Recenze

Daleká cesta má, marné volání
psáno z představení: 6.3.2012, Veronika Boušová
foto: Martin Kámen
foto: foto: foto:
Dramatizace pohnutých příběhů z naší nedávné minulosti je pro vývoj společnosti nezbytná a nanejvýš potřebná. V české dramatické tvorbě se tímto směrem opakovaně vydává spisovatel a dramaturg Karel Steigerwald. Pro divadelní hru Má vzdálená vlast, kterou nyní uvádí činohra Národního divadla na Nové scéně, mu byla volnou předlohou a inspirací kniha politické vězeňkyně Dagmar Šimkové „Byly jsme tam taky“.

Osu děje tvoří životní příběh již zesnulé Kristy (Eva Salzmannová), která byla jako devatenáctiletá slečna zatčena a nespravedlivě odsouzena k 15 letům komunistického vězení. Na sklonku života žije v Austrálii a z popudu svého známého se rozhodne pro návštěvu staré vlasti, soudní rehabilitaci a pokus o navrácení majetku – rodinné vily. Výsledkem jejího snažení je pouze znechucení z lidských vztahů a panujících poměrů a zjištění, že se doma v podstatě nic nezměnilo.

Knižní předloha se i přes popisované krutosti čte jedním dechem. Bohužel inscenace v sobě obdobný náboj nenese. Chyba ovšem není v textu ani velkém časovém rozpětí. Během mé návštěvy nefungovalo na jevišti takřka nic.

V úvodu se divákům představují jednotlivé postavy a každá si uzurpuje právo být tou hlavní – Krista, její advokát, soudce, komunistický poslanec, majoři STB, prostitutka Číča. Boj o mikrofon a snaha upoutat pozornost působí poněkud afektovaně, „odkrytí karet“ je vzhledem k nedostatečné propracovanosti postav možná dokonce zbytečné, protože později už nemají čím překvapit. Zároveň ale naznačuje celkovou koncepci inscenace.

Aktéři děje si ve svých výstupech předávají na přeskáčku pomyslný štafetový kolík, ale k předpokládané dynamičnosti to nevede. Naopak, přes prostor, který se jim dostává, se zdá, že se většina herců dosud nedokázala se svou rolí dost dobře ztotožnit, natož své postavy vzájemně emocionálně propojit (výjimkou byli Číča Antonie Talacková, soudce Jiří Štrébl a Fanynka Jaromíra Mílová).

Skutečně hluboce emotivní momenty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Přitom se jedná o charaktery s obrovským potenciálem – je tu vězením nepokořená Krista se svou inteligencí, hrdostí a estetickým vnímáním, soudce s hroší kůží, který soudí za každého režimu a vždy podle režimem stanovených nepsaných pravidel, komunistický poslanec, který neustále obrací všechno naruby a ve svůj prospěch, úřednicky neprůbojný, věčně „přikrčený“ advokát, vězni a věznitelé coby prostituti duší i tělem. Ovzduším probleskuje zoufalství, nehoráznost, nepostižitelná arogance, hrozba nevypořádané minulosti. Bohužel, jen probleskuje a unuděné tempo zkouší divákovu pozornost, zda ty jiskry zachytí.

Ačkoliv Krista během první poloviny představení třikrát (!) důrazně zmíní termín „šustit hedvábím“ (v knižní předloze ho používají vězenkyně jako synonymum pro zachování lidské důstojnosti), celkový projev její vnitřní eleganci, inteligenci a přirozené vůdcovství nijak nevykresluje a často vyznívá naprázdno. Projevům komunistického poslance chybí přesvědčivost úplně - skrytá arogance moci v kombinaci se stranickou ideologií, která by mohla být hrozbou pro ostatní, tu má podobu pouhé neškodné upovídanosti. Naprosto nevýrazný a jednotvárný advokát překvapí až na konci a podobně nemastní, neslaní jsou i majoři STB. Tyto postavy zůstávají herecky nevyužité.

Scéna se dělí na tři do hloubky rozdělené části a dobře plní svoji úlohu. Kromě barvami zářícího pobřeží Austrálie v sobě nese hnědou jednotvárnost i potemnělou omšelost beznaděje. Prostředí se mění pomocí rekvizit. K těm patří mimo jiné i série zarámovaných oficiálních fotografií všech českých a československých prezidentů. Využívají se k určení historické epochy, ve které se děj momentálně odehrává, jako náznak převlékání kabátů, ale i pro odhalení skryté ideologie či myšlení jednotlivých postav. Například důvod nevyléčitelné ustrašenosti advokáta odhalí vzpomínka z dětství, kdy mu učitel ve škole vnuknul myšlenku, že ho Stalin z fotografie při pohybu po třídě neustále sleduje očima. Paranoidní advokát, vědom si své jisté nekorektnosti v jednání s Kristou pak zkouší, zda to s fotografií prezidenta Klause funguje stejně.

Rozpaky naopak vyvolává postava v kostýmu „živého maskota“ klokana. Nadsázka není na místě a případný záměr, předvést ho jako představitele jednoho z obyvatel Austrálie ve smyslu „Klokanova“ obývaného „Klokany“, je zbytečně kontroverzní. Naštěstí vystoupí pouze v krátkém dialogu. Dalším rušivým prvkem jsou oproti předpokládané realitě nepřehlédnutelně čisté kostýmy vězeňkyň.

Jak jsem naznačila už v úvodu, je třeba vážit si každého počinu, díky kterému „divadlo nastavuje zrcadlo“ době, se kterou se národ nevypořádal a pravděpodobně ještě dlouho nevypořádá. Nabízí se ovšem otázka, komu je inscenace určena. Eva Salzmannová za jeden ze svých monologů sklidila během představení potlesk, na závěr tleskalo několik diváků důchodového věku ve stoje. Zřejmě si prožili své a ve hře nalezli zadostiučinění. To je bezesporu krásné poslání pro umělecké dílo, jeho smysl však naplňuje jen částečně. Ale dál? Pokud se někdo zajímá o nedávnou historii, inscenace mu nemá co nového nabídnout, protože fakta zná a hlubší prožitek chybí. A budou schopni pochopit její poselství mladí lidé? I oni jsou přece orientováni především na emoce.

Od premiéry neuplynul ještě ani měsíc, nezbývá tedy než doufat, že jde o poporodní bolesti a potenciál inscenace bude brzy plně zúročen.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.