Recenze

Hra o cestě, která je sama sobě cílem
psáno z představení: 15.2.2010, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: Veronika Patková
foto: Veronika Patkováfoto: Veronika Patkováfoto: Veronika Patková
Pokud člověk odněkud utíká, většinou má alespoň rámcovou představu o tom, k jakému cíli jeho útěk směřuje. Existují však útěky, které nikam nesměřují – jsou to útěky odněkud, nikoliv útěky někam. Cílem takové cesty není někam dojít: podstatné je dostat se pryč, možná někam daleko, ale v každém případě někam docela jinam. Pryč od rodiny, pryč od dětí, pryč z domova důchodců. Postavy francouzské divadelní hry Na útěku jsou na tom podobně. Claude je dámou v letech a od života už toho příliš nečeká. O poslední části své životní cesty však měla docela jinou představu – rozhodně ji nechtěla trávit v domově důchodců, kam ji nechal zavřít její starostlivý syn. Margot je o generaci mladší a větší část života má stále ještě před sebou. Také ona však považuje útěk za jediné smysluplné řešení svého rodinného stereotypu – proto se v den, kdy její dcera slaví osmnácté narozeniny, postaví s malým kufrem na kraj silnice, aby zde stopla první auto a nechala se odvézt někam hodně daleko. A k jejímu naprostému štěstí by pro začátek úplně stačilo, kdyby se ta protivně sebevědomá a sarkastická baba, která postává jen o pár metrů dál a která si vzala do hlavy, že první auto, které u krajnice zastaví, musí být její, postavila co nejdál od jejího vlastního stanoviště – nejlépe někam na druhou stranu silnice. A tak se ty dvě poprvé setkávají – nejdřív jako konkurentky a následně jako spojenkyně na prapodivné divadelní cestě, která ze všeho nejvíc připomíná road-movie a jejímž cílem není někam dojet, ale spíš dostat se co nejrychleji pryč.

Motiv spojenectví dvou žen na útěku není v dramatickém umění ničím novým ani objevným. V různých obměnách je znám z filmu (americká klasika Thelma a Luise) i divadla (například do jisté míry podobná, byť o dvacet let starší, komedie Premiéra mládí francouzského autora Christiana Giudicelliho) a přes různost východisek i rozličnost konečných řešení jde v těchto kusech v podstatě stále o totéž: ženy se v nich setkávají v určité mezní situaci, navzájem konfrontují své dosavadní životy, pod tíhou této konfrontace si ujasňují své priority a následně vlastním poznáním či tlakem vnějšího okolí dozrávají k určitému (nadějnému či naopak tragickému) řešení. A protože se tento vnitřní vývoj odehrává doslova „na cestě“, která sama o sobě bývá často dramatická, o komické či dramatické situace nebývá v těchto kusech nouze. Autoři komedie Na útěku Pierre Palmade a Christophe Duthuron koncipovali svoji hru jako deset divadelních obrazů, které představují deset zastavení hlavních hrdinek na jejich podivuhodném putování francouzským venkovem. Tyto zastávky jsou navzájem výrazně oddělené a představují poměrně široký rejstřík poloh, počínaje dramatem (úvodní setkání či noc v opuštěném lese), přes podobu komickou (zastávka na mostě či pobyt v cizím domě) až po výrazné tóny tragikomiky (oběd na hřbitově či závěrečné setkání obou hrdinek). Tento přístup poskytuje oběma autorům možnost oprostit se od svazujícího pravidla jednoty místa a času. Výsledná podoba hry proto do určité míry připomíná filmový scénář – je plná rychlých střihů a ostrých přechodů, vyžaduje naprostou koncentraci herců i zvýšenou pozornost diváků.

Protože autoři psali svoji hru již s konkrétní představou o tom, kdo má obě role na jevišti ztvárňovat (prvními představitelkami Claude a Margot byli v roce 2007 francouzské herečky Line Renaud a Muriel Robin), je nalezení odpovídajících představitelek pro každého dalšího inscenátora doslova klíčové. Podle informace poskytnuté Divadlem Ungelt je představení v české premiéře uváděno k významným životním jubileím Jany Štěpánkové a Zlaty Adamovské. Je-li tomu tak, pak se v českém prostředí jedná o poctu zaslouženou a více než důstojnou. Asi si lze si jen těžko představit jinou českou herečku, která by náročnou roli sarkastické a nezničitelné Claude zvládla s takovou bravurou jako právě Jana Štěpánková. A podobně je tomu i v případě Zlaty Adamovské, která v této hře dokazuje, že tragikomická poloha není jejímu herectví rozhodně cizí. Obě zmiňované herečky zasluhují obdiv také za to, s jakou energií a elánem ke svým rolím přistupují.

Pro režiséra Ladislava Smočka byla práce na jevištní podobě inscenace hry Na útěku prvním pracovním setkáním s oběma výše jmenovanými herečkami. Z výsledné podoby inscenace je přitom patrné, že se jednalo o setkání vydařené. Ani ostatním složkám inscenace nelze nic vytýkat – kostýmy působí nenásilně, scéna místy téměř minimalisticky. Režisér, herci i scénograf pracují často jen s náznaky (několik klacíků určených k rozdělání ohně uprostřed lesa, malířské štafle představující konstrukci mostu), jakoby divákovi chtěli už od počátku naznačit, že o rekvizity v téhle hře zas až tolik nejde. Ostatně kde se má funkční rekvizita objevit (jako například figurka slona uprostřed cizího pokoje či láhev vína na hřbitově), tam se vždycky nakonec objeví.

Většina životních útěků skončí nakonec fiaskem: vězně dopadnou a vrátí k jeho věznitelům; matka si uvědomí, jak moc by jí bylo bez rodiny smutno, a nakonec svým dětem odpustí; manžel zjistí, že jeho druhá žena se po pár letech společného soužití zas až tolik neliší od té první. Cyklus se uzavírá a člověk jakoby stál znovu na začátku. To však neznamená, že je nutné na jakoukoliv změnu předem rezignovat. Útěk je jen málokdy skutečnou nutností, přesto ani ten nejzbytečnější únik nemusí být dopředu zcela marný. Nakonec jde vždycky hlavně o to, s jakým elánem a optimismem člověk na svůj život nahlíží – podobně jako divadelní hrdinky Claude a Margot. Jejich útěk je vlastně jen takové úlevné nadechnutí – něco jako krátký oddechový čas určený k vyjasnění priorit a nalezení přijatelného řešení. A pokud při tomto společném útěku přivede starší a moudřejší Claude mladší a naivnější Margot k poznání, že i cesta může být někdy sama sobě cílem, pak to pro diváky ani pro žádnou z nich nemůže být čas ztracený. Zvlášť když je takové zjištění spojeno s poznáním, že po žádné cestě člověk nakonec nemusí jít sám.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.