší země i moravský folklór.

Převést na jeviště knížku v její úplnosti by nejspíš bylo nemožné, přesto se autor dramatizace Dodo Gombár pokusil zachovat co největší počet linií, takže zlínská inscenace trvá nezvyklé tři hodiny a 40 minut. Jistě by se dalo diskutovat, zda by některé scény nebylo možné vypustit či zkrátit. Nicméně inscenace ani přes svou značnou délku nenudí, naopak její zábavnost postupem času roste, jak se divák stále víc a víc noří do zvláštního mikrosvěta na Žítkové.

Dramatizace nebyla patrně vůbec jednoduchá, jelikož do děje vstupuje ohromné množství postav (kolem 40), které mezi sebou mají velmi komplikované vztahy. Přesto se podařilo přenést děj na jeviště v rámci možností přehledně a divák tak obvykle netápe, kdo je kdo a kde se příběh právě odehrává. Žítkovské bohyně totiž mají také několik prolínajících se časových rovin. Nejčastěji se nacházíme téměř v současnosti, ve které Dora Idesová pátrá po původu a osudu bohyní, které s ní byly rodově spjaté. Různé flashbacky ovšem vrací hru i do období první republiky, druhé světové války či do období komunistické diktatury. Ve snových sekvencích se podíváme dokonce až do 17. století. Nutno podotknout, že všechny linie se nakonec pospojují v mrazivém finále, které může být pro člověka, jenž nečetl literární předlohu, překvapivé, ale které je dokonale logické.

Hodně povedená je scéna Evy Jiříkovské, která se nesnažila vytvořit realistický obraz venkova, ale pracovala především v symbolické rovině. V první půlce tak na jevišti dominuje omšelá autobusová zastávka, jakou člověk viděl již v nejedné české vesnici. Lidé se tam schází i rozchází, zastávka také symbolizuje ohrožení zvenku, které pro bohyně představovali nacističtí důstojníci nebo agenti StB. Druhá půlka pak děj přenáší do stylizovaného kolumbária, kde se střetává svět živých a mrtvých, aby nakonec divák mohl dojít k poznání, že tyto dva světy od sebe nelze oddělit a že minulost se neodbytně vkrádá do vztahů současných i budoucích. Baladickou atmosféru doplňují desítky svíček, které se postupně rozzáří na forbíně.

Jednajících postav je mnoho, ale díky pečlivému hereckému vedení se divákovi málokdy stane, že by se mu jednotliví protagonisté příběhu popletli. Hana Tomáš Briešťanská předvádí v roli Dory Idesové vyčerpávající studii moderní ženy, která je zasažena výzkumem prastarého fenoménu bohování. Snaha zjistit pravdu o svých dávno mrtvých příbuzných a s tím spojeným rodovým prokletím se pro ni stává takřka posedlostí. Dora je komplikovanou postavou, která řeší svou nevyjasněnou sexuální orientaci, nese si trauma z dětství, kdy její matka byla brutálně zavražděna Dořiným otcem, stará se o postiženého bratra a navíc ji pronásledují noční můry o bohyních, jež byly odsouzeny v čarodějnických procesech.

Z ostatních postav stojí za zmínku především Helena Čermáková, která jako Dořina teta Surmena svým záměrně zveličeným problémem s chůzí důsledně odráží rodové prokletí. Zaujmou rovněž Milena Marcilisová jako zlověstně působící Mahdalka či Marta Bačíková v úloze tajemné vesničanky Janigeny, jež se z nenápadné šedivé myšky promění v postavu dovršující osud bohyň na Žítkové.

Dramaturgie zlínského divadla měla v případě Žítkovských bohyní šťastnou ruku. Vzniklo dílo, které je divácky atraktivní, ale zároveň se nijak nepodbízí většinovému vkusu. Je to drama plné silných lidských příběhů, divákovu pozornost navíc udržuje takřka detektivně vedeným pátráním po minulosti Dořiných příbuzných. Osudy aktérů se tak před divákem rozkrývají postupně a člověk se tak dočká nejednoho překvapení. Nadto jsou Žítkovské bohyně spjaté s regionem (Zlín je od Žítkové vzdálen necelých 50 kilometrů).


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.