Recenze

Jak vyhráli válku v Příbrami aneb Šťastný návrat
autor recenze: Miroslav Král
Poslední období Divadla Příbram je spojeno s návraty inscenací, které slavily úspěchy v jiných divadlech a jež jejich inscenátoři přezkoušeli s místními umělci. Některý návrat byl šťastný – jako Rychlé šípy, jiný zbytečný (Donaha!) a občas i katastrofální, jako inscenace Shakespearova Othella (především kvůli představitelům Desdemony a Jaga). Úspěch onoho návratu, který sám o sobě není špatný – vždyť co mělo úspěch v jednom divadle, může mít úspěch i v divadle druhém, záleží především režisérovi a jeho práci s místními herci. Přizpůsobí-li svou koncepci hercům, vychází-li z jejich schopností, pak je vše v pořádku, v opačném případě se jedná o zbytečnou, netvůrčí a neefektivní práci.

Zlomovou divadelní sezónu 2006/07 příbramského divadla, vzhledem k dokončené generální opravě divadla, novému názvu divadla a především v souvislosti s jeho novým vedením, otevíral také návrat, dokonce dvojnásobný. První premiérou této sezóny byla Schejbalova inscenace dramatizace (H. Bouček, M. Schejbal) románu Patrika Ryana Jak jsem vyhrál válku. Milan Schejbal se do Příbrami vrátil po čtrnácti letech (inscenoval zde hry Candide, 31. 10. 1991, též ve spolupráci s H. Boučkem, a Tři v tom, 18. 6. 1992) a k inscenovanému textu se v podobných souvislostech (přichází do Příbrami jako kmenový režisér a dramaturg) vrací po 12 letech, kdy se jeho inscenací úspěšně uvedl jako umělecký šéf Divadla ABC (5. 10. 1994). A hned na počátku je nutno předeslat, že v tomto případě se jedná o návraty velmi šťastné a dávající naději.

Ryanův román z roku 1963, který je silnou a anglicky břitkou protiválečnou satirou, poukazující mj. i na nesmyslnost vojenského drilu, popisuje osudy mladého a naivního účetního Ernsta Goodbodyho, vojáka Britské královské armády během 2. světové války. Goodbody vstupuje na počátku války do armády, proto „že se mu dívky vysmívají“ a také vzhledem k uctívání „tradičních britských hodnot“. Během vojenské služby plní doslovně a „nadšeně“ vojenské zákony i rozkazy, čímž je ovšem přivádí do absurdity a rozkládá tím zevnitř britskou armádu. Nadřízení se jej snaží zbavit, a tak jej „vykopávají“ stále výš. Ryan při psaní románu využil i své osobní válečné zkušenosti u Britské královské armády, z misí do Afriky, Řecka a Itálie. Osobních zkušeností s vojnou ústrojně využili i Milan Schejbal a Hynek Bouček ve své dramatizaci, pro niž vhodně zvolili formu epického divadla. Vybrali klíčové a příznačné události – scény románu, které propojili dvěma Komentátory, kteří posouvali děj a zároveň do něj vstupovali v mnoha epizodách i větších rolích. Velkým kladem dramatizace je citlivé zachování anglického suchého verbálního humoru, který přispívá v kontrastu s hrubým armádním světem k zesměšnění prapodivného vojenského panoptika, v němž je vlastní názor důvodem k trestu.

Odosobněnost vojenského světa skvěle evokuje výprava Kateřiny Baranowské, která ve scéně využívá velkého vojenského stanu a čtyř mnohovýznamově fungujících kavalců. Vtipně též vyřešila uniformy, pro něž jako základ posloužily khaki montérky, které byly minimálně upraveny (našité kapsy, epolety, lampasy).

Milan Schejbal vsadil ve své inscenaci především na přesnou míru nadhledu, herecké výkony a na velkou divadelnost, které dosahuje velmi jednoduchými, ale o to účinnějšími prostředky (mj. viz využití plechové vany jako vany, tanku, rakve, člunu). S velkou imaginací rozehrává většinu scén, z nichž za všechny zmíním např. „urputný“ boj na barikádě v brilantním provedení jediného herce – Dalibora Gondíka. Schejbal nechává vejít Goodbodyho v tanečním doprovodu čtyř alegorických postav „pravých“ anglických ctností, které jej ženou stále „výš a dál“. Tyto postavy se mu zjevují vždy při zásadním posunu ve vojenské kariéře, aby nakonec, když Goodbody ve vztahu k válce tvrdě vystřízliví, padly jako zbytečné, zbytnělé, patetické a falešné modly. Dalším skvělým nápadem je traktování Majora Arkdusta pouze do verbální podoby, kdy se jeho hlas – jako hlas neomylného boha – ozývá „z nebes“, aby kázal své často nesmyslné rozkazy. V této roli se skvěle uplatnilo patetické mentorování s nepříjemně nepřirozenou hyperkorektní výslovností Vladimíra Mrvy.

Ernest Goodbody je Zbigniewem Kalinou hrán jako čistý anděl, který sestoupil do pekel války, aby ji spasil. Předurčuje jej k tomu až dětsky naivní kulatý obličej s nemizícím sladkým úsměvem, subtilní postava, měkká mluva a velké oči, kterými dokáže vykouzlit naprosto nevinný „psí“ pohled. Kalinův Goodbody je naivní, nikoliv hloupý a nikdy nepřekročí tuto tenkou hranici, která svádí k přehrávání. Navíc je vybaven schopností skvěle pointovat situace a výrazným pohybovým nadáním (viz nácvik pochodu). Dokáže rozehrát i niterné polohy postavy při setkání a německým mlynářem (hluboce lidská interpretace Dalibora Gondíka) na konci války, jemuž slíbí záchranu mlýna, a zvláště při zbytečné smrti onoho mlynáře, jehož bezmyšlenkovitě (pro vojnu ideální stav) zastřelí americký voják (skvělý Otakar Brousek ml.). Úplné vystřízlivění, kdy Kalinovo herectví dosahuje tlumeně tragických tónů, nastává při setkání s jeho „bohem“ Majorem Arkdustem ve fyzické podobě, jak dovádí v dobytém německém nevěstinci s děvčaty, která tak tak odrostla dětským střevíčků. Major mu zupácky sdělí, že celá válka je šaškárna. Goodbodyho „bůh“ je podvodník a zřítil se do stoky dějin, stejně jako ideje, kterým věřil. Goodbody přišel krutě o svou naivitu. Válka mu vzala sny a ideály.

Milan Schejbal přizval ke spolupráci herce MDP Otakara Brouska ml. a Dalibora Gondíka a obsadil je do stejných rolí Komentátorů etc., které hráli v jeho inscenaci Jak jsem vyhrál válku v ABC. Oba pražští a mediálně známí herci sehráli celou plejádu svých rolí s velkým citem pro styl i pro partnerskou souhru a v jejich výkonu nebyla ani stopa extemporování. Jejich obsazení je pro inscenaci (obecněji pro příbramské divadlo) jednoznačným přínosem, jednak přilákají do hlediště diváky (praxe mnoha oblastních divadel) a jednak motivují místní herce k maximálním výkonům, jak tomu je už u zmiňovaného talentovaného Zbigniewa Kaliny nebo u Jana Nováka j. h., který výborně hraje skeptického Seržanta Transoma, Goodbodyho válečného souputníka.

Za zmínku stojí i chór čtyř hereček, které s vtipem a s nadsázkou hrají spoustu malých rolí. Největšího prostoru se dostává Heleně Karochové, mj. v postavách nadržené a šeredné Rotné Gipsové či v Bordelmamá v africkém veřejném době. Karochová dokáže přesně volit a chvályhodně udržet prostředky karikatury.

Nejproblematičtější scénou inscenace je již zmiňovaná klíčová scéna v německém nevěstinci, kdy se Goodbody prvně setkává tváří v tvář s Majorem Arktustem v podání Vladimíra Mrvy. A právě výkon Vladimíra Mrvy je tu velkým kamenem úrazu. To, co se mu dařilo ve scénách, v nichž zněl pouze jeho hlas, se mu tady vymstilo. Vladimír Mrva místo jemné herecké práce, kterou se vyznačovala celá inscenace, snaživě a pateticky proklamoval své repliky, což působilo minimálně cizorodě a nepatřičně. Snad se tento kaz časem z jinak velmi povedené inscenace podaří odstranit.

Premiéra Schejbalovy stylově čisté, divácky příjemné i účinné inscenace Jak jsem vyhrál válku byla zaslouženě odměněna ovacemi plného Velkého sálu příbramského divadla. Tato inscenace otvírá novou etapu místního divadla a vypadá to, že se po dlouhém pošmournu, díky novému uměleckému i správnímu vedení divadla, začaly trhat mraky. Nezbývá než si přát, aby na Divadlo A. Dvořáka Příbram svítilo plné slunce a herci i diváci jej považovali za „SVÉ“. První premiéra Milana Schejbala nadcházející divadelní sezóny k tomu určitě přispěje.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.