Recenze

Hledání spřízněné duše
vydáno: 17.6.2021, psáno z představení: 14.6.2021, Lukáš Dubský
foto: Patrik Borecký


Upírská hororová romance zní jako velmi netradiční námět pro divadlo. Ovšem ve Švandově divadle inscenací Ať vejde ten pravý navazují je na to, co smíchovská scéna dlouhodobě rozvíjí. Za prvé jsou to díla severské provenience (připomeňme třeba von Trierovy IdiotyKdo je tady ředitel?) a za druhé adaptace literárních a filmových děl. Švédský román Johna Ajvide Lindqvista pro divadlo zdramatizoval renomovaný Jack Thorne, který stojí třeba i za hitem Harry Potter a prokleté dítě.

Dramatizace je to povedená, děj je podán přehledně, přesto si postavy zachovávají svá drobná tajemství. Mixuje se tu několik žánrů, na první pohled zaujme asi ten hororový, ale v inscenaci Jana Holce určitě nehraje prim. Scény, které jsou ve filmovém zpracování děsivé, často s omezenými divadelními prostředky vyznívají spíše trapně. Holcovi se ovšem povedlo řadu krvavých scén vystavět tak, že sice při nich možná divákovi nebude tuhnout krev v žilách, ale ani nebude rozpačitě odvracet zrak. Hororové scény se tu stávají plnohodnotnou částí celku, fungují lépe než detektivní linie, která je zastoupena jen krátkými monology detektiva Halmberga.

Rozvíjí se tu i teenagerovská romance, což může být s dospělými hereckými představiteli taky trochu potíž. Ne však v případě, kdy máte k dispozici hereckou dvojici Denisa Barešová a Oskar Hes. Holcova inscenace se ovšem dotýká i závažných témat. V prvním plánu je to šikana, jejíž přehlížení a neřešení může mít devastující vliv na dospívajícího člověka i jeho okolí. Na povrch pak zlehka vyvěrají i témata alkoholismu, sexuální identity, schopnosti přijmout jinakost.

Ponurou a seversky drsnou atmosféru pomáhá dobře budovat i na točně umístěna šedivá panelová scéna Jána Tereby, na níž se opakuje motiv mříží znemožňujících hlavním hrdinům útěk od nepříjemné reality. Příznačně temná je i hudba Jiřího Hájka. Hlavní devízou inscenace jsou ovšem herecké výkony ústřední dvojice. Denisa Barešová polidšťuje upírku Eli do té míry, že divák ani nevnímá hrozivou podstatu této bytosti. Herečka drobnými gesty vystihuje nejistotu a nekonečný smutek, jímž postava trpí. Okamžiky radosti dávkuje se střídmostí, hezky se jí daří skloubit dětskou naivitu se zkušeností odžitých let. Do role Oskara je typově přesně obsazen Oskar Hes. Ten se dokázal i v řeči těla proměnit v outsidera, člověka, jenž je neustále v defenzivě. Ve škole se musí vyrovnat s agresivitou spolužáků, nezájmem učitelů cokoliv řešit, doma zase na něj klade nemalé nároky matka-alkoholička. Východiskem se pro něj stává vztah se záhadnou Eli. Dvě odlišné bytosti, které se navzájem potřebují, protože okolí je nechce přijmout takové, jací jsou. Jinakost nemůže být překážkou při hledání spřízněné duše.

Trochu záhadnou postavou zůstává opatrovník Eli Hakan v podání Tomáše Petříka. Pro upírku je ochotný vraždit, jeho motivace zůstávají zahalené tajemstvím. Může to být člověk s pedofilními sklony, který se stará o svou vysněnou a nedosažitelnou dívku (jako je tomu v knižní předloze), nebo se může jednat o předobraz toho, jak nakonec skončí Oskar po boku nestárnoucí Eli. V menší roli Oskarovy matky zaujme také Marie Štípková, která postavu obdařuje směsí lásky, zoufalství a závislosti na alkoholu.

Smutný příběh, který za upírskou fasádou skrývá některá bolavá témata současnosti, se na Smíchově povedl. Vznikla tak divácky vstřícná, ovšem nepodbízivá inscenace.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.