Recenze

Německý scenárista a režisér Rainer Werner Fassbinder dokázal za svůj krátký život vytvořit působivou kolekci filmů i divadelních her, které provokovaly tehdejší společnost. Brémská svoboda, kterou nastudoval soubor Městského divadla Kladno, patří k jeho méně známým kusům. Fassbinder se v této hře inspiroval skutečným případem sériové vražedkyně Gesche Margarethe Gottfriedové, která byla roku 1831 popravena za to, že zavraždila 15 lidí vesměs rodinných příslušníků.

A právě Géša je hlavní hrdinkou Fassbinderova textu i Františákovy inscenace. Její boj za svobodu a uznání je ústředním tématem inscenace, a tak divák má možnost sledovat hodně neobvyklou cestu za štěstím a porozuměním.

V prvním plánu vyznívá hra silně feministicky, což dnes působí poněkud anachronickým dojmem. Dovedu si představit dobu, kdy byla tato hra aktuální a potřebná v celém svém rozsahu, ale postavení žen ve společnosti se od první poloviny 19. století proměnilo natolik, že hrát Brémskou svobodu jako kus o ženské emancipaci není možné. Je to tedy dramaturgicky trochu sporný kus, čehož si byl ovšem inscenační tým dobře vědom a hledal jiné cestičky, jak k Fassbinderovu textu přistoupit.

Fassbinder patrně nebyl autor, který by chtěl v Německu v 70. letech minulého století řešit ženskou otázku, a tak je nutné náhlednout na pozadí konfliktu. V jádru totiž hra vypovídá o univerzální touze po svobodě, lásce a uznání. A také o tom, že okolní prostředí je často zcela odcizeno od potřeb a přání konkrétního jedince. Sociální a citová deprivace pak mohou vést k patologickému chování, které má v případě brémské Maryši podobu přidávání kuliček arseniku do kávy.

Režisér Martin Františák plán o ženském údělu zvýraznil. Mužské postavy jsou vesměs do sebe zahledění hrubiáni, pro něž je Géša jen objektem, který využívají. Ženské postavy jsou zase nemyslící stvoření poslušně kývající na cokoliv, co řeknou jejich mužské protějšky. Inscenace se tak staví celkem jednoznačně na stranu sériové vražedkyně, což může být pro někoho dosti svérázný a překvapivý výklad. Režisér ovšem hyperbolizací vztahu po dobrém životě toužící Géša versus netečné, až nepřátelské okolí dostává do hry jistou podvratnost a morbidní humor. Géša zjistí, že otrávená káva dokáže řešit její problémy lépe než všechna slova, a tak nakonec vraždí takřka pro křivý pohled. Je to její způsob boje proti společnosti, která ji neposlouchá a vlastně ani nechce slyšet.

Ironizujícím prvkem je rovněž scéna Jana Štěpánka vyvedená v růžových barvách. Herecky je pak inscenace velkým sólem pro Marii Štípkovou, které zbytek kladenského souboru celkem zdařile přihrává. Štípková nejprve diváka okouzlí nevinným vzezřením, ze submisivního chování k prvnímu manželovi by nikdo nevyčetl, jaké myšlenkové pochody se skrývají za jejími lokýnkami. Kdo by ji v tuhle chvíli nelitoval? Až později začíná vyplývat na povrch, že brémský anděl je vlastně spíš brémská Maryša s výkonností, o které se mohlo bratrům Mrštíkovým jen zdát.

Brémská svoboda se může na repertoáru kladenského divadla stát jistým protipólem inscenace Jentl, která také řeší ženskou otázku, ale z úplně jiného úhlu pohledu. Obtížná uchopitelnost Brémské svobody asi nepovede k velké divácké odezvě, náročnou dramaturgii Městského divadla Kladno nicméně vhodně doplňuje.