Recenze

Čekané konce Příběhů nečekaných konců
psáno z představení: 17.6.2015, Iveta Novotná, foto: Pavel Nesvadba
foto: foto: foto:
Autorem povídkové sbírky Příběhy nečekaných konců je Roald Dahl. Pro jeho tvorbu je typický černý suchý humor, který místy hraničí s absurditou. Jeho povídky jsou oblíbené po celém světě a přímo si říkají o nějaké zpracovaní. Jen u nás již vzniklo několik rozhlasových adaptací vybraných povídek z této knihy. Bylo tedy otázkou času, kdy se toto dílo dostane i na divadelní prkna.

Prvním, kdo se o tento krok v rámci České republiky pokusil, je režisér Jakub Nvota, který se souborem brněnského Buranteatru připravil inscenaci Příběhy nečekaných konců. Ta je složena ze tří povídek ze stejnojmenné knihy. Konkrétně se jedná o povídky Skopové na porážku, ČubkaNyní mne zanechej v pokoji.

Každá povídka tvoří zhruba třičtvrtěhodinovou „inscenaci“, která by klidně mohla existovat sama o sobě nebýt toho, že čtyřicet pět minut je na plnohodnotnou večerní inscenaci málo. Z tohoto důvodu muselo být vybráno více povídek. Chybí však jakékoli vysvětlení, proč byly zvoleny zrovna tyto povídky. Nejsou si ničím podobné. Ani tematicky. Ani dějově. Společným prvkem pro všechny tři příběhy je pouze stejný princip ve využívání scény a jejich překvapivý konec. O tom konci by se však dalo polemizovat, protože to, co v knize působí překvapivě/nečekaně, je na jevišti znatelné poměrně dlouhou dobu.

První povídka jako jediná splňuje to, co předurčuje název – má překvapivý/nečekaný konec. Příběh Skopové na porážku je zábavný a příjemně ubíhá. Herecké výkony jsou na velmi dobré úrovni. Zaujme především Barbora de Sousa, která výborně vystihla roli na první pohled oddané manželky a její následnou snahu o utajení jejího skutečného já. Celek tak diváky příjemně naladí na další povídku. S tou ale přichází zklamání.

Dalším dvěma příběhům schází pevné ukotvení co se dějovosti a především lineárnosti týče. Jako naprosto chybný krok lze označit přestávku uprostřed druhé povídky. Před pauzou je divákům předveden zdánlivý konec příběhu Čubka. Po pauze následuje cosi jako dovětek k příběhu, avšak divákům chybí návaznost na předešlý děj a dokonce to, díky přesunu děje do Ameriky a s příchodem nové postavy, může působit jako začátek další povídky. To, že se jedná o pokračování druhého příběhu diváci zjistí až po téměř pěti minutách od začátku druhé půlky.

Oba dva příběhy (ČubkaNyní mne zanechej v pokoji) jsou nesourodé také v hereckých výkonech. Herci jednají podle předem daného klíče. Motivy činů jejich postav jsou nejasné a nedovysvětlené. Postavy jsou všeobecně nesympatické a divák se nemá s kým ztotožnit. Celek balancuje na pomezí trapnosti, což je Dahlovým příběhům spíše na škodu.

Jako vynikají lze však hodnotit skvělou práci s prostorem. Herci plně využívají všech možností, které skýtá chytře vymyšlená scéna Toma Cillera skládající se pouze z jedné velké skříně a dvou křesílek. Vtipně vymyšlený je i „světelný design“ u prvního příběhu. Uvozovky jsou zde na místě, protože tento „design“ je tvořen pouze čtyřmi až pěti lampičkami, které herci různě přenášejí a otáčejí tak, aby dotvářely atmosféru a aby bylo osvětleno pouze to, co je v danou chvíli zrovna důležité. Je škoda, že tento vtip nebyl v takové míře použit i u dalších dvou příběhů.

Adaptovat Příběhy nečekaných konců do divadelní podoby se ukázalo jako velmi těžký úkol. Inscenace brněnského Buranteatru potvrzuje, že to, co je vtipné na papíře už nemusí být vtipné i ve skutečnosti. Výsledkem je velmi rozporuplná inscenace, která má do sympatického humoru Roalda Dahla daleko.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.