Recenze

Červená knihovna místo krimi
vydáno: 25.2.2016, psáno z představení: 9.2.2016, Gabriela Špalková
foto: foto: Klára Žitňanská
foto: foto: foto: foto: foto:
Slavné klasické drama Friedricha Schillera Úklady a láska z roku 1784 je kusem, jehož inscenace by neměla nikoho zklamat. Na svůj repertoár ji zařadila na konci roku 2015 činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni. Režii svěřila oceňovanému slovenskému režisérovi Mariánu Amslerovi.

Schillerovo drama pojednávající o necitelných intrikách mocných, které ničí vztah milenců z odlišných společenských vrstev, Luisy a Ferdinanda, je napsáno živým, neuvěřitelně současným jazykem a díky geniálnímu ztvárnění kontrastů cynického politikaření mocných a odvážné opravdovosti ´podzámčí´ dokáže oslovit diváky napříč generacemi. Pojednává o chladné vypočítavosti, velkých citech a vášních, staví vedle sebe (i proti sobě) lásku mileneckou i rodičovskou a obnažuje všechny její radosti, úskalí a propasti. Luisou odmítnutý nápadník Wurm, osobní tajemník Ferdinandova otce, ministra von Waltera se nezastaví před žádnou intrikou a lží, aby Luisu získal. Von Walter, který si svou kariéru vydobyl krví jiných, chce svého syna využívat jako politické zbraně. Rozpolcená Lady Milfordová, milenka vladaře, manipulátorka a přitom životem těžce zkoušená žena, která se má stát v duchu politických tahů Ferdinandovou manželkou. Má a může mít v tomto světě láska dvou mladých lidí šanci? Jsou vázáni poměry a vztahy, v nichž žijí. Je možné se z nich vymanit? Co je a co není bezohlednost? Jakou váhu má odpuštění? Tolik témat, tolik přesahů. A velké herecké příležitosti! Inscenace Úkladů a lásky by měla být jedním z vrcholů divadelní sezóny, ne-li vrcholem samým.

Marián Amsler patrně nedůvěřoval síle Schillerova textu, a tak jej upravil. Jestliže první polovina inscenace ještě je schillerovská, ve druhé vidíme poněkud jiný příběh (dramaturgie Vladimír Čepek). Necitlivé zásahy do textu Schillerovo dílo mění. Nejde o škrty, snaha o co největší stručnost či zhuštění děje je pochopitelná, ale nelze při tom měnit smysl děje. V plzeňské inscenaci jsou vinou úprav hůře pochopitelné zvraty v jednání postav (např. vnitřní přerod Lady Milforodové, její odchod od dvora a návrat k chudobě), na jevišti se objevuje v závěru překvapivě Luisina matka a dokonce je přítomna i otrávení Luisy, přestože má být nezvěstná. Nevhodný je také dodaný pokus Wurma o Luisino znásilnění. Luisa píše vynucený a posléze podvržený dopis veřejně na zeď (podobně jako Lady Milfordová) a svou mlčenlivost stvrdí přísahou přímo na jevišti ve stylu Vaška z Prodané nevěsty (u Schillera ji Wurm má odvést k slavnostní přísaze). A tak bychom mohli pokračovat. Ale především – je výrazně pozměněno zakončení. Luisu v originále zavraždí sám Ferdinand, když se domnívá, že jej zradila s maršálkem von Kalbem. Dá jí vypít otrávenou limonádu, z níž se před tím sám napil. Luisina smrt je v Schillerově dramatu krutá vražda, která má publikum šokovat. V Plzni je však otrávení Luisy inscenováno jako nešťastná náhoda nebo nanejvýš jako nemotivovaná sebevražda. Navíc Luisa přijímá svou nadcházející smrt na rozdíl od originálu v nezúčastněném klidu bez sebemenší známky rozčilení a hrůzy. Touto podivnou smrtí milenců v Plzni hra končí, z krimi se stane dojemná červená knihovna. Protože je vyškrtnuta i závěrečná scéna i dialog intrikánů von Waltera a Wurma, divák se nic nedozví o potrestání těchto hlavních viníků tragédie, které však k dramatům té doby patří. Výsledkem inscenačních snah je tedy jen zkratkovitá šablona z Schillera vycházející.

Inscenačně posunul Marián Amsler klasické drama do obtížně charakterizovatelného bezčasí. Zlatavě lesklá půlkruhová scéna Juraje Kuchárka je architektonicky zajímavá, evokuje arénu, v níž se postavy střetávají. Ale dává celku uniformitu. Sociální rozdíly, z nichž plyne celá tragédie, tak nejsou zcela zřetelné. Společenské zařazení nijak výrazně nevyjadřují ani časově a výtvarně nesourodé kostýmy Martina Kotúčka. Jsou jak zcela současné, tak i evokují první polovinu minulého století. Ale naprosto z nich vybočuje z nepochopitelného důvodu dvorní maršálek von Kalb, jenž je oblečený zcela dobově včetně paruky. Atmosféru celku nedodává ani scénická hudba Ivana Achera, protože svým jazzovým charakterem s dílem nekoresponduje. Na začátku i na konci zpívá bez logické návaznosti na celek ve stylizaci barové zpěvačky komorná Lady Milfordové Žofie v podání Andrey Mohylové.

Ani herecké výkony nebyly tak vyrovnané, jak bychom si přáli. Především v druhé polovině inscenace, která je často poznamenána afektovanými až hysterickými hereckými projevy, nebyla srozumitelnost textu vždy dostačující. Klára Krejsová jako Luisa své roli dostála velmi dobře. Větší plasticitu by měl mít především Ferdinand ztvárněný Ondřejem Rychlým. Působivý Jan Maléř jako intrikán Wurm dokázal, že je vynikajícím hercem a vytvořil na scéně plnohodnotnou postavu. Ferdinandova neúprosného bezskrupolózního otce ztvárnil Martin Stránský. Antonín Procházka pojal dvorního maršálka von Kalba zcela jako směšnou komickou figurku. Tak směšnou, že je obtížné si představit, že by Ferdinand mohl uvěřit, že právě s tímto člověkem je mu Luisa nevěrná. Lady Milfordovou hrála s velkým nasazením Zuzana Ščerbová, afektu ale bylo v jejím případě přespříliš. Hudebníka Millera, Luisina otce, ztělesnil citlivě Miloslav Krejsa, matku zkušená Jana Kubátová. Škoda, že plzeňské publikum nemá vzhledem k úpravě hry a způsobu jejího inscenování možnost zjistit, jaké je Schillerovo drama doopravdy. Odneslo by si z divadla podstatně více, než v tomto případě.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.