Recenze

Dokážete předvést, co ve vás je?
psáno z představení: 10.11.2009, Lukáš Brychta
foto: Vojtěch Brtnický
foto: foto:
Nikdo tu není. Nikdo. A ta postava v kabátu přes hlavu, která se motá dole u uličky a docela překáží, tak ta tam není už vůbec. Je tady ale hlas. Poměrně zvučný, hlasitý, zdravící příchozí a každého ujišťující, že je zde dosti místa, ať se nikdo netlačí a v klidu si najde volnou židli. Sál se zaplnil a začíná se stmívat. V tom ze strany vyskočí „hlas“, velké brýle na očích a začíná úvodní přednáška. Pomalu nám to dochází: Aha, doktor. A díky programu doplňujeme: Aha, doktor Touret. Když dovypravuje, sedne si mezi nás. Postupně se před našimi zraky odvíjejí jeho případy, které i většinou krátce komentuje. Dalo by se říci, že je takovým naším průvodcem celým večerem. Jak se postupně seznamujeme s jeho případy i s ním samým, napadá nás, jestli on pan doktor nebude taky tak trochu blázen... No, jestli ano, tak ale takový veskrze milý a hodně nervózní blázínek. Nic hrozného. Ale s jakými že případy se to vlastně za svoji kariéru setkal?

Jako s prvními se seznámíme s Dvojčaty (Anna Polívková a Tereza Ondrová). Dvě slepé dívky, které nacházejí zálibu v rozverné hře, která využívá pouze ruce. Stojíce proti sobě rytmicky vytvářejí horními končetinami vzorce či ornamenty a do toho s radostí vykřikují, svým způsobem vlastně recitují prvočísla. Ve svém světě jsou očividně šťastné. Svůj výstup zakončují rozvinutím bílé stuhy po polovině obvodu jeviště. Ta může sloužit jako pomocník při rychlém procházení prostoru, možná i obsahuje nám skryté informace, to když se jedno z Dvojčat se slovy „Přečtu si to ještě jednou“ proběhne po jejím obvodu dotýkaje se jí rukou. Především ale, jak fyzicky, tak výtvarně metaforicky odděluje náš divácky prostor od světa jejich, slepých ale hravých Dvojčat.

Následuje portrét Nohabaletčí (Veronika Kotlíková-Knytlová), který alespoň pro mě představoval vrchol celého představení. Nejdříve vidíme dívku v kapuci na hlavě a baletní sukénce, jak pozoruje záznam baletního vystoupení v televizi. Postupně se rozhýbává a my cítíme, že by ráda také tak krásně tančila. Její pohyby gradují až se téměř podobá svému vzoru. Vidíme ale, že nemůže ohnout jednu nohu. Paralela s poraněnou labutí je nasnadě. Celý tento krátký tvar je až po strop nabyt touhou po kráse a vznešenosti, touze po naplnění vzoru a nezdolné síly toho dosáhnout navzdory vlastní nemohoucnosti. Hranice mezi skutečností a snem je zde velmi tenoučká.

Plejáda případů pokračuje Panem Padlým (maskovaná Anna Polívková). Jedná se o nešťastníka, který se oddává touze po létání. Při svém příchodu se nechá překvapit svými stíny, aby na ně později zapomněl a pokoušel se přiblížit létání pomocí nejrůznějších prostředků. Postupně vyzkouší například papírovou vlašťovku i elektrické letadélko. Výraz fascinace, ale i údivu mu neopustí tvář – cítíme z ní stín smutku. Po předchozích pokusech a vlastním pozorování zkouší rozhýbat své ruce po vzoru ptačích křídel. Až tehdy mu obličej prozáří šťastný úsměv a my ho zde opouštíme.

Pravdou je, že bychom mohli mít námitky na délku jeho výstupu. Někomu by mohl připadat rozvláčný a zbytečně nastavovaný, zvláště ve chvílích, kdy Pan Padlý přemýšlí či je jen zmatený sám sebou i okolím. Prozaicky řečeno, postává na místě a pomalu se rozhlíží či otáčí. Někdo jiný by si tyto situace mohl vykládat jako postupnou gradaci vnitřního napětí postavy. Podobný problém bychom mohli najít i u dalšího, v linii samostatných vzpomínek posledním výstupu.

Paní Vltavská (Tereza Ondrová) je zpočátku nesmělá žena, která se ostýchá být prezentována a doktor Touret ji musí na jeviště doslova dostrkat. O to více se sem ale snaží dostat Slečinka, o které bude řeč dále. Když se nakonec Paní Vltavská osmělí, postupně nám vyjevuje své „poklady“, které vrcholí diskem s přebalem hlásajícím Má vlast. Hudba začíná znít a Paní Vltavská tančit. Tedy, nejdříve jen lehce pohybuje prsty, postupně připojuje mimické svalstvo a její tělo se pomalu probouzí a poddává se hudbě. Diváci pozorují postupnou resonanci hudby v jejím těle, která se nejdříve projevuje jen nepatrnými záchvěvy, ale postupně se dere čím dál tím více na povrch. Nakonec Paní Vltavská křepčí jako o život, až si z té radosti roztrhne korále. Zpočátku má její výstup silný vnitřní energetický náboj, který bohužel v druhé půli mírně ztrácí na intenzitě.

Zatím jsme mnoho nemluvili o dvou postavách, kterým není věnovaná samostatná doktorova „vzpomínka“, pouze se občas mihnou jevištěm. Jedná se o Toho, co tu není a Slečinku. První jmenovaný je ze začátku zmiňovaná postava v dlouhém kabátu vyhrnutém až nad hlavu, která nás pokaždé pološeptem ujistí, že tu není a odejde. Druhá je Slečinka, dívka v modrých večerních šatech a s boa téže barvy, jež se snaží mermomocí získat prostor na jevišti. Dlouho nevíme, co nám chce vlastně sdělit, až na úplném konci nám zazpívá za doprovodu hudebníka Jakuba Xaviera Bara. Ten je po celou dobu trvání představení na scéně a jeho vynikající hudba ho celé provází.

Ke konci máme opět možnost zhlédnout režisérku Annu Polívkovou v krátké skeči, kdy představuje zmatenou produkční, jež se nás snaží přesvědčit, že zde žádné představení být nemá a že máme jít domů. Kulisáci postupně nosí na jeviště dřevěné bedny a my nevíme, co se to vlastně děje. Pokus znejistit diváka spíše nevyšel, ale sympaticky se podařilo rozostřit hranici konce představení. Přinesené bedny jsou přehozeny ubrusy a zaplněny občerstvením – autoři plynule přecházejí do popremiérové afterparty.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.