Recenze

Freddie Mercury tančí s osudem a zpívá naživo - v Plzni
psáno z představení: 15.3.2014, autor recenze: Veronika Boušová, foto z inscenace: Pavel Křivánek
foto: Pavel Křivánekfoto: Pavel Křivánekfoto: Pavel Křivánekfoto: Pavel Křivánek
Scénický tanec, moderní balet, melodické písně, symfonie, smyčce, klavír, „sex, drogy a rock´n´roll“. Z ingrediencí, jež patřily k životu frontmana slavné britské hudební skupiny, vznikl nový taneční muzikál Freddie – The King of Queen. Režisér, choreograf a libretista Libor Vaculík následoval výrok Davea Clarka „Freddie je Edith Piaf osmdesátých let“ a po Edith – vrabčákovi z předměstí přenesl na prkna Komorního divadla J. K. Tyla příběh další nesmrtelné hvězdy.

To, co dokáže spojit zdánlivě nespojitelné, je právě Vaculíkův specifický inscenační rukopis a obsazení hlavní role dvěma interprety. Postava Freddieho si o dualitu vyloženě říká. „Ve skutečnosti ho nikdo neznal. Byl plachý, jemný, laskavý. Nikdy nebyl tím, co hrál na pódiu.“ (Roger Taylor). Mercuryho zosobňují zpěvák revivalové skupiny Queenie Michael Kluch a tanečník Richard Ševčík, člen plzeňského baletu. Taneční a hudební složku doplňují anglické texty písní od Queen, vázané na konkrétní situace, a poetické či přímočaré texty Václava Kopty na melodicky chytlavé i dramaticky akcentované písňové skladby Petra Maláska. Všechno tu dává hlubší smysl, i symfonická hudba estonského skladatele Arvo Pärta, využívaná v praxi k péči o pacienty v pokročilém stadiu nemoci AIDS.

V tomto stadiu se nachází také Freddie v úvodní scéně. Retrospektivní děj celého hudebně-tanečního dramatu je v podstatě onou vteřinou před zpěvákovou smrtí, kdy mu na smrtelné posteli prolétnou před očima zásadní momenty jeho osobního života, kdy bilancuje, odpouští a doufá v odpuštění. Na této pouti ho provází Slečna „Kdo“. Iva Marešová v bílé říze a s dlouhými zlatými vlasy, evidentně bytost z jiného světa, připomíná nestranného anděla strážného, smiřujícího Freddieho s jeho osudem. Nekompromisní tón v přednesu veršů "Všechno je dané, tak zkus to tak brát / ten, kdo chtěl všechno, má nic / V tom, co se stane, je smysl a řád / osud je pánem – nic víc!" střídá čistý procítěný pěvecký projev plný laskavosti a pochopení, který ji řadí mezi špičky české hudební scény. Část textu písně Friends Will Be Friends zazní dokonce v jejím podání a v českém přebásnění. Ve druhé polovině si Marešová odskočí do role Lizy Minelli a za asistence kabaretních umělců a oživlé Sochy Svobody vítá Mercuryho v USA songem New York, New York.

Ačkoliv jemné hlasové nuance originálu jsou nenahraditelné, z Kluchových pěveckých čísel a jejich autenticity naskakuje husí kůže. Dojem umocňují některé shodné fyzické rysy, charakteristická gesta, věrně napodobená extravagance a kopie chronicky známých kostýmů (stříbrný trikot, variace na uniformy, královský plášť a koruna z koncertu ve Wembley). Kluch představuje Freddieho vnější tvář, Great Pretendera, dobývajícího slávu pod ochranou planety Merkur. Ale nejen tu.

Mění se i v introverta, komponujícího u klavíru, a v křehkém tanečním duetu se Ševčíkem se stává jednou z polarit Freddieho duše, polovinou rozdvojené osobnosti s nevyhraněnou sexuální orientací. "Dva koně v bouři se bojí a hledají rám, domov je ztracená stáj…" zazní k tanci v Maláskově bezmála valčíkové melodii Koptův mnohoznačný text. Název Dva koně v bouři patří jednomu z Freddieho obrazů (vystudoval uměleckou akademii) a kromě výše uvedených aspektů zahrnuje i rozporuplný vztah k rodičům. Přes velké protesty ho v osmi letech vyslali do internátní školy a vydali na pospas šikaně spolužáků. Možná právě tato jevištní iluze má k duši skutečného Mercuryho nejblíže.

Vaculíkovy choreografie musí kromě dialogů a niterných pocitů srozumitelně vyložit i konkrétní pohnutky a dějové události, třeba i polopaticky, jak je tomu ve scéně uplácení tajemníka Prentera, kdy vír bankovek a zrada, připomenutá slovy „Friends will be friends till to the end“ originalitou zrovna nevynikají. Jiné scény ovšem překvapí bláznivou nadsázkou a neotřelými kombinacemi jevištních situací s texty skupiny Queen (například titul I Was Born To Love You patří výhradně zpěvákově matce).

Zatímco hledání jména kapely či přeměna vysmívaného Buckyho na Freddieho se odehrává pouze křídou na školní tabuli, konflikt při hledání sexuálního zaměření nás zavede do gay-klubu mezi travestity a dominy – a že se na mladého zajíčka třesou. Během interpretace Too Much Love Will Kill You se zase Freddie zjevuje jako primabalerína ve svém milovaném Labutím jezeře s vtipným odkazem na černou a bílou labuť v každém z nás. Po smrti zbožňovaného Jimiho Hendrixe nastupuje u rozzářeného znaku Queen vlastní královskou pouť, jenže bohem-králem byl i Ježíš. Freddie, just a singer with a song se sklání, aby v pokoře omyl nohy nejbližším, přijímá notami popsaný kříž celebrity a za zpěvu In My Defence se vydává na křížovou cestu slávy.

Vysoké nároky splňují všichni tanečníci, nicméně bez technické dokonalosti, disciplíny a ztělesněných emocí v projevu Richarda Ševčíka by se tento divadelní formát neobešel. Stejnými schopnostmi vládnou i subtilní Michaela Hosová (matka) a Jarmila Dycková (blízká přítelkyně Mary Austin). Vaculík je využil k rozvíjení bolestného tématu zpěvákovy touhy po mateřské lásce. Když se Freddie za asistence osudových žen probíjí z plastového boxu, je to boj o protržení plodové blány. Nejtěžší konfrontaci, plnou vzájemných dotyků, odstrkávání a odhánění sobecké Mother Love, podstupuje s ním i sama se sebou v dojemných tanečních scénách Mary.

Přechody mezi pohybovým a pěveckým vyjadřováním kladou na diváka jisté nároky, když se však naučíte vnímat obojí stejně intenzivně, čeká vás neobvyklý zážitek. Orientaci vám usnadní i změny scény za pomoci točny, zastřešené červeným můstkem a rozdělené průsvitným závěsem. Freddie – The King of Queen vstal v Plzni z mrtvých. Zpívá největší hity, odhaluje své soukromí a duši, tančí s osudem a nabízí ochutnávku svých velkolepých show. Show Must Go On.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.