Recenze

Jak vybudit strach
psáno z představení: 13.1.2020, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: KIVA
foto: KIVAfoto: KIVAfoto: KIVAfoto: KIVAfoto: KIVA
Režisér David Jařab se po čase vrátil k dílu britského spisovatele Josepha Conrada. Kdysi v Pražském komorním divadle uvedl ceněnou inscenaci Srdce temnoty, tentokrát pro Divadlo Na zábradlí adaptoval Conradův román Tajný agent.

Conrada k sepsání románu inspiroval teroristický útok anarchisty Bourdina na greenwichskou observatoř v roce 1894. Hlavním hrdinou jeho díla je nenápadný pan Verlock, který působí dojmem tuctového obyvatele Londýna. Kdyby ovšem nedělal špiona pro ruskou ambasádu a zároveň o akcích Rusů neinformoval londýnskou policii. Do toho poskytuje podporu přátelům z anarchistického hnutí a ještě musí svou aktivitu tajit před manželkou a jejím mentálně postiženým bratrem.

Jařabova dramatizace by se dala rozdělit na dvě velmi odlišné poloviny. V té první se postupně představují jednotlivé postavy se svými filozofickými koncepty. Tato část je z velké části monologická, postavy do dialogu s někým jiným vstupují jen zřídka. Takový úvod se může zdát poněkud zdlouhavý, ale má smysl. Příběh, který se začne odvíjet ve druhé polovině představení, totiž není nijak složitý. Vypráví o jednom hodně nevydařeném atentátu a o důsledcích, které ze zpackané akce plynou pro zainteresované osoby. Bez myšlenkového zakotvení z první části by to byla vlastně jen plytká historka z podsvětí britské metropole.

Takhle se ale Jařab dotýká několika aktuálních problémů. Tajný agent je jakýmsi dovršením jeho britské trilogie na Zábradlí, která začala variací na Shakespeara Macbeth – Too Much Blood a pokračovala Podivuhodným případem pana Holmese. Jařab upozorňuje na lehkovážnost Británie opouštějící v době velkého společenského pnutí společný evropský projekt, ale také se věnuje otázce terorismu a obavám z teroristických útoků. Dobře je tu zachycena manipulace s lidmi pomocí strachu – racionální úvahy dnes nikoho nevyburcují, radikální činy jitří emoce a mají nakonec dalekosáhlejší důsledky. Provokativně se tu vznáší otázka, zda někdy není podobný zavrženíhodný čin nutný, aby se něco skutečně změnilo. Lehce naťuknuto je v inscenaci také téma vměšování cizích států do vnitřní politiky, provokace a manipulace směřující k cílům jednotlivých velmocí.

Režisér tradičně při výstavbě inscenace nikam nespěchá. Pomalé až hypnotické tempo občas pomáhá budovat dusivou atmosféru Londýna na přelomu 19. a 20. století, bohužel má také za následek několik hluchých míst. Scénu, jejímž autorem je sám Jařab, tvoří cihlové zdi odkazující na místo děje, nahoře s kopulí, jež má nejspíš znázorňovat observatoř, kolem jejíhož vyhození do vzduchu se děj točí. Atmosféru velmi dobře doplňují i realistické kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové a hudba Jakuba Kudláče.

Pana Verloca s lehkostí ztvárnil Jiří Vyorálek. Rozbíjí zaběhlou představu toho, co si člověk představí pod pojmem terorista. Není to žádný mudžáhid s plnovousem, Verloc je tlustý strejda od vedle, může působit nenápadným snad až dobráckým dojmem. Člověk může mít tendenci jeho činy omlouvat s argumenty, že se stal jen kolečkem v soukolí souboje tajných služeb, ze kterého není možné vystoupit bez ztráty života nebo minimálně svobody. Verlocovu cyničnost Vyorálek ukazuje až v okamžiku, kdy své mladé manželce Winnie (zajímavá Anna Fialová) vyčítá, že svému bratrovi našila na kabát cedulku se jménem, dle které bylo možné identifikovat jeho ostatky a dovést tak policii na Verlocovu stopu.

Další ze svých komických i nebezpečných postav v Tajném agentovi ztvárnil Jakub Žáček jako Profesor zásobující výbušninami kohokoliv, kdo si o ně řekne. Ruského diplomata Vladimíra pak se samozřejmou grácií zahrál Petr Čtvrtníček.

I přes drobné potíže v temporytmu je Tajný agent inscenace, která se snaží přispět k analýze stavu dnešní Evropy skrze sto let starý román. Některý věci se totiž v čase příliš nemění.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.