Recenze

Po dvou letech se do Slováckého divadla Uherské Hradiště vrátila režisérka Oxana Smilková, aby zde po úspěšném Čechovově Rackovi nastudovala dílo dalšího ruského dramatika, M.J.Lermontova, Maškarádu. Sáhla po dosud neinscenované verzi Arbenin, která se tak stala nejen první premiérou jubilejní 60. sezóny SD, ale také prvním uvedením této verze Maškarády.

Monstrózní a dynamický začátek poodhalí veškeré dominantní složky představení – tedy hudbu, tanec, světlo. Tempo navozené rychlým střídáním scén, kontrastu světla a tmy a gradující hudbou doplněnou šepoty a výkřiky se částečně zklidní příchodem Arbenina (Martin Vrtáček). Ten je pořadatelem dnešní silvestrovské maškarády ve svém Zimním paláci, scénicky vyřešeném jako labyrint (s dopomocí otáčivé scény), kde se lidé ztrácejí a zase nálezají. Jeho hosty jsou kartám propadlý Zvjozdič (Jiří Hejcman), tichý našeptávač Kazanin (Josef Kubáník) a na vícero stran hrající Šprich (David Vacke). Pomyslné ženské jablko sváru představuje Nina (Jitka Josková), která podléhá flirtu s knížetem Zvjozdičem, ačkoliv slíbila lásku Arbeninovi. Jejím šedým stínem toužícím po lásce Arbenina je Olinka (Anna Pospíchalová).

V dějové zápletce je dobře čitelný konflikt Shakespearova Othella, kdy trojúhelník Othello-Desdemona-Jago nahradí Arbenin-Nina-Kazanin. Jen vyústění těchto milostných úskalí zbavuje Lermontov jejich tragičnosti a souboj pistolí o Ninu odmítá otázkou: „Jeden z nás by umřel…a co potom?“ (hříčkou osudu však sám Lermontov umírá ve vykonstruovaném souboji kvůli znelíbení se carské moci). Arbenin toužil být hráčem a vyhrávat, nejen při karetní partii, ale i ve hře osudu, života a lásky. Již ale není nerozvážným mladíčkem, nýbrž člověkem, který „zkusil, co je láska, ale ještě víc nenávist a ponejvíc trpěl“.

Diváci mohou v inscenaci najít mnoho drobných symbolů a asociací. Tedy snad jen náznakem – během aukce konané této noci jsou draženy obraz Vincenta van Gogha „A ty žárlíš“ nebo Dalího umělecké „Parohy“ (které symbolicky nasadí Zvjozdič Arbeninovi). Stejně tak antropomorfizované masky Harlekýna, Pierota, Petrušky, které plní i úlohu hudebního doprovodu. Právě ona hudba – jak ta živě produkovaná, tak především hudba podkreslující celý děj, si zaslouží slova uznání. Vyzdvihuje dějovou dramatičnost a dotváří lyrický až melancholický obraz a také dává prostor onomu hlubokému a niternému ruskému smutku (píseň Olinky). Hosté plesu tančí za melodie vídeňského valčíku, španělského flamenga i argentinského tanga. Zkrátka, na jevišti se neustále něco děje, ať už si scény žádají pozornost diváka sluchovou či zrakovou, nudit se rozhodně nebudeme.

Maškaráda, neboli ples masek, v době svého vzniku umožňovala Lermontovovi schovat do postav svých hrdinů několik (na svou dobu velmi společensky „nepopulárních“) vlastností jako vzdor, protest, svébytnost jednotlivce či odvaha jednat proti konvencím doby, vždy pod maskou. Této volnosti myšlenek i činů se Stalin v roce 1942 obával natolik, že dal Maškarádu cenzurou zakázat. Představení Oxany Smilkové však nachází i své moderní východisko – přestože žijeme v liberální společnosti, každý z nás je do určité míry hráčem, přetvařuje se a svou pravou tvář schovává hluboko uvnitř sebe. Chcete-li zhlédnout skutečně precizně provedené představení, svižné, dynamické a vášnivé zároveň, Maškarádu vřele doporučuji.

Hodnocení: 70 %