Recenze

O kvalitní dramaturgii přesvědčilo Divadlo pod Palmovkou, které v únoru loňského roku nasadilo na svůj repertoár další českou premiéru. Po Hodgeho Spolupracovnících přišlo na řadu další citlivé téma dotýkající se celého lidstva, Laskavé bohyně podle rozsáhlého románu Jonathana Litella. Autorem divadelní adaptace je slovenský dramaturg, dramatik a karikaturista Daniel Majling.

V režii ředitele a uměleckého šéfa Michala Langa vzniklo dílo oslovující, zasahující, bouřící, zkrátka aktivizující. Někdo by možná řekl, že některé Langovy hry jsou tmavé, šedivé, ponuré, ale taková jsou i inscenovaná témata. A nutno říci, že Michal Lang a jeho spolupracovníci Tomáš Kypta (kostýmy) a Jan Dušek (scéna) dokázali i přes zmíněnou ponurost historizujícího dramatu z druhé světové války vytěžit nadčasový výboj směřující k dnešnímu divákovi, který si buď přizná pravdivost a ztotožní se, nebo se od tématu distancuje a s brbláním pod vousy opustí divadlo. Avšak chtě nechtě - zasažen.

Laskavé bohyně zobrazují fiktivní vzpomínky Maximiliána Aueho, který se pod politickým a sociálním tlakem tehdejší doby stal vychovaným a vzdělaným „esesákem“ jdoucím přes mrtvoly, doslova. V dramatu dochází ke střetu lidských tužeb a snů s nekompromisní realitou rigidního světa fašismu. A tak jako mráčky chladných dnů vyhlazovací války Německa proti Sovětskému svazu odplouvají přání jednoho vzdělaného mládence, mizí i jeho cit, lidskost, životní entusiasmus a rodí se zvíře panující potravnímu řetězci, poháněné sexuálním opojením a nerozlišující rodovou krev od cizí.

Naléhavost tématu kromě všech herců, jejichž výkonům snad jen trochu vévodí Jan Teplý s Ondřejem Veselým, dodává i zmíněná scéna Jana Duška postrádající barevnost a teplo, zato dostatečně a hlavně adekvátně evokující chlad, temno a bezmoc. Jedinými světlými body jsou v druhé polovině hry kužele reflektorů směřující shora dolů, které rafinovaně působí jako mříže ve vězení, sluneční paprsky, pod nimiž se však člověk neohřeje a k nimž jen s vyhasínající nadějí vzhlíží, nebo také sprchy plynových komor.

Kostýmy členů jednotky SS svou tmavou barvou též korespondují s celkovou náladou příběhu. A skutečně paradoxně a směšně (v kladném slova smyslu) vyznívají barevné špičaté čepičky, jež zdobí hlavy německých vojáků oslavujících narozeniny Velitele (Ondřej Veselý). Směšnost pramení nejen ze samotných čepiček, ale i z dialogů týkajících se hromadného vyvražďování Židů, při nichž je patrná záměrná snaha o vážnost sklouzávající ve skutečnosti a též záměrně do tristního patosu, navíc umocněného obrázkem jako ze Sněhurky a sedmi trpaslíků. V této scéně jako by se sami vojáci stavěli do pozic „laskavých bohyní“, které se snaží co nejvíce ulehčit a „zpříjemnit“ židovskému obyvatelstvu jejich migrace na smrt.

Velikou devízou inscenace je závěr patřící silnému monologu Jana Teplého, který má za úkol ještě více ponouknout diváky k uvědomění, zamyšlení a vlastnímu postavení vůči dané věci. Přestože jde o „moralizující“ promluvu, kterou nemusí mít každý v oblibě a mnohdy bývá spíše pihou na kráse, Jan Teplý promlouvá věcně a nenuceně. Řekněme, že jeho zpověď plyne přirozeně jako celkový vývoj jeho postavy. Maximilián Aue přišel na svět jako drahokam, který se celoživotním omíláním mořem událostí zanesl špínou a zapadl mezi ostatní zanesené šedivé kameny, protože to byla pro něho nejjednodušší cesta. Aue se jako každý člověk narodil s pudem sebezáchovy, který byl silnější než jeho svědomí. Nechtěl si zachovat krásu drahokamu a plout proti proudu, ale v zájmu přežití se stal tím špinavým šedým kamenem a jako ta ovce šel s davem, protože zkrátka...chtěl žít.