Recenze

Fričovi Andělé s ironickým úšklebkem
psáno z představení: 24.1.2014, autor recenze: Veronika Boušová, foto z inscenace: Patrik Borecký
foto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Borecký
Hra Františka Langera Andělé mezi námi z roku 1931 nabízí atraktivní téma andělských bytostí a kontroverzní téma eutanazie, nahlížené s čapkovským humanismem. Punc doby svého vzniku nezapře, přesto je s podivem, že se za ní po prvním uvedení v témže roce nadlouho zavřela opona. Teprve až v prosinci 2013 ji v úpravě režiséra Jana Friče a dramaturgyně Terezy Marečkové nastudovala divadelní společnost Masopust pro svou novou stálou scénu v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí.

„Myslím, že neuškodí, připomenu-li hercům a režisérům této hry, že autor nic tak na jevišti nenávidí jako pathos.(...) ...je třeba vytvořit pro scénu atmosféru zcela konkretní a jen tušit z ní fanfáry světla z lepšího světa.“ Autorovo doporučení dodrželi tvůrci inscenace po svém a k leitmotivům víry a smrti přistupují s ironií a nekompromisní otevřeností. Namísto vzkříšení pozapomenutého titulu provedli jeho transformaci.

Kabaretní prvky, dobová hudba, baťovská reklama, kostýmy v černobílé kombinaci a líčení jak z éry němého filmu uvádí diváka do atmosféry 30. let, ke kořenům dnešní konzumní globalizované společnosti. Černá minimalistická scéna, vymezená v rozích mrtvolným světlem zářivek, jí zároveň dodává panoptikální ráz. Langerovy postavy se ve Fričově pojetí změnily ve své vlastní karikatury, produkty emancipace, industrializace a ateismu, které předvádějí groteskní variace na značně zredukovaný text.

V polovině příběhu se atmosféra pozvolna mění a nastupuje fantaskní budoucnost: moderní hudební podkres, karnevalové škrabošky a kýčovité svítící ikony, náboženské symboly pro třetí tisíciletí. Po popravě anděla jediným tónem struny elektrické kytary (oprátka a elektrické křeslo v jednom?) zazní pop-rockové fanfáry z lepšího světa. Novodobou teorii víry v kosmický řád prezentuje česká hymna opatřená slovy Jany Uriel Kratochvílové o andělském chóru, který nás svolává k cestě do nového světla na křídlech lásky vesmírné.

V původním díle sestoupí mezi lidi skutečný anděl, poznamenaný předchozími krutými prožitky pozemské fyzické bolesti. Ze soucitu zkracuje utrpení umírajících smrtelnými dávkami jedu a z moci světského zákona skončí na šibenici. Frič nadpozemský původ anděla hned na počátku zpochybní; nad ležící osobou, sbírající se s trhavými pohyby z podlahy, stojí Továrník, pirát silnic (Jiří Panzner).

Daniel Mise, zmatená a roztržitá bezpohlavní bytost, může být jak božím poslem, tak pozemšťanem postiženým spasitelským syndromem, tak obětí falešného mysticismu. Ivana Uhlířová v pánském obleku je v interpretaci dvojjedinosti dokonalá. V samomluvě komunikuje s vyšší mocí a vlastní rukou se v odcizeném gestu trestá za hříšné myšlenky, usilovně šilhá ve snaze aktivovat třetí oko a vyvolat prorockou vidinu nebo se soustředěným pohledem a prohnutými zády napjatě čeká, co jí tentokrát „shora“ naloží na bedra. V kontaktu s lidmi se chová nejistě, když se ale snaží splnit „misi“ u nemocné Pavly, rozehrává s mikrofonem v ruce přesvědčivou show, zavánějící fanatismem. Před popravou se mění ve strachem paralyzovanou oběť, odloučený atom nebes, který jen plnil své poslání. Do závěrečných fanfár a divokého reje pak rozhazuje s blaženým a bezelstným úsměvem hrsti "andělského" peří. Miseho skutečná identita zůstává záhadou.

Z postavy poctivé a dobrosrdečné tanečnice Lídy se stala bizarní travesty naivka z šantánu v podání Lukáše Příkazského. Pár Lída-Příkazký a Mise-Uhlířová nabízí divácky vděčný absurdní obraz rovnoprávnosti, umocněný tím, že ani jeden z dvojice se nesnaží svou postavu zbytečně parodizovat a oba staví hlavně na přirozeném výrazu, gestech a intonaci, charakteristických pro opačné pohlaví.
Koncentrát pokleslého umění pro „unavené úředníky“ zosobňuje bavič-všeumělec (Radovan Klučka) se svými trapnými vtipy. Horní polovina jeho těla s mohutným hrudníkem, narvaná v košili a sáčku, jakoby patřila opernímu pěvci, punčochy a baleríny na nohou odkazují na tanečníka.

Továrník, samozvaný bůh žijící ve vlastní odtržené realitě milionáře, chce z hlubokého přesvědčení spasit lidstvo masově vyráběnou levnou obuví. Jeden z produktů takové spásy skrze industrializaci zastupují ve hře instantní čínské nudle. Těmi si ničí organismus několik obětavců, aby koupí obědů charitativně podpořili strádající rodinu domácích.

Další produkt představují manželé Lysákovi, soustředěni do jediné postavy univerzálního rodiče (Jan Meduna). Nevyléčitelná dcera Pavla (Pavla Beretová) v plastovém inkubátoru netrpí v nesnesitelných bolestech, ale s ovázanou hlavou připomíná pubertální larvu, chvíli živoučkou, chvíli mrzutou, neschopnou zakuklení. Kdo se nestane včas motýlem, nedostojí kultu úspěšnosti a sám sebe odsoudí k zániku. Moment definitivní prohry nastává, když Pavla smaže ručičky nakreslených hodin. Toto gesto však v dění na jevišti zaniká. Pavla přijímá smrt z rukou Miseho nevědomky, jako pamlsek, a v celkovém kontextu přestává být čitelná.

Pavlina „reinkarnace“, kněz ve svatebních šatech s pohřebním věncem na hlavě a krvavými ústy upíra, napovídá, že by mohla být symbolem pozůstatku vyhořelé křesťanské víry, navzdory zániku tradičních hodnot stále přítomné. Slova útěchy před popravou odříkává podbízivě a bez citu a k smrti vyděšeného Miseho nakonec sevře v drtivém objetí, doprovázeném krvavým polibkem. Posléze společně stanou na pomyslných nebesích.

Langerovu scénu o rokování porotců nad Miseho vinou nahradily živé obrazy, které názorně ilustrují verše o umírání a smrti z pera básníků (Holana, Gellnera, Zahradníčka a dalších). Škoda, že po řadě komických situacích a rozpačitém setkání s nedefinovatelnou Pavlou nemá tato zkratka dostatečně výraznou pointu, aby konečně posunula inscenaci směrem k nějaké konkrétní výpovědi. A z černé bílou neuděláte, jak připomíná mléko, nápoj andělů, jež na jevišti nahrazuje kávu.

Polopatické upozornění na inscenační klíč, vytasený v parodii na intelektuální diskuzi o vozíčkářích, zastřešuje přehlídku mnohoznačných významů snad jen v tom smyslu, že život má vždy přednost. Ostatní si divák musí přebrat sám. Asociací a důvodů k zamyšlení najde dost, jen si pro ně musí zajít až kamsi do čtvrtého plánu. Netřeba dodávat, že s ansámblem Masopustu takový výlet za pokus stojí.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.